Místečko na výsluní u Monicy Otmili - Články

Jméno

Mon, 21 May 2012 19:39:57 +0200

Věc, která nás provází po celý život. Pro někoho pár písmen, které mu kdysi rodiče vybrali, pro jiné téma na dvě hodiny. Hádáte správně, že patřím do té druhé skupiny, jinak by tenhle článek nevznikl. A nebýt dnešního data, tak by se stejně objevil, ale o něco později. Dnes je prostě na místě. Jednadvacátý květen, den každoročních bouřlivých diskuzí u nás doma. Protože (cituji mojí mámu): "Ty jsi není žádná Monika!"

Od mala nemám svoje pravé jméno ráda, není nijak divné či cizí, teď už obyčejné. Děcka se mi vysmívala, což jsem v první třídě těžce nesla. Co si pamatuju, tak jsem jednou letěla za učitelkou, zopakovala jí to, co mi řekli a ona se začala smát taky. Asi jí nenapadlo, že mě má metr od sebe a že si toho určitě všimnu a zanechá to ve mně určitý dojem. Chápu, že jí přišla taková banalita úsměvná. Čert to vem, su ráda, že z té školy jsem odešla dokud to bylo možné, z vícero důvodů. I kdyby se mi nesmáli, pořád jsem si vymýšlela různá jména, co jsem byla na jeden, dva dny. Jednu delší dobu jsem byla Lily. Ale nikdy jsem tyhle jména zvlášť neprožívala, bylo to takové pobláznění. Pak jsem si v páté třídě přečetla knížku Dárek pro Moniku od Hany Pražákové a měla jsem ve jméně jasno. Ani tak hlavní hrdinka Klárka ani samotná Monika, ale to jméno mi zaimponovalo. Menší roli v tom hrála jedna holčina z hřiště, kam jsem s kamarádkou chodila, co se shodou okolností taky jmenovala Monika. (Mimochodem někdy v té době jsem si vymyslela jméno Otma, původně pro mě, pak mi došlo, že to nejsem já, ale Ona a teď už je to moje druhé jméno. Něco o Otmě tady.)

A tak začalo opravování (nebo spíš otravování) lidí, co mě oslovovali, aby si zvykli na moje nové jméno. Bylo mi jasné, že rodiče se to nikdy nepřeučí a ani to nebudou chtít akceptovat. Nemýlila jsem se, ale mamka mi občas píše vzkazy s oslovením Moniko, Mončo. Nevím, jestli nevědomky, nebo mi chce udělat radost. Několikrát jsme se kvůli tomu pohádaly. Všichni si mysleli, že mě to za pár týdnů přejde a ono nic, jsou to čtyři roky a pořád se kolikrát ošívám, když slyším, jak na mě volají původním jménem.

Zastávám názor, že jméno člověka vypovídá o charakteru. Jednu dobu jsem byla hodně zabraná do numerologie. V jedné z knížek jsem se dočetla při vypočítávání jmenného čísla, že přeje-li si osoba, aby jí bylo říkáno jinak, než se úředně jmenuje, vybrala-li si jiné jméno, než to, co má v rodném listě, pak se má počítat s tímto jménem. A s tím souhlasím nejen z hlediska numerologického, ale i hlediska lidského a lidských vztahů. Je to taková laskavost, tolerovat toho druhého. A nedělá to dobře, když někdo nechce. Jak píšu, bylo jasné, že naši si nezvyknou a lidi co mě znají dlouhou dobu taky ne. A pak jsem nastoupila do nové školy, jejíhož třídního kolektivu si vážím, cítím se mezi nimi dobře. Bohužel ani tady moje jméno neakceptovali. Někteří sice ze začátku ano, dokonce i někteří učitelé, ale bylo lidí, co to prostě nepobrali a ti, kteří ano, se díky jejich oslovování zpátky přeučili. Vím, že zvyk je železná košile, ale tady ani tak nehraje roli zvyk jako neochota. Někteří si prostě řekli ne, tudy cesta nevede a budou si tvrdit své. Prostě nechcou. Sice je to hlavně moje věc, ale evidentně mi do ní chtějí skoro všichni mluvit. Nebo si do toho já nemůžu mluvit, protože je to druhý dar od rodičů, hned po tom, že mi dali život?

Jméno je věc, která nás provází celým životem, ale nemusí být to to samé jméno. Někdo, komu se nelíbí jeho jméno si řekne "Stalo se, no co už." a nijak moc se nad tím nevzrušuje, jako by to udělal můj kamarád, kdyby měl jméno, co by se mu nelíbilo. A někdo se rozhodne to řešit. Jako já. Ale spousta lidí mu s tím nepomůže. S mým přejmenováním naši nesouhlasí, změna mého jména je proti srsti a vyhazovat za to ještě peníze, no netřeba komentovat. Takže jinak než snahou přesvědčit sama sebou to k akceptování nepovede. Většinou si můžeme vybrat, co půjde s náma životní cestou. Kdo bych už neřekla protože lidi si nevybereme. Lidi si myslí, že takové chování je trapné a přiblblé, chtít si nechat říkat jinak, než se oficiálně jmenujeme. Ale my jsme lidi, novoty neradi přijímáme, to známe. tak je to třeba i s extravagancí. Samozřejmě není-li něco takového jako jméno na papíře je s tím holt problém. Ptám se sama sebe, proč to mému okolí tolik vadí? Sama sebe se ptám, protože nikdo mi nedal dobrý důvod. Mamka řekla "prostě proto, jemenuješ se...", táta neřekl nic, jméno Monika bere trochu s humorem, ale nikdy nedal najevo nějaký odpor jako mamka. Širší příbuzenstvo do toho netahám (ty by trefil šlak okamžitě), určití kamarádi tvrdí, že prý se to ke mně nehodí, jiní zase, že je to trapný, hloupý, nebo že mi tak v dospělosti nikdo říkat nebude. Někde tam je ta bariéra NE, ale žádný obrovský důvod, kromě rodičovství, které z toho teď vyjímám. Přitom tolik lidí mi řeklo pravý opak i jméno Monika jakožto moje akceptovali. Vlastně mínění druhých mi může být jedno, pořád se najdou ti, kteří proti tomu nejsou zaujatí a navíc se nechci řídit míněním ostatních, ale především sebou. A já tvrdím toto, jmenuju se Monika. Tak jako je Lúmenn Lúmenn, Ophelia Opheliou, David Davidem (kterému ještě jednou děkuju za přání k svátku*), já su Monika. Proč by mi to pořád chtěl někdo brát? Protože to není normální?

Věřím, že teď čtete vy, kteří si myslíte to samé, že je to na palici, i ti, co to mají stejně, vybrali si jiné jméno, i vy z mojeho blízkého okolí, kteří o tom víte (a já si nedala bacha, takže víte i o blogu :) ale mám vás ráda). Možná pod článkem právě vy rozpoutáte diskuzi, jaký je váš důvod, nebrát to.

Inu ve třídě jsem to převážně vzdala, byť ačkoliv jsou ti lidé úžasní a bude se mi těžko s nimi na konci roku loučit, v tomhle ohledu je většina z ní poněkud zatvrzelá. Ale jinak to nevzdávám, vlastně mi nic jiného nezbývá.

Obecně se nerada představuju, radši říkám, že se jmenuju tak a tak, ale říká se mi Monika, tohle jméno používám. Když to není oficiálně na papíře, cítím trochu ten pocit lži, chci jednat na férovku. Poslední dobou si říkám, že se na tohle představování vykašlu. Bude to možná do budoucna pro některé překvapení, neublíží jim však. Zvykám si, oslovovat lidi v přezdívkách, chtějí-li to tak, protože vím jaké to je, ošívat se v něčí (byť milé) společnosti, kde mě volají tím, co mi bylo dáno, přitom ve druhé mi říkají tak, jak si přeju.

Pevně doufám, že v září na střední škole moje jméno přijmou a ve třídě nebude žádná Monča. To by byl problém na obzoru a další bariéra pro lidi. Nejspíš bych si nechala říkat Otma (Otmílie), tohle jméno ke mně přirostlo jako moje druhé. A najdou se lidi, co mi říkají jenom tak. Nevadí mi to, je to milé jméno, mám ho ráda, navíc jsem si ho sama vymyslela. Je to o lidech.

Stejně tak pevně věřím, že jméno "Monika Otmílie" budu mít jednou v občance. Snad se nebudu jednou rozhodovat, které z těch dvou je to hlavní.

Co vy a vaše jméno?

Jinak ohledě jmen jako takových chystám ještě pár článků, miluju procházení databází a pitvání jmen celkově. a za tu dobu, co se tohle stalo mojí oblíbenou činností jsem si utvořila různé názory.

(S)mějte se!

Monica Otmili

*Vím, že celý tento článek i poznámka k Davídkovi zavání přáním k svátku. Tato poznámka vás ale k ničemu nezavazuje. :D No uznejte, kdy jindy by se tento článek hodil víc, než dnes?

Za pastelkovou vílou

Sat, 19 May 2012 13:59:26 +0200

Tak si říkám, celý týden nemám čas, za květen tři články, ale článek o vydařeném srazu bych konečně mohla napsat. :) Vlastně nejen srazu. To byla záminka k návštěvě výstavy pastelkové víly Marie Brožové. Vlastně naopak, ta výstava byla záminka ke srazu. On ní se ale neupustilo.

Před Vánocemi jsem byla v nákupním centru na Zličíně a všimla jsem si tam paní kreslící svoje obrazy pastelkami na veřejnosti. A že byly ty obrazy fascinující, barevné, úžasné, zkrátka stihly mě zaujmout, že jsem se zastavila, prohlédla si je a nakonec se rozpovídala s autorkou. Už tehdy na mě působila příjemně. Jenže to jsem pořádně nevěděla, kdo to vlastně je. A brzo jsem se dozvěděla, že je to opravdu Umělkyně s velkým U, co vidí fantazii všude kolem nás. Takové jsou její obrazy. Barevné a plné fantazie.

A tak se stalo, že blogerka Mniška napsala pozvánku na sraz ku příležitosti výstavy Marie brožové v OC Edenu. Ze začátku mi to bylo trochu blbé optat se, jestli bych mohla jít s nimi, ale evidentně byl můj strach zbytečný. Sraz se konal v neděli, jediné, co nám to kazilo, bylo počasí. Vlastně nejen to. Já, co bydlím v Praze přes deset let jí znám poměrně málo (donedávna jsem nevěděla, kde je třeba taková Kampa), takže jak se dalo čekat, Mon nevěděla, kde se Eden nachází. Internet však poradí se vším a Idos mi naplánuje cestu. Jenže ouha! V Praze se běžel Marathon a tramvaje se nemohly dostat přes řeku. S čímž ovšem idos nepočítal a já taky ne. Zbývalo mi vymyslet náhradní dopravu. Ku podivu jsem dorazila jen o minutu pozděj. Už vím, že Eden je hned vedle Syntop arény, přičemž jsem si vzpoměla, že nebýt čachrů s lístkama na Ticketpru, tak bych tam byla před týdnem viděla na živo Metallicu. No co už, oni z nás ještě přijedou vytáhnout tisíce... :)

Stojím před hlavním vchodem, tak jak bylo domluveno. Po chvíli volám Mnišce, že už jsem na místě. že je na místě i ona, to zjišťuju, když vidím tři slečny pochodující směrem ke mně a jedna z nich s mobilem u ucha. Mniška dorazila s doprovodem ze Slovenska - Lucernou a její kamarádkou Domčou. Okamžitě jsem si s Mniškou padla do noty, je to totiž stejně ukecaný člověk jako já. Teď ještě odchytnout Šeříkovou. Kolem nás se mihla drobounká křehká tmavovlasá víla, nebylo pochyb, že to je ona. Styděla jsem se jí dát tu polochcíplou kytičku, ale nejspíš z ní i tak měla radost. Šeříková přijela o něco dřív, takže už měla centrum zmapované, tudíž nás vedla za paní Brožovou. Zrovna kreslila obraz Anděl zamilovaných.

Maruška Brožová kreslící Anděla zamilovaných, vedle ní můj oblíbený obraz - Říjnová víla.

A na nás dýchla vlna pozitivní energie hned, jak jsme jí uviděly. Mniška ně ni měla připravenou hromadu otázek, ale na polovinu jsem nevědomky zeptala já. Ta pozitivní slova, fantazie, co jí šla z úst, je to člověk, co se dokáze naprosto koncentrovat a vnímat jen to, co si přeje. Po poměrně dlouhém rozhovoru jsem se vydaly po stopách jejích obrazů a taky za vůní sladkého. Kvůli cenám jsem pročly tak dvě patra, až jsem zůstaly v jedné kavárně-cukrárně, kde jsme usoudily, že ty peníze za to dáme. Tam jsem vypila to nejlepší horké jablko. Taky byla venku pěkná zima.

A tak jsem si začaly povídat. Vlastně jsem nejvíc mluvily já a Mniška, v některých chvílích mi to přišlo jako taková nevřčená soutěž, která z nás toho poví víc. Dost jsme se nasmály zážitkům z její honby na erby. Inu ne vždy jsou lidé příjemní a jejich neochota jí při hledání jistého erbu moc nepomohla.

Bohužel křehká Šeříková víla se s námi musela brzy rozloučit. Ještě jsem jí dala na rozloučenou avanturinové srdíčko an krk. Zanechala ve mně dojem opravodvé víly z jiného světa. Ze světa obrazů Marie Brožové. Těmi jsme se poté kochaly a hledaly zakomponované podpisy. Přičemž jsem zjistila, že i milá slečna Lucerna kreslí krásně a nakonec nám ukázala svůj blok.

Vzpomínka na podzim, obrázek odsud.

Znovu jsme se vrátily k jejímu stanovišti, že si koupíme pohledy nebo autorský tisk. Byla toho fůra k výběru, ale Mon byla jako obvykle poněkud švorc. Nakonec jsem si vybrala pohlednici se Vzpomínkou na podzim. Původně jsem chtěla nějaký hodně barevný obrázek, ale tenhle podzimní na mě prostě zapůsobil a bylo to jasné. Ještě jsem pomáhala ve výběru Mnišce a pak jsem zamířily do obchodu s kameny. Zjistily jsme, že obě sbíráme minerály, akorát Mniščina sbírka je třokrát talová, jako ta moje. Oblíbený obchod s kameny mi před dvěma lety zrušili a teď je tam Cigarett's Store...Tak jsem alespoň svojí sbírku rozšířila o zelený achát, citrín a sokolí oko.

Pro Marii Brožovou jsem měla připravený dárek, tedy náušnice z malých pastelek, při rozhovoru jsem zjistila, že nemá dírky, tudíž jsem jí je nemohla dát... :D Nakonec jsem je dala Domče, počítala jsem, že nás bude na srazu o jednu míň a já tedy pro ni původně neměla dárek.

Při odchodu jsme se přesvědčily, že Praha je pitomé město, v němž sehnat lístky na tramvaj je dost těžké, zvlášt v neděli. Dobíhaly jsme tramvaj jak splašené, řidič nám zavřel před nosem. a to bylo dobře, protože bychom se zavezly bůhví kam. Aneb nechte mě organizovat dopravu. Před křestem Pohádek pro Kulíšky jsem zavedla Polgaru a Maky omylem do podzemní garáže a ne do metra.

A počalo loučením, dost rychle nám to uběhlo. Na to, abych doprovodila Lucernu s Domčou an Karlův most už mi nezbyl čas.

Mniška pro nás měla milé dárky, barevnou pastelku i něco sladkého. Ale nejvíc mě potěšilo přáníčko s milým textem, prosím cituji: "Ať vždy Tobě slunce září jen a Tvůj život promění se v sen." Mimochodem krásně píše. :) Přáníčko už má místo v mé krabici an vzpomínky. Sakryš, měla bych ji vyměnit za větší, už se mi toho do ní moc nevejde.

Celý večer a druhý den jsem myslela pořád na vydařený sraz (vydařený, až na maličkost, přesvědčit Domču, aby si založila blog, se nám nepodařilo) a pastelkovou fantazii Marie Brožové, která mě nenuceně donutila započít obrázek, jež jsem měla v hlavě už dlouho. Až bude hotovo, pochlubím se.

Děkuju moc holkám za příjemně strávený den!

Příběh ze zverimexu podruhé

Sun, 13 May 2012 11:27:04 +0200

Před rokem a půl jsem psala článek o jednom místním zverimexu a chování ke zvířatům v něm. (Článek si můžete přečíst tady.) Předevčíremjsem navštívila rovnou dva zverimexy a v obou mě moc nepotěšili. Zatímco v tom prvním to byly šílené podmínky, v tom druhém hrála roli neochota pracovníků.

Na plánu jsem měla sraz s Opheliou, bohužel až na místě jsem se dozvěděla, že to nepůjde. Chtěly jsme jít do jistého zverimexu, kde prodávají mladé myšky pro hady. Původně jsem byla s našima domluvená, že si budu moci pořídit myš, jenže kvůli brzkému stěhování a faktu, že jí nebude chtít v nových bytech ani máma ani táta, jsem od plánu upustila. To ale nebránilo v tom alespoň si ten zverimex prohlédnout. Po vyčerpávajícím telefonátu s popisem cesty a následném hledání jsem ten zverimex našla. Zverimex popisovaný v prvním příběhu by oproti tomuto uspěl o mnoho lépe, už jen podmínky v tomto zverimexu nasvědčují, že nemocné zvíře by se zde pomoci nedočkalo. To se stalo i v prvním příběhu, jenže tam bych to nečekala. Zdání klame. Podmínky v něm byly několikanásobně lepší.

Už venku zavál odér zvířecího pachu.

Vstoupím dovnitř a ptám se, kde mají ty zvířátka. "Támhle v rohu," říká mi prodavačka. To byl fakt pohled. To, co se mělo nejlépe, to byly rybičky. Přirozené světlo nulové, do klecí-boxů svítí zářivky. A to jen do některých, jak jsem za pár minut zjistila... Koukám, myši v boxu, těm jestli někdo čistil, to bylo tak o Vánocích. Jsou pro hady, většina zverimexů se jinak stará o krmné myši a myši na lepší prodej. Takže to se dalo čekat. Křečíků bylo v boxu podstatně míň, vypadal o něco čistěji, stejně tak box potkánka.

Jenže co to po chvilce neobjevím? Úplně v tmavém koutě pod poličkami je velké akvárium s morčaty. Beze světla, špinavé, smrad kolem, jednolitá strava, no šílenost, nevyhovující podmínky. Honem rychle jsem z toho zverimexu vyletěla.

Nyní jsem u starého článku s prvním příběhem objevila nepřečtený komentář s odkazem na nahlášení týrání zvířat. Začínám uvažovat, že se na ně obrátím. Tahle zvířata se rozhodně neměla dobře. A zase nadávat, že zvíře nemá být méněcenné, jenže tady jsou méněcenní i určití lidé... Co vy n to, nahlásili byste to?

Vyhodnocení situace: Nevhodné podmínky pro zvířata, řekla bych, že i nevyhovující prostory.

Lokalita: Poblíž tramvajové zastávky Ohrada, akvaristika- zverimex vedle kadeřnictví. Praha.

Nenapadlo by mě, že díky zverimexu budu naštvaná tenhle den ještě jednou. Když nedorazila Ophélka, domlouvám si sraz s naším seletem Babe. Po sektání a procházení olšanskými hřbitovy (kde mimojiné objevíme obrázek nahé ženy na zdi, ovšem oba nechápeme, proč má nakreslenou p*ču na koleni), o nichž stále zjišťuju, že jsou větší a větší, nicméně to nám nezabránilo chodit pořát dokola, mám hlad a tak jdeme do paláce Flóra pro někdo k jídlu. Jé, PetCenter, tak se kouknem dovnitř.

PetCenter, síť zverimexů, kde nakupuju ráda, klece mají čisté, dobré prostory, nedostávají jednolitou stravu, v prodejnách, kam chodím nejčastěji mají i milou obsluhu. Jen je pravda, že se mi nějaká zvířata zdají předražená, jenže kvalita "služeb" pro zvířátka něco stojí, takže tu vyšší cenu chápu. Milá obsluha, to by se nyní říct nedalo.

Prohlížíme zvířata, dojdeme k myškám. Brzo zjišťujeme, že pod velkou miskou pro psy, v níž mají myši krmení, je jedna myš, která se tam nějak dostala, ale teď se snaží dostat ven, máchá tlapkami co nejdál dosáhne a vylézt nedokáže. Chudák myš, si říkáme, tak dojdu za prodavačkou. "Prosimvás, mezi myškama máte jednu, co se nějak dostala pod tu velkou misku a teď nemůže ven." "To je v pohodě, ony am mají velkou vrstvu pilin, tam se prohrabávaj normálně." Že by? Velkou vrstvu pilin nevidíme a škvíra, kterou se snaží myš dostat ven je půlcentimetrová. Stojíme tam, sledujeme, myš už nevidíme, takže vážně asi vylezla. Po pár minutách zjišťujeme, že to byl omyl. Myš si dala přestávku a znova se snaží dostat ven. Smutně se díváme na sebe i na myš a myslíme si svoje. Je mi to blbé, jít tu prodavačku otravovat znova. Ale proč by mi to mělo být blbé, ať si o mě třeba myslí, že su kráva, mně to může být jedno a té myši si nemusí někdo další všimnout. "Pardon, ale my jak pozorujeme, ta myš se vážně nemůže dostat ven." "Ale to je vážně v pohodě, ony se dokážou úplně zplacatět, si tam dělají skrýš." Hm, zase nás odbyla. Nakonec jde přecejen k nám s tónem "já mám pravdu, tak to je a vy mě akorát otravujete" a se slovy: "No, už jdu za váma, říkám, ony tam normálně spinkaj, nic jim není." Otevře sklo, nadzvedne misku a pod ní není jedna myš, ale dvě. Velkou vrstvu pilin nevidím. Ano, myš se dokáže zpacatět, ale ta moje sotva podlezla 1.5 cm škvírou pod dveřma od pokoje. A cesta tam je často lehčí než ta ven, i když se říká, že když to šlo tam, půjde to zpátky.

Příkladem je moje už nežijící andulka, ktéré jsme pořídili plastové krmítko se stříškou, aby nevyhazovala krmení z klece a nezavrtávala se do původního hlubokého krmítka, což jí náramně bavilo. Papouch vlezl celý do toho krmítka, to my jsme zrovna byli pryč a když se vracíme, slyšíme tlumený ptačí křik. Kdybychom jí nevyndali, sama by se ven nedostala. To samé, když nám zapadla za regály s CDčkama. Nebo já, na tyč na těláku vylezu, pět minut mi trvá cesta dolu.

Co mě naprosto naštvalo, že prodavačka tou miskou obě myši zaklopila zpátky...! Nasrat, jinak to říct nejde.

Jestli tohle někoho obtěžuje, tak ať tam nepracuje. Bohužel se potvrdil Kittanyin komentář, že se podobné chování ke zvířatům ve zverimexech stává běžně.

Vyhodnocení situace: Neochota prodavačky, i když se jedná o zvíře.

Lokalita: PetCenter, palác Flóra, Praha.

Vaše zkušenosti se zverimexy? Máte doma zvířátko, jaké?

3 minuty na čištění zubů

Fri, 04 May 2012 18:07:11 +0200

Aneb jak moc záleží na tom mít zdravý chrup?

Nebýt tady Madraka a našeho rozhovoru o rovnátkách, vlastně bych o zubech a nutnosti jejich kvality ani tak nepřemýšlela, přitom naši se nemají moc čím chlubit. Čistím, čistím, čistím, to to musí trvat tak dlouho? Nestíhám! Zabijou mě ty tři minuty? Do nedávna byla pro mě tato činost omezená ze tří minut na minutu jednu. Ráno i večer, minuta. Od malička jsem měla zuby zdravé, žádné kazy v době, kdy děcka ze školy měla první plomby. "Dospělácké" zuby se prorazily rychle, posledního mléčného zubu jsem se zbavila asi ve 13,5 letech. A pak jsem znenadání zjistila, že jeden zub, parchatn, horní šestka, bolí. Tak vemu mezizubní kartáček (zuby mám rovné a těsně u sebe, že ani tu nejmenší velikost mezizubního kartáčku tam nedostanu, aniž by nezačala téct krev, což je docela problém), že to prozkoumám a tmavý kus zubu je venku. A je to jasné, kaz je na světě. Ta potvora bolela dlouho i po zaplombování, půlka zubu musela pryč. Doktorka mě sprdla, že jsem tam prý nebyla tři roky. Jenže já pako a naši evidentně také jsme si mysleli, že chodit pravidelně na rovnátka (která jsem po dlouhé době konečně odložila) stačí. Objevila mi dva malinké kazy na dolních šestkách a já lítala k zubařce měsíčně snad dvakrát.

Dopadlo to tak, že tam mám dvě modré (jakési divné) plomby. Přitom to byly téměř neviditelné a bezbolestné kazy a po vrtání to byla díra jak cyp. A to jsem se ještě divila, že za to chce pětistovku...

Když mě nedávno řekla nějaká sedmačka ironicky, že prý mám dobrý plomby (všimla si, když jsem se smála na celé kolo něčemu), utvrdila se mi ještě myšlenka, že mít zuby v pořádku je důležité, ještě víc. Ne nadarmo se říká "Ráno pro krásu, večer pro zdraví.". Takže ano, slibuju, budu se snažit o ty tři minuty. Fakt, tyhle dvě jsou na špatným místě, snad je budu moct brzo nahradit bílými.

Bolí-li zub, tak to každý, co zažil, ví, jak to dokáže naštvat a ničit život. Lítání po zubařích taktéž a kousání půl roku na jedné straně je jen a jen na obtíž. To by byla stránka zdraví, ale v dnešní době je na snad na stejném místě stránka estetická. Pardon, vlastně už dříve pro krásu ženy umíraly.

Zuby, neříkejte, že si jich u druhých nevšimnete. Máme učitelku, mladou, tak 24 let, pěkná a jediné, co jí ten dojem kazí jsou ty křivé zuby. Přitom s tím se ještě dá něco udělat. Jak jsem zmiňovala, že naši se nemají čím chlubit, mamka v mládí brala spoustu léků a odnesly to ty zuby. Barva do hněda, neustálé problémy, každou chvíli je u zubaře. Na to si člověk zvykne, má-li takový problém někdo blízký, a vlastně ho ani nevnímáte.

Teď ani nemluvím (nepíšu) o zubech některých kuřáků, taktéž, na slečně z jednoho obchodu to člověk pozná okamžitě.

Zuby jsou prakticky jako tetování. Až na to, že zda se někdo nechá potetovat, to si může vybrat, zuby máme, nebo jsme měli (tady se nechci dotknout starší části populace, právěže znám i jednoho vrstevníka, co prostě základy na dospělé zuby z poloviny nemá) všichni. Jak Madrak správně poznamenal, při hledání práce to může být potíž. Lidé dají na první dojem nejen z chování, ale i ten estetický. Člověk majíc tetování na ruce sežene práci v bance hůř než ten, co má ruku bez něj. Typický příklad, jak v Americe tetovaní nemohli sehnat práci, protože si nadřízení vybírali raději jiné. S tím má co dočinění i obecně známý fenomén, že tetování mívají hlavně kriminálníci. Zdravý chrup však může mít i ten krimininálník i každý jiný člověk. Na estetiku prostě lidé dají, nebude-i nám někdo v MHD vonět a bude-li svým zjevem působit divně na okolí, my se mu budeme vyhýbat. Automaticky nás napadne, že může být nebezpečný, nebo že vylezl z hospody. (Opilci jsou nebezpeční, někteří.)

Co takhle pěkná recepční s chrupem v naprosto špatném stavu? Snesli byste představu, že může váš úsměv někoho odpuzovat?

No jo, Mon má totiž ráda sladkosti a dost si jich dopřává. Nikdy dříve zuby nezlobily, teď začaly. Jídlo, další věc, co kvalitu těch našich ovlivňuje. Málokdo si může dovolit čistit je po každém jídle, nebo žvýkat ty tolik propagované orbitky. Škola, zaměstnání, vzdálenost od vhodného místa a další věci nám to znemožňují. Určitě nejen sladkosti jsou zkázou pro zuby. Co taková Coca-Colanebo energetické nápoje? Cola je tak napchaná cukrem a kdejakýma kyselinama, že prý při nadměrném pití poškozuje a rozpouští zubní sklovinu. Zkuste ju nalít do záchoda a vyčistit ho s tím. Jako čistící prostředek funguje dobře, což o něčem svědčí.

Tak co, věnujeme těm našim zubům alespoň ty tři minuty? A dobrý kartáček, nebo třeba rovnátka, když je třeba? Jak jste na tom vy s vaším chrupem?

V Brně nejen za Taychi

Tue, 01 May 2012 20:49:16 +0200

Vrátila jsem se z dlouhou dobu plánovaného výletu a můžu říct jen to, že chci zpět. Houby jen to, je toho spoustu, město na mě okamžitě zapůsobilo. Brno, Brno, Brno, při procházení jím jsem zavzpomínala několikrát na Valencii, protože obě města mají příjemě široké ulice, ani málo, ani moc, jak některé pražské. A taky na Liberec, obchody a náměstí mi ho přípomínaly. Už jen chybí ona známá liberecká budova (jejíž název si nepamatuju). A v Liberci chybí orloj tvaru, jež pokouší k úsměvu. Pobyt znepříjemňovalo jen velké vedro, ovšemn to není nic vážného, deštivé počasí bylo několikrát důvodem, proč se moje brněnská návštěva posunula. Ale mám pěkně spálená ramena...

V sobotu ráno mi "Déjednička" nepřišla tak strašná, jako před dvěma týdny, kdy se cestovalo na koncert do Zlína.Pořídila jsem si nové sluchátka (z jejich ceny mě málem trefilo, ale do mojeho mobilu pasujou jen ty s tou idiotskou přípojkou). Tak tedy mi po půl roce hrála hudba do obou uší. Kdo ví, třeba právě díky nim jsem tu cestu tak nevnímala.

Po příjezdu mě čekalo vítání se strejdou a následné seznámení s jeho bytem (to bylo poprvé za desetiletí na půl, co jsem jela do Brna na déle než tři hodiny) i jeho nastávající. Milá slečna. Témat ke společnému hovoru se našlo dost. A taky skvěle vaří, zdravě, ale chutně. Zkrátka schvaluju jí. :)

Když už v Brně, tak žádné flákání, hned po obědě se vyrazilo na Špilberk.

Uvnitř byl chládek, už je mi naprosto jasné, proč se říká " jít sedět do chládku." jde z té věznice respekt, co jsem se dočetla o podmínkách a něco viděla, zacházení s vězni jako z hororu. Dotkla jsem se telefonní ústředny, na níž sahali nacisti. (Čímž nechcu říct, že bych sympatizovala s jejich ideologií, naopak, ale přece jen je to kus historie, byť její temnější stránka.) Mobil v temných prostorách moc nereagoval, fotky jsou od strejdy a ještě je nemám, tudíž se nepochlubím. Pod hradbami se promenádovala krásná černá kočka, čímž mi naprosto jasně dávala najevo, že chce na fotku. Jenže pak si to nejspíš rozmyslela, takže z fotek není nic.

Na vyhlídce hezky foukalo a já měla za chvíli vlasy jako čarodějnice, no co, svět se nezboří. Následoval sestup-výstup na Petrov a noční můra pro mě - dostat se po točitých a průhledných dřevěných schodech nahoru. Nesnáším tyhle schody, brr.

Ještě před tím jsme stihli potkat strejdova kamaráda s dcerou, co pokračovali s námi. Brno působí zezhora malince, ale příjemně. Pak ještě na Svoboďák ke slavnému orloji. O kuličce později. Večer jsme zakončili špekáčky u známých a hrou Activity. Vznikaly geniální kresby, snad nejvíc nemůžu z "bundy s kapucí" jež byla hádaná jako brnění, nebo Praha spletená s Plzní.

I neděle byla ve znamení výletu - hurá na přehradu a na hrad Veveří. Po přehradě už lítali windsurfisté i nudisti, na jwjichž holé zadky jsme měli pěkný výhled z horní paluby lodi. A já si připadala úplně někde jinde. Jak dlouho jsem nebyla v lese.A po té dlouhé době to na mě zase dýchlo. A jak! Chci častěji stoupat na hrady u lesa. A v okolí ta příjemná krajina, jíž bych se chtěla prohánět s fujarou v ruce a s toulcem šípů na zádech, jak už jsem někde psala.

Je tam krásně, co?

Veveří.

Následovala večeře v příjemné restauraci a debata o mimozemšťanech. Schválně, jaký je váš názor na mimozemský život?

Normálně si už nepamatuju, co se dělo večer! A jó, už si vzpomínám. V Brně mám totiž plno znamých a i ti se navzájem znají. Sedli jsme do podniku zvaného Podnebí s rodinným kamarádem cimbalistou, co taktéž jezdí na letní cimbálové kurzy na Soláň.

V pondělí však museli oba do práce, čehož jsem využila na to, abych osobně poznala Taychi. Sraz v deset na "nádru" se nepovedl úplně podle představ, otáčecí hodiny u zastávky jsou tam totiž dvoje (stejně tak zastávky), nicméně našly jsme se. Dala jsem jí gumičku a ona mně knoflík. Průvody maturantů snad nebraly konce, pořád někdo žebral, tak jsme se občas slitovaly. Ti, kterí se mi ale opravdu zalíbili, ty jsme viděly jen ze šaliny. Zamířily jsme na Svoboďák, protože jsem se pochopitelně jako každý turista hodlala pokusit získat pověstnou kuličku. Jasně, že ju nemám, mrchu. Nepodařilo se, všechny otvory už byly ucpané rukou těch, kteří přišli dříve než my. Ale aspoň jsme si pokecaly s několika poloopilými lidmi. Jak jsem později zjistila, zaregistrovala nás blogerka Skřítek. Po procházce do čajovny (já totiž při příjezdu dostala strašnou chuť na chalvu, která nevydržela do chvíle, dokud jsem jí nekoupila a po pár hltech opět zjistila, že mi nechutná. Zvláštní, ale dostala jsem chuť na něco, co mi zas až tak nechutná.) jsme ulehly pod stromy v parku, snad v Lužánkách nebo nevím, chtěly jsme tam jet, navigovali nás stejným směrem. Příjemně jsme pokecaly a nasmály se kdesčemu. "Tož divaj sa na Pražáka." nebo "Nechlemté tu vasru, chčijó o teho mordoši!" Taychi je zajímavá milá slečna se srdcem na správném místě.

Stala se nám menší kuriozita, jak se tak válíme, přichází za námi chlapík, evidentně bezdomovec s tím, zda nehledáme maséra. Že masíruje ženy i lecos jiného na ženách. :D Ano, půjdu do parku a budu čekat, jestli nějaký masér nespadne z nebe. V Brně není nemožné.

Taychi pózuje a stříká jí na záda "vasra, do níž chčijó mardoši".

Bylo vedro, tak jsme se vycákaly v kašně, v níž si chlapíci chladili rovnou přepravku piv. Tay měla foťák pořád u sebe a máme fotky i s Johnem Lennonem (že jde jen o bustu, to je vedlejší).

Odpoledne ještě procházka se strejdovou nastávající k ohradě s divokými prasaty. Na zoologickou bylo málo času, ukázalo se však, že tohle byla lepší volba. Tam je totiž taky krásně, moc na mě zapůsobilo, jak v jedné části jedou tramvaje místem, kde mají stromy z obou stran, co se jich téměř dotýkají. Cestou filozofická debata i věci ze života, ezoterika a to vše zakončené večerní procházkou po Brně, Denisovy sady, Divadlo a tak dále. Se zmrzlinou v ruce.

Nevím jak vy, ale vidím veliký rozdíl mezi Brnem a Prahou. Na Brně se mi líbí, že působí až tak nečesky a je zde skvěle spojené město a příroda.

Tenhle strom se u obory tak vyjímal. Škoda, že byl za ohradou a nešel obejmout...

Peříčková mánie

Fri, 27 Apr 2012 17:34:21 +0200

Nedávno jsem byla požádána Christinou o peříčkové náušnice. Barva hnědá, oranžová, přírodní a náušnice extra dlouhé, prosí. S pečíčky už mám zkušenost, takže žádný problém, navíc je to pro mě radost vyrábět. Dnes se pochlubím nejen těmi pro Chriss, ale i dalšími pro mamku a pro sebe.

V lednu jsem na popud mamky koupila černá pírka, že prý k šatům. Tak dobrá. Zanedlouho byly náušnice na světě. K peříčkům byly poozději přidány řetízky s korálky na konci. Tyhle malé skleněné se hodily, navíc jich mám doma dost. Zvažovala jsem barvu hlavních korálek. Oranžová nebo zelená? Zelená zvítězla, ale představte si místo nich oranžovou, jak by se náušnice úplně změnily.

Možná by to chtělo jemnější řetízek, jenže po pravdě řečeno, výběr nebyl nic extra.

Druhé, taktéž černé, vznikly spontálně díky krásným korálkám - kapičkám, které jsem objevila. Peří na výrobu už není tak hezké, dalo by se říct, že je otrhané. Ale to dává náušnicím divoký vzhled a kapka zase eleganci.

Zadívejte se na ně pozorně, nepřipomínají vám kapky oči černého koťátka?

A teď už ty slibované pro Christinu. Upřímně, výroba mi dala zabrat. Sehnat hnědé peří nebylo jednoduché, nakonec jsem objevila taková s hnědě-bordovou barvou. Oranžové jsem použila z náušnic, které už dávno nenosím. Při výrobě mi došel navíc došel řetízek...

K peříčkům jsem dodala ještě lanko s pár korálky. Náíušnice měří 17 centimetrů, nejsou těžké.

Jedna o samotě.

A když bude foukat, je možné, že bude vypadat takto. :)

Tak snad se budou líbit i Christině, i vám. :)

P.S. Mám za sebou vedrem nasáklý den, stěhuju se na sever. ale auž za pár let, zítra frčím po dlouhém očekávání do Brna a konečně tam budu déle než tři hodiny. Tak to hurá na Špilberk, na Čáru, v jedenáct pod orloj (no jen počkejte, tu kuličku musím mít!) a kdesi cosi, hlavně za strejdou a jeho nastávající. A snad nám vyjde v pondělí sraz s Taychi.

P.P.S. Včera jsem poslouchala písničky, co jsem neslyšela sand půl roku; i přes můj nefachčící internet chystám po návratu (nebo ještě dnes) song challenge v pěti dnech.

P.P.P.S. Poníci jsou vážně šílení a sledování seriálu My Little Pony stojí za to. Brzo budu tahat z kamaráda další epizody. :D

Rhapsody of Fire, reportáž ze Zlína 17.4.

Sat, 21 Apr 2012 20:56:10 +0200

V době, kdy jsem zjistila, že se Rhapsody chystají do Česka, by mě nenapadlo, že na koncert do Zlína vážně pojedu. Nicméně s tátou jsme se dohodli a brzo byla naše účast jasná. Ze začátku jsme řešili dilema, v jaké sestavě vlastně přijedou, jelikož kolem podzimu se objevily zprávy o rozpůlení kapely a já neměla moc informací. Kdo přesně přijede jsme se dozvěděli a poslední dny jsme se třásli nedočkavostí.

Výlet se rozšířil pro návštěvu známých z vesničky u Uherského Hradiště. Jak na potvoru byla místa v autobuse, co jel z Práglu v sedm, zabraná a tak jsme museli jet o hodinu dřív. Což znamenalo vstávání ve čtyři. (Jakmile je však člověk naučený usínat v jistou dobu, může si jít lehnout v devět a stejně neusne do jedenácti.) Samou natěšeností jsem usnula v půl jedné, takže tři a půl hodiny spánku. Kupodivu jsem byla vyspaná dost, ale zdřímnutí si v autobuse by neuškodilo. Jenže to bych si musela rozvzpomenout na kvalitu d-ddáálniccce-e Dd-déé jedddna. Se divím, že se ty autobusy na lince Praha-Brno nerozpadnou. No spat se nedalo... Po kdejakém přestupování jsme někdy kolem jedné dorazili na požadované místo. Po vítání se byla hlavním tématem hudba. Rychlost jejich internetového připojení a možnost využívat aktivně youtube hrála na můj prospěch a tak jsem si naposlouchala kapely, co už dlouho byly jen na seznamu v pořadí. Jo, Ensiferum jsou dobří, Battlelore taky. Náš známý je navíc hudebně nadaný, takže jsem si poslechla věci, které hráli už na výšce, četla staré i nové texty. A vítězí píseň Krvavé mäso sa rozkládá, kterou nikdo nikdy nenahrál.

Kolem podvečera jsme se museli z vesničky dostat do Zlína. Už ve vlaku jsme potkali lidi, u nichž bylo na pohled jasné, že jedou na stejnou akci. Ve Zlíně ještě rychle do Kauflandu vyvěsit inzerát, že prodáme byt na severu Moravy, sníst gyros a hurá do sálu.

První, co mě trklo do očí, byla budova Masters of Rock Café. To je tak malé? Vevnitř mě zarazilo poměrné málo lidí. Někteří s VIP vstupenkama pořád lítali do sálu, a tak jsme se přesvědčili že ten sál je opravdu malý. Pár lidí ještě dorazilo, zatímco jsme sledovali záznamy z letního MoRu a popíjeli. Za chvilku začal běhat trhač lístků a vyfasovala jsem razítko-propustku ná ruku. Z mý kůže se něco jen tak dolů nedostane, zbytky mám furt. Otevřeli sál, rozběhli se všichni k pódiu, utvořili tři řady a já se začala smát, to budou hrát pro šedesát lidí? Nicméně lidi přicházeli dál a já se jakž takž seznámila s lidmi kolem mě. A trefila jsem si parádní místo, první řada pod pódiem, uprostřed k tomu. Skupinka po mé levici s sebou měla malého kluka, asi tak 10 let a v malém počtu účastníků nebyl problém přitáhnout mu židli. (O níž se v pauzách málem strhly bitky.)Objeveny byly také jakési dveře, diky nimž se dalo dostat se pod pódium. Hlášky padaly z obou stran, o smích nebyla nouze.

Začala hrát první předkapela - Ibridoma. Nehráli špatně, ale rozproudit nás nedokázali. Zpěvák mi hlasově i projevem připomínal Tobiase Sammeta, ale jeho pohyby byly bezkonkurenční, někdy až směšné. Ono totiž házení hlavou bez dlouhých vlasů s roztaženýma nohama do oblédlníku působí fakt vtipně. A basák, ten mi pořád někoho připomínal. No jo, jenže koho? (Doma v Práglu su pak zjistila, že mi připomíná Martína z Opeth; stačilo se podívat do sedm let starého Sparku, co máme na záchodě.)

Zato Elvenking mě naprosto dostali, byť se elfíkům moc nepodobají (i klučina "od vedle" se těšil na Legolase). Jejich tvorba stojí za to a určitě si něco vyhledám, bude-li to s mým internetem možné. Zpěvák se každou chvíli nakláněl, i na půl metru ode mě, blbnul, sákal. Rozblbnuli i sál. Basák měl čtyřstrunnou basovku, co už se jen tak nevidí, takže bezvýznamný bod pro něj. Škoda jen, že housle byli míň ozvučené.I tak jsme se dožadovali přídavku a bylo vidět, že "elfící" jsou šťastní.

Na pódium se dalo lecos odložit, před náma hromada flašek, na zemi hromada mikin, já vytáhla mobil a aspoň něco pofotila, či natočila.

Zpívající Damna.

O přestváce jsem potřebovala na záchod. Fakt nepodstatná směšná , jejíž připomenutí zde je k smíchu, jenže tou se mohlo všechno změnit. Jak odejít z první řady a pak se do ní zase vrátit? Ale nic není nemožné, když jsou kolem fajn lidé. Slečna ze Žiliny, co stála celou dobu po mé pravé ruce (mimochodem měla s sebou pěknou, vlastnoručně vyrobenou vlajku) dokonce ostře okřikla svého kamaráda, aby mě pustil zpátky na své původní místo. :) Cestou jsem se stihla rozhlédnout a lidí bylo o mnoho více. I přesto hodnotím účast jako menší.

Chvíle očekávání nastala, napětí a natěšenost do příchodu hvězdy večera. Ještě odnosit nástroje Elvenking, sundat jejich megavlajku a pódium Rhapsody se ukázalo v plné kráse. Jen ještě pořád něco chybí. Oni.

Když spustili, ukázaly se nedostatky. Špatně ozvučené kytary, bicí naopak až moc nahlas. To se však po dvou písničkách spravilo. Co napsat? Úžasné, málem mi vyrazili dech. Nezklamali a zahráli i mé oblíbené, třeba Unholy Warcry, Reign of Terror, samozřejmě Emerald Sword. Výběr písní byl dobrý, doufala jsem, že zahrajou i Wisdom of The Kings, nestalo se tak. Nevadí. S lidmi kolem jsme se dohodli, že si vyřveme Lamento Eroico, jenže řvaní o síle třech hlasů, zato však z první řady, nebylo tak působivé.

Bubeník Alex zahrál skvělé bicí sólo, které mám i natočené. Jeho bratr, basák Oliver zasóloval taktéž. Ovšem to su čuměla fascinovaně na to, co s tou basovkou dělá tudíž jsem na mobil úplně zapomněla a nemám to natočené...

Nový kytarista Tom Hess mě dost překvapil. Všechno zahrál skoro tak, jak hrál dřív Luca. Luca, chyběl mi tam, ale co se dá dělat, jsem zvědavá na jeho verzi nových Rhapsody (pod názvem Luca Turilli's Rhapsody+ tuším, že v červnu vyjde CD).

Zpátky k Tomovi, to že hrál skvěle ještě nebylo všechno. Často se promenádoval přede mnou a Slovenka Soňa dostala trsátko. A já si přála a doufala v totéž. No koukal na mě dost, tak bych taky mohla jedno dostat, ne? Dá mi ho, vím to, říkala jsem si. Mé přání bylo splněno písničku poté a já šťastná jak blecha! Už mám plán, jak si ho zarámuju, takový skvost přece nesmí zůstat jen tak na stole.

Poměrně tenké, ale tvrdé trsátko.

Stání v první řadě je úžasné, ale fyzicky náročné. Obě ruce bolely, hlava ne, i když jsem s ní třásla jak pominutá, nohy bolely, hlasivky vyřvané (a jak su zjistila včera, křápavě mluvím a něco na mě leze), vedro (na to, co bylo v říjnu v KD Vltavská však nemělo). Ale stálo to za to. Ještě dva dni potom jsem byla duší pořád tam.

To pořád ještě není všechno, táta nestál tam, kde já, takže jsem si vyslechla příběh, proč tam chodí bos, inu z nových bot bolely nohy, tak je šlahnul do kouta a securiťák valil oči. Stál u bočního vchodu na pódium, takže procházeli kolem něho. Chválil basáka Elvenking a nakonec s nima zašel na štamprlu. Pak mezi lidma našel mě a odtáhnul mě k nim, kde jsem je chválila zas já a mohla jsem se s nimi vyfotit. Jsou sympatičtí, dobře hrajou a pěkní k tomu. :)

Nevím, proč je ta fotka tak tmavá, ale nevypadá to špatně. Jistá osoba mi jí okomentovala slovy "Vypadáš, jako by ses mezi nima narodila.". Ne, že by se mi to nelíbilo.

Teď už nás čekala jen cesta zpátky do vesničky, vyspat se a do Prahy, naštěstí vlakem, dálnice D1 si užiju příští vikend, mířím do Brna. Když jsem si sundala glády, ponožky byly mokré a smradlavé jak cyp (moje oblíbené slovo). Už jen čekat na nějaký další povedený koncert.

Posloucháte Rhapsody of Fire nebo Elvenking?

Cypovitý kaligram

Fri, 13 Apr 2012 22:49:25 +0200

Učitelka výtvarky mi nahrála, když nám zadala výtvarně poněkud jednoduchý úkol. A to jest kaligram. Jenže já už měla díky cyprealismu dva týdny jeden nápad v hlavě, takže to šlo jako po másle. Ten druhý (úkolem byly dva), který vám možná ukážu příště, byl vymyšlen na popud hudby kterou si při práci pouštěli spolužáci. Námětem tohoto je věc velice cyprealistická a světská zároveň, přesvědčte se.

A obojího se dotýká svým způsobem. Vážně, nemám ráda zářivky i když jsou úspornější. S LED světýlky bych ráda žonglovala, ty už jsou mi milejší. Ale tu krásně žlutou žárovku, tu nic nenahradí. (Ale svíčka, ta jí konkurovat může... Ovšem jen ve světském slovasmyslu, správně bych měla napsat žárovka s velkým Ž přeci.)

No, pochválena budiž Žárovka a sem s kaligramem.

Jak tak koukám na kopii, originál, co je ve škole je nějaký kulatější a snad vypadá i líp.

Mělo by to být k přečtení, ale komu se nechce luštit, přidávám text:

"Ani sebeúspornější zářivka či LED svítidlo nenahradí moje jedinečné žluté světlo, protože mě mají lidé mnohem radši, ha! Budu již pochválena?

svítím

svítím"

(Čárku před protože nehledejte, myslím, že by kaligram kazila.)

Přikláníte se k žárovkám nebo zářivkám? Nebo nejradši oheň?

Svoboda slova vs. slovní napadání

Mon, 09 Apr 2012 13:03:21 +0200

První, co mě napadlo při aktuálním tématu týdne byla událost, kdy jistý mladý občan řekl Kalouskovi "debile" a dostal přes držku. Celý týden to mám v hlavě sa říkám si "aha, tak jaká pak svoboda slova?" Jenže když se nad tím zamyslíme, i oná svoboda slova má své hranice. Upřímně, Kalousek je politik, kterého fakt nesnáším a už dva roky mám pro něj rozepsaný dopis jakožto článek na blog. Za tu dobu jsem politiku ale přestala natolik sledovat, v kauze Kočí-Bárta už mám guláš a tak dále. Stejně, potkat Kalouska, asi bych zapřemýšlela, co mu do očí říct. Možná bych vzala tu jeho slavnou složenku, dala mu jí do ruky a řekla, ať se mnou okamžitě dojde za prezidentem a zaplatí mu svojí část dluhu, kterou dluží každý občan. Včetně nemluvňat, nezapomeňme. Bůhví, co on všechno dluží. (Sakryš, nenapadám ho slovně, nebo jen vyjadřuju svůj názor?)

Vraťme se k mladíkovi, ono se dalo čekat, co za svojí upřímnost vyfasuje. Tehdy se celý národ pohoršoval, jak si to vůbec může politik dovolit, stačilo si přečíst diskuzi na Novinách.cz. Vyjádřit svůj názor lze taky slušně. Tady bylo přehnané nejen vyjadřování se, ale i Kalouskova reakce. Mohl mu říct "smrade" a možná by si byli kvit. Ale jak je známé nejen z našich luhů a hájů, k bitce by stejně nebylo daleko.

Na jednu stranu se mu nedivím, říct mi někdo, kdo mě zná jen z televize a médií, že jsem debil, na náladě by mi to nepřidalo. Zfackovat ho? To však ne. Svoboda slova, svoboda projevu. Můžeme být rádi, že náš stát je demokratický. Někdo by řekl, že jen na oko, ale i ten pomyslný štítek, když už to tak někdo bere, znamená hodně. Včera jsem četla trefný článek, tuším, že autorem byl/a (?) Lapis, který zmínil, kde by byli dnešní demonstranti, kdyby ta svoboda slova a projevu byla omezozovaná a nefungovala by skutečně. Ono zdá se, že je to s ní bledé, když si každou chvíli přečteme, že někdo někomu něco řekl a za to dostal přes hubu. Vzpomeňme si taky na rok 1989...

Jenže aby to morálně fungovalo, i svoboda slova má hranici, stejně tak jako státy, byť je shengenský prostor, tak jako má hranici umění a pornografie, chování a určitá úcta k rodičům či jiným osobám. A právě tady bychom se zastavili a navázali. Nikdy to nebude stoprocentní. Může o sobě říct upřímný člověk, že je upřímný na sto procent? Nikoho takového neznám, vy ano? S největší pravděpodobností, by takový člověk zůstal sám, bez přátel. Na blogu sice můžeme napsat upřímností až až, dokázali bychom však říct do očí té a té sousedce, že si myslíme, že je to pěkná kráva a že nám její děti lezou na nervy? Stojí-li nám to za to, že nás bude pomlouvat na každém kroku a nikdy už s ní srdečně nepromluvíme, budiž. Kdo si přeje rozhádané sousedy?

Vzájemná úcta, existuje ještě? Když se podíváme na ulici, zakroutíme hlavou. Zase, nechat si všechno líbit je taky pitomost. Aby nám ta svoboda slova nepřešla v prosté slovní napadání. Možná si říkáte, proč nás svazuje tolik pravidel, které vlastně naše práva omezují. Nejste sami, já si to taky občas říkám. Jak by to tady vypadalo, kdyby byl každý stoprocentně upřímný a provozoval stoprocentní svobodu slova a projevu? Anarchie, bordel a málo kdo by se cítil dobře. Jakási kultura prostředí by se ztratila a my bychom se povraždili, protože takovou masu lidí, dělající si, co chtějí, by 281 politiků + pár tisíc policistů (kteří budou navíc propouštět) + armáda, nezvládlo.

Ať už vypustíme do éteru jakýkoliv názor, vždycky se najde někdo, kdo bude proti a můžeme čekat jeho reakci. Proto je možná lepší, aby některé názory nebyly vypuštěny vůbec. Chtěla jsem napsat, aby byly přehlíženy a brány na jinou váhu, např. ty silně extrémistické, ale je mi jasné, že s tímhle nebudou souhlasit všichni a moje část s tím taky nesouhlasí. Obhájit svůj názor a stát si za ním, to je také důležijé. Je to taková zkouška naší vůle, sebevědomí a přesvědčení. Spolužáci se z legrace snažili přijmout spolužačku k myšlení si, že máme srdce na pravé straně. Asi se nezamyslela pořádně, skočila jim na to. U mě se jim to nepodařilo. (Prosím vás, teď neřešme anomálie a možnost narodit se srdcem na jiném místě.)

A tak je to i v politice. Někdo vítá reformy, jiný zavrhuje. Jak se má chovat ideální politik? (Bez korupce, hrdý na svojí službu státu...) A hlavně, jak má přemýšlet? (Aby konal nejmenší zlo? I to bude každý vnímat jinak.)

Přeju si dvě věci. Ta první je takový dárek pro lidstvo. Vlastně už byla napsaná, Bible. Ať chceme či ne, nějaké morální zásady nám určitě dala. Ale chtělo by to rozšířené vydání, něco jako encyklopedii, jak se chovat tak, abychom žili ve vzájemné úctě a zároveň mohli provozovat naše svobody, aniž bychom došli k napadání a stát by nepropadl anarchii. Jak žít zdravě a být srdeční, jak využívat přírodu tak, abychom ukojili naše potřeby a přitom jí nezničili. Byli bychom ideální lidé. Vlastně bychom už nebyli lidmi. Chtělo by to zrušit peníze a pracovat jen s vidinou lepšího života pro všechny. Vždyť to vlastně nejde...

Ta druhá věc je o něco reálnější. Jednou bych se chtěla projít Prahou s dvěma dalšími (to by nás bylo tak akorát) a říct 100 % upřímně, co si myslím o třeba každém desátém člověku, co potkáme. Že se mi líbí, jak je oblečená tamta paní (občas je opravdu zastavím a pochválím), nebo jak se mi její oblečení nelíbí, že mi smrdí ten a ten pán v tramvaji, že tamta žena je na své dítě moc přísná a tak dále. Říct jim to do očí a užít si na chvíli stoprocentní svobodu slova. Jenže kolika z nich bych ublížila? A vrátila bych se vůbec domů živá a zdravá, nebo bych spíš dopadla jak oný mladík? Ve slovní napadení by se přešlo celkem rychle, ať už z mé strany, nebo jejich reakce.

Vnímáte pomyslnou hranici všech svobod? (Tak mě napadlo, svoboda pohybu exituje, ale do vesmíru přece dneska nepoletím, když k tomu nemám prostředky.)

Náhrdelník - obšívané kuličky

Sat, 07 Apr 2012 16:29:22 +0200

Na tenhle náhrdelník jsem opravdu pyšná, jeho výroba mě stála pár nervů, jelikož to je můj první počin s obšíváním kuliček. V plánu jsem to však měla už dlouho a tak stačilo jen koupit dřevěné kuličky, jehlu a nit na korálky a mohlo se začít podle internetového návodu.

Docela nešťastně jsem se pustila do první kuličky - jedna z těch modrých- v noci, po čemž mě bolela pekelně záda. Trvalo mi to tři hodiny a nakonec jsem jí stejně dokončila až na druhý den. Špatně jsem přecházela do nových řad a tvořilo se mi cosi jako vlnkovaná kytička, co nechtěla přilnout ke kuličce. Došlo na první párání, já se z chyby poučila a pokračovala dál. Jenže ouha. Problémům nebyl konec a mně se došla nit. Takže navázat novou. Vlastně to nebylo nic složitého, ale po třech hodinách párání a znovušití to naštvalo.

Celý náhrdelník jsem dělala asi pět dnů, nepracovala jsem každý den, nebyla jsem zabraná do šití kuliček natolik. A nebyl čas. Zbylé čtyři kuličky jsem šila každou zhruba 3/4 hodiny. U té třetí mi došlo, jak správně kuličku zakončovat, tudíž jsem opravila druhou v pořadí, která mi hrozila svým rozpadem. Pak už to šlo snadno.

A výsledek stojí za to, určitě se k obšívaným kuličkám ještě vrátím. Plánuju ušít duhové či nějaké jiné vzorované.

Vybrala jsem si korálky mého oblíbeného odstínu modré doplněné černými. Někdo by řekl, že to nebyl dobrý tah, zvlášť ta prostřední kulička, protože jde o tmavé barvy. Ale mně se to tak líbí.

(Fotka se mi zase nepovedla úplně perfektně, modré kuličky jsou tmavší a zářivější a ty černé černější. Na krku to vypadá fakt dobře,.)

Líbí se i vám?

Rádoby vtipní lidé

Thu, 05 Apr 2012 22:32:50 +0200

Nesnáším. Fakt nemám ráda tyhle lidi. Lidi, kteří si myslí, že jsou bůhví jak vtipní, přitom jsou jen drzí a jejich óóóbrovský důvtip je na něčí účet.

Znám ty, co si o sobě myslí, že jsou vtipní a mají pravdu.

Znám ty, kteří si to o sobě nemyslí, přesto vtipní jsou.

Znám ty, co se jim občas zadaří a pak se je čemu smát.

Znám ty, kteří důvtipem neoplývají, ale jsou to fajn lidé.

A bohužel znám i ty, co si o sobě myslí, jak moc vtipní jsou, přitom opak je pravdou...

Ty dva znám z hudebky. Díky za to, že tam musím jen jednou týdně, v ten nejfrekventovanější den, co jsou všichni někde nebo jsou unavení. Jednak jsme dva ročníky spojené, takže bereme to samé, na hodinách poslední dobou usínám (když jim učitelka po desáté naznačí, že je čas zavřít zobák a pustí hudbu) a jednak bych se opravdu neudržela, mít ty dva na očích častěji. A jelikož se dneska nudím, teda vlastně né, stihly mě naštvat další dvě věci (šlo o tzv. rychlonaštvání, co rychle vyprchá), ale když se nudím, začnu přemýšlet, dnes k tomu bylo i pečení fima (pochlubím se brzo, nebojte) a tihle dva mi pěkně leží v žaludku.

Škoda, že ještě pořád jsou lidé, kteří nepřekousnou to, jak někdo vypadá, jak se někdo obléká. Mladí lidé. Kdyby šlo o starší, nedivila bych se. Já už začala věřit, že tohle se pomalu stává minulostí. Na ulici už na mě hodně dlouho nikdo nic nevykřikoval (když opominu otázky, zda nemám cigáro), učitelům mé oblékání nevadí, rodičům nevadí, mým vrstevníkům z okolí nevadí, sousedé nepindají ani se nešklebí (až na jednu paní, jejíž pohoršený výraz s láskou ignoruju). Kde se objevím nově, nestalo se mi, že by si někdo stěžoval, právě naopak, často se setkávám s kladnými reakcemi, i babičky v mojí milované MHD (což nemyslím ironicky) se na mě spíš usmívají. Pravda, dřív to bývalo, pokřiky typu "EMO" jsou dávno pryč, šlo o děti, pro něž je všechno tmavší hnedka EMO a hádat se s nimi nemá smysl. Lidé v okolí si zvykli a no problem.

Pak se objeví dva, co se na hudebce smějí tomu, že slavím Halloween každý den (to byste je měli vidět, když na mém saku objevili nášivku s logem kapely Helloween. :D To bylo poprvé a naposled, co jsem se díky nim srdečně smála.) Tyhle dvě osoby mají tendenci komentovat celou hodinu všechno kolem, na všechno odpovídat a myslet si, jak moc jsou vtipní, když si vymněňují narážky ať už na učitelku, výklad či na mě. Občas z nich vypadne něco, při čemž se na tváři objeví zvednutí koutků, ale že bych padala ze židle smíchy, jak to mám ve zvyku, to ne.

Kámen jejich úrazu nastává, jakmile jeden z nich chybí. Panáčci totiž pracují ve dvojici, na to, aby se daly narážky vyměňovat je za potřebí vice lidí. Je-li ve třídě jeden (ten, co nechybí nikdy), komentuje učitelku a výklad ale na téma Já nic moc. Dá se lépe setřít.

A to je to, co mě nejvíc dostává. Z 51% mě sere víc právě to, že jakmile je sám, múza rádoby vtipných komentářů je fuč. Dodávám, že i když jsou dva, moc lidí se jejich komentářům nesměje.

Teď zapomeňme na dva maníky, nejsou to jediní pseudovtipálci, které jsem poznala.

Poznala jsem i takového, jehož vtipu se smál jen on sám. Někdo už takový prostě je, jiný chce upoutat pozornost takhle, jiný gřeba oblečením. Ne každý vyrukuje s pohotovou odpovědí na všechno a ne každému to vtipkování prostě jde. Určitou roli v tom hraje určitě i to, jaký má člověk vkus na vtipy, protože víme sami, že ne každému příjde vtipné ta samá poznámka.

A ani tak nejde o vtipnost, jako o to cpát někomu svůj názor. Jsou lidi, co cizí názory neberou a odmítají se na něco podíat z jiného úhlu. Jako kdysi Tiskař ohledě homosexuálů. Někdo bude celje život soudit podle prvního dojmu a ať se budem snažit sebevíc, nepředstavili-li jsme se tehdá v pro něj dobrém světle, naše snaha bude na houby. Jim se nelíbí můj styl, na talíři to budu mít furt. Fajn. Mně se nelíbí rámy brýlí jednoho a rozmazlenost druhého, neříkám jim to. Musím jednou zkusit projít se Václavákem a každého desátého, co potkám okomentovat. Občas mi to nedá a musím někomu něco pochválit. Problém s oslovováním nemám.

Smůla pro pány, já svůj styl kvůli někomu měnit nebudu. Pánové nejsou svatí a já nebudu taková, jak oni chtějí. Lidí, co to dělají lituju, protože mírnit sebe kvůli druhým je kravina. A i takového člověka znám. Koneckonců i kdybych jednou přišla oblečená v džínách a tričku, oni by se nezapoměli zeptat, jak je možné, že jsem si všimla, že Halloween skončil před půl rokem.

A když už jim moje vizáž tolik vadí, ať si mě nevšímají. Koneckonců já tu hodinu zase skoro prospím.

Mějte se, já jdu vymýšlet realizaci pomsty, protože kydat hnůj na sebe nenechám a někdo by jim měl zvednout mandle. Být rádoby vtipný na něčí účet není to, čím by se zrovna mohli chlubit a fakt to není vtipný. Je to akorát ukázka, jak je na tom člověk intelektuálně. Takže až se zase dozvím, že jsem si vybrala špatný styl, oni se dozví, že byli ve špatný den na špatném místě před špatnou osobou. Muhahá!

Ahoj tati,

Sun, 01 Apr 2012 16:49:39 +0200

asi se divíš, že Ti píšu. Tohle je taky jediný článek, u nějž si vyloženě přeju, aby sis ho přečetl. A asi se taky divíš, že vím o tom, že si sem chodíš číst. Podezření o Tvém slídění tady jsem měla už dřív, avšak před pár dny ses mi nenápadně prořekl. Něčím, na co si teď už ani nevzpomeneš. Ale něco jiného je tušit a něco jiného je vědět. Netuším, jak dlouho už jsi mým pravidelným čtenářem, nicméně umím si představit, co všechno sis přečetl a určitě i to, nad čím vším jsi kroutil hlavou, nad čím se smál, až ses za Tvůj poctivě vypěstovaný pupek (proti němuž nic nemám, to dobře víš) popadal a v neposlední řadě to, cos (zaplať pánbůh) nepochopil. Víš, že je mi to vlastně jedno? Stejně s tím nic neudělám a Ty ses mi alespoň trochu podíval pod slupku.

Jedno mi však vrtá hlavou a zároveň mi to přijde i vtipný. Není Ti to blbý hrabat se své vlastní dceři do soukromí? Dobře, ono to zas až takové soukromí není, když je to ve vodách internetu a já musela počítat s tím, že si moje zápisky může přečíst kdokoliv a blablabla. Nějakého rodiče by ale možná trochu hryzalo svědomí a určitě ho napadlo, že jeho dítě by z toho nebylo moc nadšené. To je jako by sis četl v mém deníku, viď? Nepřišlo by ti tohle blbý? No co už, mamka se mi hrabe v taškách i některých věcech (dříve i v pokladničkách, pamatuješ), ty mi čteš v něčem jako deníku. Zklamu tě, ale vedu si i ten papírový, takže si stejně nepřečteš všechno. (Smůla co?) Mám pro Tebe ale i dobrou zprávu. A to jest, že ani po odhalení s psaním sem, na mé místečko na výsluní, nekončím. Vím, že spoustě blogerům by vadilo, kdyby ten jejich četli rodiče, neříkám, že mi to nevadí, vadí mi to tak z 33% a k tomu mě to stejně pobavilo. Jedním z důvodů, proč místo svého působení nezměním je to, že jsem přece líný člověk, což víš ze stavu bordelu v mém pokoji (po kom asi?), a přesouvat všechny své články jinam se mi jednoduše nechce. Krom toho se mi tady líbí a mám tu čtenáře.

Žádat tě o to, aby sis tady už nikdy nic nepřečetl, ani nemá cenu, protože Ty bys to stejně nedodržel, jak Tě znám. Jak ses sem dostal, to by mě taky zajímalo (že bych po sobě jednou nesmazala historii?), ale doufám, že se mým působištěm nebudeš chlubit známým a kamarádům, protože to by bylo fakt podlé. Mimochodem objevila jsem taky, že mi tady komentoval někdo s IP adresou počítače z Tvého pracoviště. Ty, kolega nebo náhoda? Budu věřit, že náhoda, zatím to vypadá i přesvědčivě.

Co napsat na závěr? Snad jen aby ses zamyslel nad mými otázkami a když už to musí být, tak ať se Ti tady líbí. :)

Tvoje (ne už tak malá) dceruška

P. S. Chtěla bych vidět, jak se teď tváříš.

P. P. S. I přesto, žes mě mírně namíchnul, Tě mám moc ráda!

Otázka pro mladé blogery: Co byste dělali na mém místě vy?

Bůh sleduje telenovelu

Sat, 31 Mar 2012 19:04:12 +0200

Při psaní mého zpožděného článku na minulé Téma týdne se mi v hlavě vyrojila myšlenka, jak pohlíží na svou Zemi legendární Stvořitel. Odpoutejte se od toho, jaký je váš názor, zda jste věřící nebo ne, i od klasické vidiny vážného, ale milosrdného Boha. (Poznámka: Není mým cílem někoho se tímto článkem dotknout, takže ho, prosím, berte s nadhledem.)

Jedno je jasné, i on se přesvědčil na vlastní kůži několikrát, že jako lidstvo jsme ho pěkně zklamali. Eva neodolala jablku (nebo spíš hadovi?) a o té doby to šlo jen z kopce. (Říkám si, že ten kopec je nějak veliký, když jsme se dopracovali až do roku 2012.) Na Zemi byla seslána potopa, byly nám spleteny jazyky, na Egypťany posláno 12 ran a určitě mnoho dalšího.

Pro začátek musím zmínit, že výdrž musí mít slušnou, to se mu musí nechat. Když se tolikrát v lidech zmýlil, dokonce svého syna obětoval za nás, zdá se, že nepřestává doufat v dobro na Zemi. Na Zemi, kterou stvořil. Že by dával ale chování jejích obyvatel volný průběh? Když čteme ty zvěrstva, co se dějí, jako by tomu opravdu tak bylo. Za ty léta by bylo podle mě nemožné, aby neměl nějaké lidské vlastnosti. Že by se ale stal flegmatikem, jemuž je dění v jeho díle po tisících let už naprosto jedno, tomu nevěřím.

Představme si Boha jako člověka, člověka, který na něco dohlíží. Jako Správce.

Jak asi vypadá týden tohoto správce?

V pondělí vstává brzo ráno a první věta, kterou vysloví je: "Mně se tááááák nechce." Že by bylo na řadě kafíčko? Těžko říct, jestli nějaká speciální božská odrůda, nebo pro něj posílá někoho na Zemi do Starbucksu. V poštovní schránce nebo rovnou na emailu má už tisíce modliteb. Modliteb mu chodí miliony (jako informace z Facebooku) celý týden a vyřizovat je musí být fuška. Každou modlitbu-žádost je třeba promyslet, takže se zajisté tvoří fronty a není se co divit, nezabere-li naše snaha okamžitě, jen prostě není na řadě. Převedeno pro lidskou mysl, Bůh pracuje na úřadě. Nepotřebuje jíst, ale občas si vezme něco na chuť, nepotřebuje spát, ale v neděli odpočívá rád, chce-li se mu na záchod, prší.

Otevře oči, podívá se dolů a řekne si: "Tak, tohle je moje Země." Vezme si lupu, nebo má podřízené, protože sledovat všechno by přece nemohl sám? Ale nezapomínejme, on může. Časová pásma jsou výhodná i pro něj. Většina obyvatel bude na jedné polokouli nebo čtvrtkouli spát, byť někteří ne. Takže se může mezitím zaměřit na tu druhou část. Rmoutí ho, vidí-li, jak se chováme sami k sobě nebo jak se chováme k Zemi. A s tímto pocitem pracuje až do soboty. Za ten týden se toho tady stane hodně, v neděli mu oči přecházejí a není se čemu divit, když usne. Co se mu asi zdá?

Nejen pokud jste četli Broučky, víte, že vše, co se děje je vůle Boží (chudák Janinka, co byla sama, protože to tak Pánbůh chtěl). Dělá ve všech seznamkách světa. Pracuje i jako manažer, organizuje lidské životy, udává, co se stane (když má nervy, bude zemětřesení nebo krize. Bůh je velký politik i ekonom, jediný svého druhu. Je mu líto slepic, vťukne někomu z EU nápad, že by se měly chuderám zvětšit klece. A Češi se nezblázní, že za vejce zaplatí 5 korun, i tak se budou zabývat kdejakým lobbistou, bude se vařit z kindervajec, no. Slepice má ve vesmírné harmonii stejné místo jako člověk. Ale pozor, to jak to vypadá v některých státech, za to nemůže, že se lidští politici nechali strhnout jeho protivníkem, kterého občas šťouchne na Facebooku). Bůh pracuje jako filmový režisér, natáčí telenovelu, na jakou se sám dívá. Těžko říct, zdali nespravuje miliony dalších světů. Spousta lidí popírá, že by stvořil jiné místo, kde by žily bytosti lidské či jim podobné. Víra v existenci mimozemšťanů je rouháním. Automaticky si vzpomenu na další jeho zaměstnání. Literární kritik. Bez Bible by to přece nešlo. Jak asi ohodnotil jednotlivá evangelia, listy, knihy, žalmy, knihy Mojžíšovy? Kdo ví, třeba by mohli všichni, co se na zrodu Bible podíleli, zkusit projekt Kritika na Blog.cz a bez ohledu na výsledek kritiky je-li jejich dílo opravdu autorské, přihlásit se do Autorského klubu či psát pro web Krásná.cz nebo se vrátit o měsíc zpět a řešit, zda jsou skutečně spisovatelé, přestože jejich společné dílo znají i malé děti…*

Vytvářením telenovely ale jeho náplň zdaleka nekončí. Kde bere čas, to nevím, musí mu to myslet extrémně rychle bez ohledu na aktuální cenu benzínu, bez něhož by bylo slovo rychlost na Zemi asi zbytečné. Dostáváme se totiž opět k modlitbám. Aby se k němu mohly vůbec dostat, vynalezl geniální informační síť. Díky tomu má v popisu božství bod s názvem Univerzální vrba a Dobrá víla.

Nejspíš dělá všechny svá zaměstnání jen na půl úvazku, protože dívá-li se v neděli z křesla jako obvykle na telenovelu, na ten cirkus tady dole, ví, že aktuální situace nemůže být jen jeho dílem. Stav země si utváříme sami. Proto musí být extra obezřetný při své funkci dobré víly, funkci, kterou provozuje nepřetržitě. Jeho dobrá vůle je už jen to, že nezmáčknul nad složkou Planeta Země klávesu Delete.

Víte, co ho pořád dělá Bohem i politikem všech politiků, i když se na něj podíváme jako na člověka? Že za svou práci, kterou vykonává v desítce zaměstnáních, nechtěl ještě nikdy peníze.

Mějte se, bavte se a užívejte vajec, dokud jsou ještě k mání.

Monica Otmili

* Tady působily volné asociace, já si nemohla pomoct. Proti projektům typu AK či Kritika samozřejmě nemám nic.

P.S. Jestli jsem se i přes upozornění někoho věřícího tímto článkem dotkla, omlouvám se.

Vidina mojí země zidealizované jako Babička

Tue, 27 Mar 2012 17:54:27 +0200

Minulý týden byl pro mě fakt frmol, nakonec jsem nestihla napsat ani článek na Téma týdne, které se mi hodně líbilo. Nicméně to neznamená, že myšlenky na téma "moje země" nechám upadnout do zapomnění.

Mohla bych se rozepsat o státech, které mi nějakým způsobem učarovaly. O mých oblíbených zemích, o Finsku, Grónsku, Kiribati a mnoho dalších méně, ale pořád oblíbených, mezi něž patří např. i Uganda. Mohla bych psát o mém imaginárním rozmanitém světě, kde běhají elfové po rosou pokropeném mechu, ale já sama v něm jsem jen jako pozorovatelka. Což je problém, pokaždé když si vytvořím nějaké místo, nikdy do něj nezapadnu tak, abych se cítila součástí, vždy jsem jen pozorovatel. Asi právě proto, že moje místo je tady, na Zemi. V neposlední řadě bych se mohla rozpovídat o mých pár květináčích a životech v nich nebo o státečku Prdel, který jednou založím.

Ale já budu psát o mém Česku.

O zemi, kde se v dnešní době člověk pobaví, ale také může obdivovat její krásy.

A co, že je naše vláda taková a taková, že budou Kinder vajíčka brzo levnější, než vejce skutečná, že si prezident vzal pero z Chile, tunel Blanka ještě není dostavěný, nepřizpůsobiví v Šluknovském výběžku i všude jinde pracovat nepůjdou, Kalouskovi dlužíme každý včetně nemluvňat 121 tisíc, na Šumavě máme kůrovce (který by nebyl tak početný, kdyby se u nás nevysazoval jeden druh stromu), ceny se zvyšují, platy, Bártovy soudní tahanice jsou k popukání a tak dále?

Musíme si přiznat, komentování této situace je vlastně zdrojem nekončící zábavy. Na co jiného se dá zanadávat i se zasmát tolik? To jsou jen světské problémy a většina z nich by existovala, i kdyby náš národ žil na místě dnešní Guatemaly. Myslím, že bychom neměli soudit zemi podle toho, jak si ji lidé utvořili. Její duch, energie v ní ukrytá a příroda, to je to, co jí dělá krásnou. A lidé také, jsou její součástí, ale některé lidské činnosti bych do toho nepočítala. Lidské myšlenky, radost, bezstarostnost, láska, přátelství, to je ono, jako v každé zemi. A ne těžba ropy, která ukazuje, který stát má navrch a který by byl v …, kdyby zavřeli kohoutky ropovodu.

Proto se mě někdo bude možná ptát, co vidím na Grónsku, ledové ploše, nebo na Ugandě.

Největší váhu pro mě má dojem, jaký na mě zanechá příroda. I ledová krajina musí být krásná. Potom obyvatelé a lidové umění, jejich tradice, mytologie, jejich filozofie a způsob života. Lidé žijící a tvořící v ledové krajině své umění jsou tak jiní od těch našich.

Zajímají mě prostí lidé. A tímto způsobem je i Uganda krásnou zemí.

Zaměřuju se na folklór, asi už to mám zabudované po našich, to folklórní vnímání. Miluju řecký, finský, africký, slovenský i moravský folklór (k strakonickým dudákům mě to nikdy bůhví proč netahalo). Miluju kanadskou, tichomořskou, severskou, tropickou africkou i latinskoamerickou, chorvatskou, slovenskou i naši přírodu.

A proto mě tak mrzí, že jsem byla několikrát v zahraničí, ale nikdy pořádně na Šumavě. Ráda bych pojezdila české hrady a zámky, na návštěvu spousty z nich mám zálusk. Ale kdo se mnou pojede, když naši ne? Podívat se na Macochu, projít se Holašovicemi, sjíždět řeku, prohánět se celý den po lese v květinových šatech, které normálně nenosím, s lukem a šípy na zádech jen tak pro okrasu, jeden večer se bavit u cimbálovek a pak poslouchat pohádky o rarášcích, po cestě si pískat na slovenskou fujaru, jiný večer s kytarou, na kterou neumím, u ohně, v noci spát ve stanu. Za celý den nepotkat člověka, který by mě nedoprovázel. Ale kdo se mnou pojede? Chápu, že tohle běhání s lukem po lesích nemá s našim folklórem moc společného, ale je to můj sen, tak mi ho neberte. :) Poslouchat ptáky a hučící vodu a nechat k sobě dýchat naší zemi…

Těším se na cimbálové kurzy na Soláň, opravdu moc. Je tam úžasné ticho, které ruší jen chalupa plná lidí a zvuk cimbálů už od šesti ráno. Chalupa, z níž je už tak úžasný výhled a komu by se nelíbilo, ať vyleze o pár metrý výš na vrchol Soláně a rozhlédne se. Nezapomenu na večerní válení se v trávě, sledování západu slunce a čtení si, později pozorování hvězd. A ani na skvělou partu lidí. Tam na mě doléhá naše, moje země, tam se cítím šťastná.

Výhled z chaty Soláňky.

Ten západ slunce.

(fotka dílem nejspíš mého učitele Jarina)

Přiznám se, babičku Boženy Němcové jsem nikdy nedočetla do konce, ale ten film mě dostal. Knížka je dost zidealizovaná, podobně, jako ta moje vidina Česka (a nechci dělat žádné rozdíly mezi Moravou a Čechy, tahle pseudoválka je naprosto zbytečná), ale to je na tom to nejkrásnější. Když člověk chce, bude to vnímat tak, jak si přeje. Němcová se cítila šťastná u Ratibořic, pamatuju-li si správně, já tady. Víte, už ani ta Praha na mě nepůsobí tak cize, jako dřív. Zkrátka mi to tu přirostlo k srdci a jestli se jednou rozhodnu odstěhovat do zahraničí, nebo být dlouho na cestách po přírodě severu či jihu, bude se mi to tu těžce opouštět a určitě se vrátím.

Tahle písnička nemá s článkem už mnoho společného, cimbál v ní neuslyšíte, ale mně se stejně líbí. Za povšimnutí u ní stojí určitě i pasáž, kde se zpívá o snech, kde leze po skalách u moře. Pocit krásných zemí mám z mnoha metalových písní, byť to folklór není.

Co vy, kde se cítíte šťastně?

O normálu, světu a lidstvu

Sat, 17 Mar 2012 22:32:05 +0100

Co je v tomto světě normální?

Článek (odkaz) přemýšlivé blogerky Mnišky, který vznikl zase na základě článku Vendy, mě popudil k přemýšlení a mně bylo jasné, že se k tomu vyjádřím. (Doufám, že to Mnišce nebude vadit.)

Kdyby to šlo, slovo "normální" bych zrušila. Nehledě toho, že má tahle slovní potvora dva významy. Normální jako něco běžného, co se běžně dělá, používá, například čištění zubů. A normální jako přijatelné pro společnost. Že je to vícevýznamové slovo, to je vlastně jedno, jelikož posuzovat obojí význam je čistě subjektivní záležitost. Zatímco pro mě je normální = běžné vyjít ven s plastovými trubkami (cyberlox) na hlavě, kdežto podle někoho nejsem normální, nosím-li něco takového. Lidstvo je totiž hrozně konzervativní. V tom to vězí. Podívejte se na lidi na náměstí nebo do výkladních skříní. Většinou oblečení bez nápadu, jaká šeď. Lidé se zdají stejní. Spěchají do práce, z práce, do obchodu, pro děti, a kdyby se jich člověk zeptal, co je jejich smyslem života, asi by řekli, že rodina nebo kariéra. Ale jak vnímají život, jako něco nutného, co se prostě stalo a proto tomu teď tak je? Nebo jinak? Lidé působí stejně, přitom myšlenkami je každý jiný. Nedávají ty své myšlenky najevo. Žijí svůj "normální" život a filozofování si nechávají na chvíle samoty. Venku jsou nevýrazní. Dalo by se říct "jako každý jiný," ale my víme, že to není pravda.

Jakmile přijde někdo s něčím jiným, většinou je hned odsouzen, protože ta většina nic takového nenosí nebo nedělá, zkrátka není to normální. Strašně těžko se přijímají nové věci a já už se ani nedivím, jak si babičky na lavičkách stěžují na dnešní dobu a raději se vrací do doby svého mládí. Jednak z důvodu, že byly prostě mladé a jednak proto, že ve vzpomínkách je jejich svět, ten jaký znaly a mají ho rády. Možná je to tím, že těch novot je tolik, že si na ně lidé nestačí zvykat. Jak se říká, zvyk je železná košile, takže to na jednu stranu chápu, proč někteří křiví ústa, když vidí na něčí hlavě něco, co ještě neviděli.

Na otázku, co je naším smyslem života (což teprve na otázku "Co je smysl života?") je těžké odpovědět a nezáleží, jestli jsme typický student, co jde do školy, pak se učí, pak má volný čas a pak jde spát, nebo kdokoliv jiný. Nechci vůbec tvrdit, že jsem v tomto lepší než jiní lidé, jsem na tom naprosto stejně. Co je můj smysl života? Nevím přesně, řekla bych "něco dokázat". Ale nevnímám ho jen jako to, noc prostě je, jednou začalo a jednou skončí. Občas si říkám, jak je vůbec možné, že žiju, že exituju, že to není jen nějaký sen, ale realita. Že ta ruka, kterou pozoruju, tvoří mojí skutečnou tělesnou schránku. Že je možnost žít neuvěřitelně kouzelná. Nepřipadám si tím jináříct, že si připadám jiná, myslím, že takhle myslí nebo myslel každý, ať už vnímá život a svět jakkoliv.

Chtěla bych, aby se modernizace světa zastavila. Aby ulice už pořád vypadaly stejně, už žádné nové technické vymoženosti typu počítačů s hydraulickou obrazovkou a věcí, které známe ze sci-fi filmů. Modernizace je příliš a až nám dojdou zdroje, budou dvě třetiny lidí ztraceny, protože si na svět, který jsme si vybudovali, zvykneme a najednou se to změní. Věda ať jde dál, ale obejde se to i bez toho, abychom museli letět na Pluto. Ale vím, zastavit modernizaci a pokrok a zároveň nechat fungovat možnosti vědy, je nemožné.

Být bez elektřiny, dokážeme si tak představit celý život počínaje zítřkem? Jak bychom žili s věděním, že byla skutečnost, co nám ulehčovala život a najednou není, a že nejde nijak získat zpět (i když třeba ze Slunce by to šlo). Tato generace by nezapomněla, ale jakmile by se nám narodily děti do bezeletkrikové budoucnosti, žily by spokojeně, aniž by jim taková skutečnost chyběla. Třeba by jí chtěly poznat na živo, když by ji znaly z vyprávění, bystřejší možná i vyrobit, ale málokteré by si umělo představit, žít s ní napořád. Jako my, někteří by chtěli zkusit na týden žít ve starém Římě nebo na venkově jako chudina a dřít od nevidim do nevidim, ale málokdo si představí, jaké by to bylo žít tak napořád a věděním.

Záměrně píšu někteří, protože mluvit o lidstvu jako celku je hloupost. Nám připadá normální elektřina, lidem v Africe ne. Jsou lidé, kteří berou extravaganci a jiní nad ní obracejí oči v sloup. Lidé, kteří by se teď vrhli do doby, kdy by žili na venkově a dřeli, protože tenhle svět jim přijde tak zkažený. Přestože se o nich (většinou) mluví jako o menšině, není jich málo. Čím dál víc.

Každý je jiný a my to prostě nevidíme. Vidíme skupinky lidí, kteří vypadají stejně, myslí podobně, mají stejné názory, ale ve skutečnosti jsou to masky. Přitom každý má obrovský potenciál, svojí osobnost. Některým to ani nevadí. Chtějí tak žít. Je jen na nás, jak budeme žít a líbí-li se nám to tak (třeba být jedním z mnoha, žít podobně atd.) je to v pořádku.

Změny docílíme jedině tak, změníme-i sebe, ne ostatní. Vyhovuje-li jim jejich způsob života, nemá cenu cpát jim za každou cenu naše názory.

Už jen z existenčního hlediska, o tom, zda zítra šlápnu do hovna, rozhoduje mávnutí křídla motýlka v Malajsii. (Nebo třeba něco, co se odehraje na jiné planetě.) Je nekonečno verzí budoucnosti a i maličkosti jí můžou změnit. Což teprve člověk. Myšlenka je silná zbraň (nebo spíš věc?), i Tajemství o tom mluví. Každý máme ve Vesmírném řádu svoje místo a nikdo není bezvýznamný.

Ačkoliv ve světě, kdy peníze ovládají lidi (ale zase ne všechny) se to nezdá moc pravděpodobné. . Jít sám proti celému světu se svým názorem, jak to mnohdy působí, potřebuje ale zatraceně dost odvahy. Někdo jí od přírody prostě nemá.

Říkáme si, že ti lidi, co dřeli na poli pod velením drábů, byli vlastně šťastnější. Na světě bylo víc lásky, lidé se měli víc rádi a ti prostí většinou neřešili majetek, šlo-li jim o manželství. Většina si nedokazovala nic značkovým oblečením, které je z poloviny také bez nápadu, ale ovšem značkové. Většina si nekoupila drahou věc, aby ukázala, že na to má.

Ale zase píšu většina, protože říct nikdo je taky hloupost. Každá doba má něco a žádná není stoprocentně ideální. Peníze začaly hrát velkou roli od doby, co vznikly. To, že jednou budou ovládat svět, to se dalo čekat. Teď tomu tak je. Že peníze kazí lidi, to se ví. Je-li ale někdo šťastný s tím, že jich má hodně a pár tisícovek pro něj nic neznamená, proč ne. Dokud tím nikomu neškodí samozřejmě… Posuzovat štěstí je totiž taky vlastně subjektivní věc.

Někdy si přeju, aby neexistovala média a doprava. Noviny, internet, rádio, televize, letadla. Nevěděli bychom, co se děje na druhé straně světa a jistým způsobem byli šťastnější. Spoustu bychom totiž nevěděli a neměli o tom ani tušení. Žili bychom pro přítomnost v tom místě, kde žijeme. Neřešili bychom takovéto problémy. Ale jsme jeden druh, měli bychom držet pospolu a neřešit, jestli ten vedle mě je muslim, když já su křesťan.

Svět je jedna obří hra na pravdu a na to, kdo má moc. A pak se objeví zemětřesení a myšlenkově rozhádaní lidé dají pracky dohromady. Pořád jsou tady lidé ochotní pomoct, pořád tady je spousta lidí, kteří nejsou lhostejní. Stěžovat si na to, že tací nejsou všichni můžeme, ale není to ztráta času?

V písni Infinity zpívá kapela Stratovarius mimo jiných k zamyšlení hodných věcích také: "What happens when we have what we want?" nebo "Is not too late to change the course, we can make this world a better place to be in."

Jaké by to bylo, kdybychom mohli mít všechno, na co si vzpomeneme? Nuda. Jaké by to bylo, kdyby se všichni chovali normálně - přijatelně pro společnost, drželi se pravidel stejného chování, oblékání, živobytí jako všichni ostatní? Taktéž nuda.

Možná právě to je smyslem života. Žít tak, abychom byli spokojení i přesto, že nikdy nemůžeme mít všechno, neškodit tak druhým a přitom vědět, že pánem nejsme my, ale Matka Příroda, která námi pěkně zamává (např. zemětřesení). Ona drží tu Pravdu. Egyptská bohyně Maat, součást harmonie přírody.

Na každou skutečnost se lze dívat z různého úhlu pohledu a taktéž má většina svou dobrou i špatnou stránku. Zdražují nám vejce, ale nezvedají platy, kdežto slepice budou mít větší komfort. Taková kuponová privatizace měla pro někoho užitek. Sice ne pro většinu a některé věci jsou hnusné zlo (holocaust, války), ale jak víme z historie, najdou se tací, co se na to dívají jinak…

Ach, já si v tolika věcech tak protiřečím. To bude tím, že na každou věc se dá hledět různě. Proto žijte tak, abyste byli spokojení a neškodili druhým. Jedině tak se tady budeme mít lépe. A byť se najdou zločinci, kteří si budou něco dokazovat, nezapomeňme na Vyšší spravedlnost. A jestli v nic vyššího nevěříte, je to vaše věc, nic vám nutit nebudu. Mnohdy věřit znamená hodně. Nezáleží, jestli v Boha nebo třeba v lepší zítřek.

Mějte se a užívejte života. :)

Zase jednou filozofující Monica Otmili

P.S. Jestli počítám dobře, tak se mi tu slilo asi šest Témat Týdne dohromady.

Deníčku, víš, že mě název nenapadá?

Wed, 14 Mar 2012 20:08:50 +0100

Ani nevím jak začít. Spoustu se toho semlelo (alespoň v mojí hlavě) a já si lecos uvědomila. V první řadě se obnovil Klub Snílků, působíme opět na Blog.cz. Poté, co se Berenika hlavního správcovství vzdala, zůstala ve vzduchu viset otázka "Co dál s klubem?" Nechtěla jsem to nechat padnout a věřím, že mnozí Snílci taky ne. Oznámení o návratu do mateřské lodi visí na blogu Libere.

Teď už to, co mě v posledních dnech tížilo. Jedna věc, ale přesto tisíce.

Máma a já. Věčné téma snad. Jednou v pohodě a strašně blízko, potom zas na kordy. Jenže tohle tornádo nemá dál smysl. A vždy to začne takovou prkotinou.

Občas se cítím jak v kleci, když večeře musí být na sedmou, tudíž se musím do sedmi vrátit domů, možnost, že bych si to ohřála sama neexistuje, hlavně kvůli elektrice, to, že nemáme mikrovlnku a něco se bude tudíž ohřívat blbě je vedlejší. Co mi opravdu leze krkem je nutnost učit se každé odpoledne, de facto sotva, co se vrátím ze školy, byť nás další den žádná písemka nečeká a za tu dobu, co do mé školy chodím vím, že neohlášené testy dává jen jedna učitelka. (Upřímně, z poloviny na to kašlu, ale i to předstírání zabere čas. Někdo přijde domů, zpozoruje mě, že něco kutím či píšu, automatická otázka je, jestli to je do školy. Jakmile není, tak je to zbytečnost, tudíž letí druhá otázka: "Jsi už naučená na zítra?" Za ty roky, co je to pravidelný je to fakt k nesnesení.) Že mi to přijde přehnané, na tom se neshodneme, zvlášť, když mamka ve školství dělá a i přesto, že známky mám dost dobré a od začátku pololetí jsem nevyfasovala nic horšího než dvojku. I to, že jsem se dostala na školu bylo bráno jako samozřejmost, zatímco přátelům slibují rodiče za přijetí hory doly. Nebo si to možná tak beru. Tohle nucené učení se letos zvládne, jenže příští rok na nové škole, co se budu den co den vracet dom o půl šesté to fakt nepůjde. Mrzí mě, že nejspíš budu muset nechat aktivního věnování cimbálu.

Musím se učit vařit a sečtu-li všecko dohromady, moc času nezbývá a to těžce nesu.Vstávání o víkendu dřív jak v deset je pro mě úmor. Dokážete vycítít, jaká nálada bude v domě hned jak otevřete dveře? Tu špatnou jsem cítila za poslední týden a půl snad pětkrát. Teď obě máme takovou povahu, že ani jedna z nás v hádce neustoupí. Automaticky to působí, že jsem drzá... Spíš hodně upřímná, pro mě je to přirozená reakce. Poznámky lidí, že mamku učitelku by nechtěli a že dom se můžou vracet v deset mi na náladě moc nepřidají.

Tak jsem dva dny chodila s blbou náladou, čímž jsem musela otravovat všechny (že, Madraku, vím, že se mnou v pondělí nebylo moc řeči. I ty máš podíl na tom, abych konečně otevřela oči. Děkuju. Krom toho jsem se poslední dobou s nikým tak nenasmála. A smích prý vážně prodlužije život. :)) Včera jsem došla k tomu, že snaha za každou cenu oddálit to, co mě stejně čeká ať už příští rok či vněkdy v životě, nemá cenu. A ty hádky už vůbec ne. Ona vidina, že budu ta zaneprázděná holka (brzo u táty i paní domu, protože chci vidět jeho, jak se stará o domácnost), ale za to s poklidnou situací doma a dobrým vztahem s našima, není vůbec špatná. Vážně, pomáhat doma bych měla i bez požádání, vždyť mamka toho má tolik a dávno vím, že to myslí dobře. Jen já to nechci vidět a vidím ji jen špatně. To je celý kámen problému. Projela jsem s v hlavě těch několik hádek a bylo mi do pláče. Už zase. Je čas změnit postoj, jinak to prostě nepůjde.

Prozatím jsem ještě včera večer umyla umyvadlo a zrdcadlo. Chápu, že jedním umytím umyvadla nic nespravím. Nikdo si toho nevšiml, ale to je mi vážně jedno. Pro začátek dobrý a chci, aby to bylo samozřejmostí, protože to tak být má. Budu pokračovat. Ono je strašně lehké si stěžovat, ale nic nedělat pro to, aby se věc, na kterou si stěžujeme, změnila. Je sice fajn pro mojí kamarádku, že její rodiče mají k učení, vracení se dom v tolik a tolik a práce doma dost otevřený přístup, ale žádná rodina nemá stejné návyky a tudíž žádná nebude stejná. Ale může fungovat tak, aby byli všichni spokojení a měli se fajn. Ta vina je z 80% na mojí straně, zatímco já to dlouhou dobu viděla obráceně. Musela jsem jí strašně ublížit... Ona mně teda taky, ale to už je dávno a z afektu. Člověk si někdy neuvědomí, co tomu druhému říká v zuřivosti.

Každopádně já už nechci řešit to samé po další roky. Teď, když spolu zase můžeme normálně mluvit, je to neskutečná úleva po těch pár probrečených dnech.

Začíná se mi vracet kreslící nálada, dnes jsem si vzala domů na dodělání malbu z výtvarky. Napodobujeme umění australských domorodců a chytlo mě to. To co maluju, je totiž přesně můj neurčitý oblíbený styl. A nějak bych pořád malovala na trička. Brzo se vám pochlubím radioaktivním tričkem. Přitom bych potřebovala alespoň pět dalších, na které bych mohla malovat + ty barvy. Ale počká to, šetřím na koncert Metallicy. Ta cena je fakt hnusná, nechci si to však nechat ujít.

Když už jsem u té hudby, minulé pondělí jsem zažila pěkný cimbálový šok. Nikdy vám nepřeju, abyste se na hodině nástroje dozvěděli, že koncert, o kterém jste mysleli, že je o dva dni později a hrajete na něm, je dneska a za deset minut začíná. Nedodělaná skladba, to už je vedlejší, hrála jsem jen půlku, ale málem mě trefilo. Teď kolegové se smáli, jestli si z nich dělám srandu a já se ptala jich, jestli je vážně ten koncert za deset minut. Naštěstí tam moc lidí nebylo a nedopadlo to špatně. :) Možná najdu z toho i video.

Byla jsem se podívat na zastávku, kam jsem vyvěsila svojí soutěžní reklamu. Po dvou týdnech tam už nebylo ani písmenko a popraskaná se válela na zemi. Nejspíš mráz, ale i tak myslím, že jim nějaký škodolibec pomohl. Brzo tam dám nové, baví mě to.

Mějte se a zkuste se naladit s rodiči na podobnou vlnu i přes nějaké ústupky, ty hádky akorát vyvolávají negativní atmosféru a na náladě nepřidají nikomu. Jak se to říká? Lepší malé ústupky, než-li vážné komplikace. Stojí to za to, věřte mi. :)

Cyprealistická modlitební báseň

Sun, 11 Mar 2012 14:41:00 +0100

Někteří z vás již možná slyšeli o novém uměleckém směru zvabém cyprealismu. (Kdo neví, ať se podíbá sem.) A jelikož je cyp mé oblíbené slovo, přece ho nezradím. Vymyslet cyprealistické dílko bylo ze začátku těžké, ale včera to šlo jaksi hned. Vlastně mi Maglaiz dala začáteční nápad sama. Nestíhám. Stačilo popustit asociace a bylo to. Navíc takovou škrtavou báseň jsem měla v hlavě už déle. Jen nápad, verše chyběly. Teď je dílo dokonáno. Račte se "pokochat".

Časem teďka nelítám neplývám,

protože nic nesbírám nestíhám.

Rychle pošlu kolibu modlitbu

k posvátnému bělidlu Ocipu.

Na prastaré bábovce tatrovce

dařilo se plechovce Žárovce.

To je má chvalitebna modlitebna,

prazvláštní je vitráže vizáže.

Bojím se, bojím se noc moc,

potřebuju svit na ponoc pomoc.

Jdou po mně Ferdové poldové

a taky mravenci žalobci.

Co že se to pralo stalo?

Páč když jsem šla po vesnici ulici,

ukradla jsem tam slepici čepici

v záchodě obchodě.

Konec je mé pohodě svobodě.

Dříve... Později...

Holím se modlím se, holím se modlím se stále,

ten čas jde pořád znale dále.

Má motlidba je nezničitelná nevyslyšená

a já jsem neosvícena neočištěná.

Dneska se prý čerti mění žení,

že kašlu na své válení umění.

A tak babka u chasy kasy

říká, že jdu do krásy basy.

Né asi.

Co říkáte na takovou báseň?

Ovšem, abych se mohla státprávoplatným cyprealistou, čekal mě i další úkol. Přeložit tuto větu do češtiny: Gndsfjvhz fjh ivgiur n oirztrnhdiuz oivnbfete ozzhbvmd torhcíčác kj!

A můj překlad zní: Cyklohexan je, živá či mrtvá duše, jen kopie umu!

Tak, a právě se mi otevřel svět!

Orchideje - pastel

Sat, 10 Mar 2012 15:31:00 +0100

S orchidejemi se nějak roztrhl pytel. Obrázek, co vám ukážu, je už dva měsíce starý. Včera, když jsem jela zkontrolovat stav mojí reklamy na onou zastávku poblíž Palmovky, cestou nastoupila skupinka čtyřech lidí, pravděpodobně někdo z okruhu politiky, protože se bavili o nějaké politické schůzi a o korupci. Jedna žena nesla velkou kytici a sedla si zrovna přede mě. Tím na mě nastavila úžasnou bílou orchidej s ciklamenovými flíčky. A mě to nedalo, vytáhla jsem desky s papíry a tužku, což jsem měla s sebou v tašce kvůli srazu s Babe (ten sraz byl mimochodem moc fajn, ale stejně jsme nekreslili) a začala kreslit, po měsíci. Samozřejmě se zakecala i s těmi lidmi, protože si mě nemohli nevšimnout. :) Vystupovala dokonce i na stejné zastávce. Dnes to musím dodělat. Ona kreslící nálada mě úplně opustila, asi měsíc jsem nekreslila nic vážně. Pár kresbiček je v sešitě na španělštinu, ale to z nudy. Zdá se, že se konečně vrací zpátky. A naši mi dovolili pomalovat si v pokoji zeď, takže na ní zatím mám Zemi (moje oblíbené téma na malování) na níž sedí velký motýl. Určitě to nebude všechno.

A víte co? Přijela jsem na tu zastávku a nápis nikde, jen na zemi byly barevné střípky barev na sklo. Nejspíš to v mrazu popraskalo a slouplo se dolů. Ale myslím, že tomu nějaký ynteligent z nudy pomohl.

Ale teď už k obrázku.

je to focené, protože se mi tenhle formát (ani nenvím, co to přesně je, asi nějaké Béčko) nevešel do skenneru. Pracovala jsem se suchými i olejovými pastely, každá barva totiž vypadala jinak a to se hodilo. Jako předlohu jsem měla papírové desky na sadu jehel. Doba práce asi 3 hodiny. Na tu žlutou orchidej jsem opravdu pyšná.

Pozadí mi pokulhává, jsou tam různé šmouhy intenzity barvy... Ale líbí se mi, že kromě květin působí světlá místa kolem květin jako jejich aura.

Tyhle květiny jsou prostě zajímavé, exotické, možná právě proto je ráda kreslím. Obsah kalíšku u té fialové na mě působil jako nějaké schované vílí miminko.

Co vy na to? :)

Milovnice městské hromadné

Thu, 08 Mar 2012 17:41:13 +0100

Bylo jednou jedno nedospělé stvoření ženského pohlaví co žilo kde jinde než v Praze. Rodina onoho stvoření neměla auto. Existovala totiž zázračná předražená věc, údajně plná důchodců, na kterou každý nadával, a tak se na světě prodalo o jedno auto míň a jedna rodina ušetřila o několik tisíc víc. Z původní lenosti zmiňovaného stvoření se stala láska k jízdě MHD. A není divu, že se to stalo právě teď, v tuhle dobu, kdy nás kosila pěkná zima. Stvoření si uvědomilo, že jeho nálonnost k jízdě po městě jen tak už trvá dlouho. A není náhodou, že to stvoření se jmenovalo Monica Otmili.

Totiž to bylo tak. Když jsem byla malá, nejezdili jsme tak často. Všude, kam mamka potřebovala, jsme se dostaly pěšky. Takže už tehdá jsem si různé výlety spojené s cestou užívala. Teď jí jezdím skoro každý den do školy. Opravdu kousek, co bych mohla jít pěšky, ale nechce se mi a cestování se mi zalíbilo. Jednou jsem musela k zubařce, která je trošku dál a zbylo mi dost času. Četla jsem zrovna Jinozemi a tak jsem hupsla do tramvaje a nechala se svést až na konečnou a zpátky. Tuším, že to byla šestadvacítka. A letošní zima mi nahrála a já se těšila, když jsem musela jet někam daleko. Venku zima jak cyp, sníh nikde. Pravda, že jsem na zastávkách taky dost vymrzla, než jela ta tramvaj, kterou jsem chtěla. Připravovala jsem se na talentovky, k tomu korálkovala jako o život a shánění věcí, co potřebuju mi zabralo dva dny. (Nějak extra příjemné to zase nebylo, když jsem nemohla sehnat kreslící prkno.)

Nejradši cestuju sama, se sluchátky v uších, někdy ještě s knížkou. Záleží, jestli mám náladu na pozorování lidí, nebo ne. Moje favoritky jsou tramvaje. I v těch posprejovaných starých typech se cítím dobře. Autobusy jsou méně praktické (to jsou ale i ty novší Porsche tramvaje), když jsou narvané nebo je zácpa, není v nich takové teplo a často smrdí. Myslím tím ten typický autobusový vzduch. Když můžu jet metrem, jsem pro. Lanovkou na Petřín jednou za rok a kdyby byla říční doprava pravidelná a já měla proč jet, určitě by se mi líbila i loď. Ráda pozoruju Vltavu a ten balón s označujícím číslem 0010.

Mám pěkný zážitek ze srazu s Ofélkou, bylo 17. listopadu a nám nějak nedošlo, že je státní svátek a všechny čajovny zavřené (a to nám došlo, když jsme objehly tři). Kam půjdeme kreslit? Problém se záhy vyřešil. Seděly jsme v tramvaji na zemi a ukazovaly si výtvory, dojely až na konečnou, tam sedly na metro, kde už jsme kreslily a jely zase až na konečnou. Potom jsme zapadly do cukrárny. Sedět na zemi a kreslit si v tramvaji není špatný.

Docela mě mrzí, že v Práglu nejezdí trolejbusy. Totiž nikdy jsem jím nejela. (Poznámka: Mon, tohle budeš muset napravit v létě v jiném městě.)

Došla jsem k názoru, že ta Praha zas není tak špatná, jak jsem jí vnímala. Historické jádro jsem měla ráda vždy, ale já se mnohem líp cítila venku, u lesa, v Bludově. Za to můžou dětské hry, užila jsem si tam vždycky nejvíc srandy za celé léto. Jak hnusně mi bylo, když jsme se tam šli podívat, když jsme jeli kolem směrem na Hanušovice, do toho domku. Z mojí milované plesnivé chalupy byl domek jako nový. Noví majitelé všechno přestavěli, nic nebylo jako dřív, kůlna pryč, garáž modernější, prý z ní bude (teď už asi je) malá autodílna. Záhon se zeleninou vlastnil dva metry hlubokou jámu, jahody na stráni nerostly, byl tam stavebnickej bordel a třešně a švestky, ty moje oblíbené stromy, vykáceli. Už nebude obéračka. Ne, že bych Prahu nesnášela, ale ty dětské prázdniny mi přirostly k srdci. Tam, kde i v noci hučely vlaky. Tam.

O tom, že jsem se zamilovala do jízdy MHD, jsem se zmiňovala už v únoru a jeden čtenář mi do komentáře napsal, že si neumí moc předstvit oblíbit si to. Když jsem si přečetla pár článků na téma (už je radši nečtu), to byly samé kydy na to, jak je to plný důchodců co jedou do Kauflandu, plný celkově, nespolehlivý a jánevímjakýdalšínicménějetopřehnanýjakcyp, říkala jsem si, že ti lidi snad zmagořeli.

Fakt, že jezdím často a těch důchodců tam není moc. Sice mě kdysi párkrát okřikli, často úplně nesmyslně, přechodne domov si z toho nedělají. Pustit sednout starou babičku je možná otravné, ale samozřejmé. (Zajímavé, že svoje místo jsem si vždycky v tramvaji našla, byž byla plná.) S bezdomovci je to horší, ti jsou rádi za to teplo a vozí se sem a tam za tímhle účelem a moc vábně teda nevoní. Ale nejen oni, jak dokáže smrdět "běžné" obyvatelstvo jsem se na vlastní kůži přesvědčila.

Drahé to je, to se musí nechat. Kupony jsou naštěstí výhodnější, protože kolikrát se svezu za týden, což teprv za půl roku, to by mě v jízdenkách stálo majland. Dopravní zácpa se stane a nezřídka mají na časové nepřesnosti podíl sami cestující. To že pražský dopravní podnik má problém s korupcí nebo tak něco, je mi celkem jedno. Já jsem strašně ráda za to, že vůbec funguje. Někdy je dobré nechat politiku stranou, protože nás jedině naštve.

Co mi chybí jsou ty trolejbusy. A taky vzducholodě. Byl by to skvělý zážitek nejen pro turisty, letět tam, kam potřebujeme, být tam za dvě minuty a k tomu se kochat výhledem na Prahu z ptačí perspektivy. Zajímavé by bylo už jen to, že to létadlo je vzducholoď.

Jste-li měšťáci, představte si vaše město bez MHD. Využívá ji snad každý, byť je to drahé, peněženka ušetří, protože benzín je ještě dražší (a až dojdou zásoby a jak to zamořuje ozduší...) a je to ekologické. Když se totiž dívám z okna tramvaje (nejen) v pátek podvečer, v těch autech sedí jeden, maximálně dva lidi...

Co vy a MHD?

Mějte se, uvidíme se v MHD, budete-li chtít (nebo se stane taková náhoda jako setkání se Sikarem a Kočkou v metru).

Monica Otmili

O vodě a očích

Sun, 04 Mar 2012 13:49:05 +0100

Oči jsou prý zrcadla do duše. A tak jsem je několikrát vystavila zkoumání, protože si nemůžu pomoct, ale často to tak nevnímám. Když čtu různé povídky či knihy, kde autor popisuje výraz v tváři a je tam pasáž např. o vystrašených očích, mám-li možnost, nedá mi to, musím jít zase ty svoje oči zkoumat. Jak můžou působit vystrašeně? Tak se nakrucuju před zrcadlem jak kohout na báni, tou plochou zajímavého materiálu, u něhož by mě zajímalo, jak byla vytvořena, a ať se tvářím jakkoliv, nikdy na mě ty oči nepůsobí vystašeně. Je to snad tím, že vystašená nejsem.

Nedojdu k výsledku bádání, ale baví mě sledovat tu kresbu v duhovce, vypadá prašně jako motýlí křídlo. Kdysi, to my bylo tak šest, na školkovém táboře, jsem objevila na zemi mrtvého motýla, co měl úžasná křídla, modrá a přitom tak zářivá jako pomyslné světlo Vesmíru, které vnímám. Ten prach, ta tkáň, z níž křídla byla mi připomínají tkáň duhovky, alespoň na pohled.

Na druhou stranu za nimi tu duši cítím. Za očima je takové centrum vnímání, tam sídlí to naše Já, neumím si představit si tu "imaginární část sebe" třeba v prstech u nohou. Nemyslím jimi, necítím to centrum tam. Taky to tak vnímáte? A hned druhé centrum je srdce. Pocity se v něm totiž skutečně dají cítit. Radost, láska, strach i nenávist.

Když se podíváte někomu do očí, vidíte v nich malý odraz svojí hlavy. A mnohdy je podívat se někomu do očí hodně těžké. (Zvlášť, když se vám dotyčný líbí a vy se mu bojíte do těch očí kouknout, aby to nebylo poznat...:-)) To, že mě teď baví jezdit MHD, to někteří víte a taky mě baví sleovat při tom lidi. Spousta z nich si mě prohlíží. Mnohdy i já se zastavím na nich. Někdy vidím v jejich tváři takový odměřený, unavený či pohrdavý výraz a ta osoba mě sleduje, tak já také, dívám se jí do očí a trochu posměšně přemýšlím, kdo z nás to vydrží déle. Zkuste to, stojíte-li sio za svým, ta druhá osoba přestane.

Jednou jsme s našima letěli do Řecka a autobus, co nás na místním letišti vezl z letadla do haly byl pěkně narvaný. Byla jsem dítě (netvrdím, že teď nejsem), tak jsem si "urvala" místo. Vedle mě stálá žena, asi 55 let a pronikavě se mi podívala do očí a já do jejích. Měla je tmavěmodré a panenky strašně malé. Dostala jsem z toho pohledu až strach, zeptala se, jestli si chce sednout, ona nechtěla. Na její oči asi nezapomenu. Kdo jednou vyslovil větu, že oči jsou zrcadla do duše, měl pravdu, všechno tomu nasvědčuje.

Radši bych ale přišla o zrak, než o sluch, neslyšet nic, to by bylo skutečně utrpení. A oči by mi zůstaly zrcadly. Co je pro vás důležitější?

Příhodou z Řecka se dostávám k barvě těchto zrcadel. Od mala mě fascinovaly fialové oči. Viděla jsem je na reklamním plakátu na kontaktní čočky u očaře. Dodnes nevím, jestli je může mít někdo fialové skutečně. Žluté se prý dají najít, ale fialové? Hnědá barva očí mě uklidňuje, sama mám tmavě hnědé. Černá je tajemně elegantní a šedá, na druhém místě v mém pořadí oblíbenosti, je mrazivá, ale fascinující. K zeleným očím nemám žádný vztah, nevadí mi, s modrýma je to horší. Ty tmavě modré se jen tak nevidí a bleděmodré, vodnaté na mě působí divně. Nepopírám, že jsou lidi, kterým sluší, proti nikomu modrookému nic nemám. :) Co vy, jaká je vaše nejoblíbenější barev očí? A jakou máte vy?

Konečně u vody. Ať už nevím, z čeho vlastně velká zrcadlová skříň v mém pokoje je (kromě dřeva), vyhovuje mi, pozoruju se v ní ráda, hodí se mi, když se snažím tancovat industrial dance, nikdy mi však nevynahradí vodu. Živel který miluju a mám k němu respekt. Voda, byť je to třeba městská louže. Nezobrazí jenom nás, ale i přírodu kolem a pokud je to město, tak minimálně oblohu. Fouknu a můj obraz se rozpohybuje a všechno kolem také. Voda je pro mě fascinující, jiná dimenze života, vytváří úžasné obrazy, proto to bude pro mě to nejlepší zrcadlo. Zrcadlo s vlastní duší a příjemným pocitem na dotek.

Zrcadla, zrcadla, zrcadla...