Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Jiné volání krve

4. listopadu 2015 v 23:20 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Koupelna. Jediné místo, kde se každý den (při mém časově náročném harmonogramu) opravdu odreaguji a mohu se zabývat trochu hlubšími myšlenkami. Při tom přemítání jsem si uvědomila, jak moc mi už delší dobu chybí obyčejný papír a tužka. Tato slova jsou přepisem ze znovuobjeveného velmi starého deníku, kde zbyla ještě trocha místa, jíž se mi včera zželelo.

Jsem ve stresu, škola je dost náročná, do toho dvě důležité prodejní akce před sebou a dvě zakázky, z toho jedna opravdu podzimní, která by měla stihnout ještě ten letošní... Měla bych myslet víc na sebe, říkám si někdy. Víc než to mě ale posledních pár dní zní v hlavě strach z toho, co jednou přijde. Není to tak dávno, kdy se táta vrátil domů z práce s vážnou tváří a se slovy, že je přesvědčen, že do dvou let tu máme válku. A bude-li tomu tak, chce emigrovat ještě než to pořádně vypukne. Do Austrálie. Dovedete si představit, jak jsem stála v momentě jako opařená. Ne snad proto, že bych před existencí války jako takové zavírala doposud oči, či snad si nevšimla, jak je ve světě politicky i společensky dusno. Volná mi byla i všechna jedovatá fauna vyskytující se u protinožců. Pocítila jsem v sobě lásku k rodné zemi tak, jako nikdy předtím. Dokázala bych ji opustit? S myšlenkou, že ona sama krvácí? Ano, trpěla bych. Pro ty, jež bych musela zanechat na domácí půdě nejistým osudům, ale velmi také pro myšlenku, že jsem prachsprostě zbaběle utekla. Utekla od vlastní rodné hlíny a dala přednost osobnímu bezpečí. Je to přirozený pud živého tvora, či lidská zbabělost?



Dívala jsem se na předávání státních vyznamenání o osmadvacátém říjnu. Když došlo na zmínku o drhué světové válce, obrázek říšských jednotek kráčících NAŠÍ zemí, já se nemohla na ten obrázek dívat déle a snad i pod tíhou všech emocí z dnů okolních, byla toto poslední kapka a já se u toho prostě rozbrečela.
Vybavili se mi ti lidé, kdož pro ní bojovali doslova na život a na smrt. Existují dnes tací hrdinové? Dnes není moderní cítit se hrdý na to být Čechem. Spousta mých vrstevníků kolem mě zde nechce zůstat z rozličných důvodů, část z nich se za svůj národ stydí. A já? Jsem hrdá na své češství, dnes víc, než v letech minulých. Ten pocit vycházel ze srdce. Je mi jedno, jací politici ji naoko představují, i to, jaké lidské povahy mezi Čechy jsou. Já miluji tuto zemi. Její květnaté louky, pole, šumící lesy, kopce, její hlínu, její vůni staročeské chaloupky a samovolně se kvasícího ovoce na jejím dvorku. Velké širé rodné lány. Nevěřila bych, jak jednou budu tento verš ctít, a nyní to není poprvé. Ať se říká cokoliv, krev opravdu není voda a já ucítila volání krve. Krve této země, z níž jsem byla stvořena. Tak ráda bych byla tou, kdož by bránil milovanou půdu pod nohama za cenu té vlastní. Na druhou stranu si upřímně přiznám, že existuje malá pravděpodobnost, že bych něco takového psychicky zvládla. Ta možnost počůraných gatí je stále silná. Každá jako já může být v představách neohroženou tvrdou válečnicí, která plně převezme zodpovědnost za následky toho, pro co a jak bojuje a má na to žaludek. Přesto představa tak vzdálená realitě.

Z jakého důvodu jsou dnešní vojáci členy AČR? Je naivní věřit, že je za tím "jen" láska k rodnému státu, vždyť to sama vím. Proč již dnes nejsou hrdinové z lidu ochotní nebojácně splatit krev své Matky svou vlastní? Neexistují snad natolik hrdí Češi či se lidé jednoduše (a pochopitelně) bojí dát všanc svůj život? A můžeme někomu vůbec vyčítat, že má o sebe strach?

Opravdu Beneš v osmatřicátém jen utekl, jak tvrdí zlí jazykové? Jak se mu asi spalo v Británii, zatímco jeho Matka plakala pošlapána nepřátelskými botami, potříštěná vlastní krví? Před rokem jsem v jedné diskuzi prohlásila, že se cítím spíše Evropanem. Jakkoliv jsem Evropan, jsem dnes především Čech. Názorově se vyvíjím a jsem za to ráda. Příští Den české státnosti i Den vzniku samostatného československého státu strávím jinak.

Někdy bych se nejraději zabývala jen prostými světskými záležitostmi lidské každodennosti, zase vzala na sebe tu podobu částečně Egoistického já (které se ještě před rokem nebezpečně střídalo s pocity méněcennosti, s já Mindrákem). Občas, tak jako včera, se zastavím a uvědomím si, že se nyní mám opravdu dobře. Mám milujícího tátu a doufám, že i milující mámu, osudovou lásku i střechu nad hlavou. Mám se tak dobře, že si vybírám, co přesně si koupím a budu jíst a vytvářím si jídelníček dle určité filozofie. Někdy jím opravdu drahé jídlo a tím nemyslím kaviár, sushi ani menu luxusní restaurace. Ve sprše také dumám nad tím, zdali zůstat ještě minutku, dvě. Právě tam nastává ten zlom - cítím litry prolité pitné vody ústící do odtoku a vím, že statisíce lidí se nemohou mít tak dobře. A tak se vrátím k myšlenkám s kapkami strachu.
Bylo by opravdu pošetilé a navíc troufalé myslet si, že takhle nádherně se budu mít i za čtyřicet let a mé děti zrovna tak. Toto není jen ošemetná chytrá fráze, pochopíte ji plně až v momentě, kdy vás doslova bodne u srdce. Ta vize je pošetilá, ale bylo by to... krásné.

Jsem zpět u strachu. O budoucnost, život, své milované i rodnou zemi. Nedokážu odpovědět kladně, zdali bych za ni položila život, ale přála bych si být natolik čistá, abych bezmyšlenkovitě odpověděla "ano" a tento slib v nutnosti splnila.
Vzdát se cílů a bezpečí osobních ve prospěch těch národních, i za cenu nejvyšší. Byli tací, jména známá i národem zapomenutá a já jim vzdávám upřímný hold. Všechna čest, děkuji Vám, že díky Vaší oběti mohu žít tady a šťastně.
A stejně pravdivě cítím, že bych nedokázala té šlechetnosti být jako oni. Buďme upřímní sami k sobě až do hloubi duše, do morku kostí - kdo z nás?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

2 sarushef sarushef | Web | 5. listopadu 2015 v 17:27 | Reagovat

Já mám  o tomhle teda trochu smíšený pocity.

3 Taychi Taychi | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 18:54 | Reagovat

Já ne. Byť jsem hrdá na to. z jaké země jsem vzešla, nedokázala bych hrdě bránit naši matku. Dokonce nejsem ani takový vlastenec, abych odvrhovala nové věci. Jenom prostě jsem. Existuji. Zde.

4 Nebulis Nebulis | Web | 5. listopadu 2015 v 21:21 | Reagovat

Jsem hrdá Češka, prostě ano! A budu tady se vztyčenou hlavou stát  až se to zvrtne. Ruce se mi asi budou třást, ale já tu budu...

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 20:57 | Reagovat

Já jsem hrdá na to, že jsem Čech, ale bojovat za svou vlast... nevím, jestli to je v dnešní době vůbec tak možné v pravém slova smyslu, dneska se spíše bojuje prostřednictvím informací, peněz a moci... Ale určitě bych někam neutekla.

6 Nebohá Nebohá | Web | 13. listopadu 2015 v 16:33 | Reagovat

Občas si kladu podobný otázky jako ty. Strach z toho, že přijde válka, to snad ani nemám, spíš se bojím totálního, pozvolnýho rozkladu společnosti a jakýchkoliv morálních hodnot. Téma, na který jsem dost citlivá, jsou uprchlíci. U toho se totiž často ukazuje, kdo to má ještě v hlavě v pořádku a kdo není schopen kritickýho myšlení. Bojím se zejména toho, že se bude opakovat holokaust, nějaký rasový pogrom. Když totiž slovo uprchlík člověk zamění za předválečné žid, je to často naprosto stejná rétorika. Snad to všechno jenom vidíme černě a ve skutečnosti to tak zlý nebude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick