Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Elfka v maturitním ročníku

2. října 2015 v 13:24 | Monica Otmili |  Ze života O(c)t(o)milky
Je až k nevíře, jak ten čas letí, ačkoliv dny školní se mi táhnou jak sopel, prázdniny se převalily jako legendární třídenní pražský sníh. Je to měsíc, co jsem prvního září nastoupila do školy už na posledy (teda aspoň doufám), připadá mi to jako by to byly minimálně dva. A já mám dost, vážení. Speciálně po tomto týdnu, který se pro mě stal jaksi krizový, byť měl o den méně.
Ti, kdož mě znají, vědí, že vydržím hodně, ale když už jednou vybouchnu, tak je to pořádná mela. Absence téměř jakéhokoliv času, na níž jsem si za ty roky zvykla, mi až letos začala pořádně vadit.

A když už náhodou nějakou tu volnou chvilku máme, pojistí si to hromadou domácích úkolů. Vyfasovali jsme letošní rozvrh a bylo nám k tomu řečeno: "Snažili jsme se jej pro vás, maturanty, sestavit co nejlépe. Já si myslím, že máte krásný rozvrh." Ta "krása" spočívá ve čtyřech odpoledkách týdně jako každý rok, z toho ovšem jedné do půl páté a dvou do půl šesté rovnou dva dny po sobě. Dokud se vracíte domů mnohem později, než vaši bývalí spolužáci, na to si zvyknete, ale když už se vaši a jejich rodiče dostanou domů z práce dřív, už vás to začne nahlodávat, časem přímo s***.

Je to rok, co jsem paní domu, k čemuž patří drtivá část domácích prací. Vloni jsem si říkala, jak to dávám. A stačil měsíc roku aktuálního, abych se ujistila, že ne, fakt nedávám. Po dnech, kdy nám každý den napařili X domácích úkolů a já si plně uvědomila svůj denní, duševně naprosto prázdný, harmonogram, mi došlo, že běhám jak křeček v kruhu.

Můj den s vyučováním do půl šesté vypadá asi takto: V šest ráno vstanu, abych se na osmou dostavila na vyučování se vším všudy. O půl šesté opustím bránu, nedejte bohové, aby bylo nutné zařídit něco ve městě (neboť většina obchodů už bude stejně zavírat) a ve čtvrt na sedm v průměru se vrátím do brlohu zpět. Nastává odpočinková půlhodinka a hurá na úkoly, jejichž doba vypracování spočívá na jejich množství, pochopitelně. Půl deváté pryč, čas umlčet hlad, což obnáší vařit (2x-3x týdně bez víkendů), neboť i oběd na další den je z domova. Zbývá umýt veškeré nádobí (myčka není) a je-li nutno, zastat další domácí práce typu drhnutí umyvadel, záchod, zametání… Je půl dvanácté, čas na večerní hygienu a totálně vyčerpaná do postele. Nečekala bych, že to kdy přiznám, ale stýská se mi po mamahotelu. Protože táta jakožto výkonný člen domácnosti prostě nefunguje. Ovšem můžu po něm vůbec něco chtít, když často překročí práh bytu až po desáté?
Zlatý víkend, v pátek balím a do nedělního odpoledne mě doma nikdo nevidí; aspoň ty dva dny chci trávit čas s člověkem, kterého miluji. Bohům žel, i to se s návalem úkolů bude asi muset změnit a dom budu klusat už v sobotu…

Ano, vypadám jako rozmazlený snílek, který zažil střet s realitou, přičemž si uvědomil, že lepší už to nebude. Najednou plně chápu, proč jsou ordinace psychologů plné lidí, proč má dnes každý druhý problémy s krevním oběhem a co je to opravdový stres. Nedokážu si představit, že jsou lidé, kteří mají takovéto dny 5x týdně za předpokladu, že mají dvě děti. Děsím se jakéhokoliv zaměstnání, protože v sobě mám tu předtuchu, že vás jenom vycucne a nenechá příležitost být opravdu sami sebou. Pak se člověk diví, když volby dopadnou, jak dopadnou. Opravdu je tak ten systém nastavený, abychom všichni po osmihodinové pracovní době zapadli do svých krabiček od sirek k televizi a byli rádi? Já tu svojí můžu klidně vyhodit oknem, protože jí doma nikdy nezapínám. Ve finále je i brigáda nedosažitelným snem, alespoň, že mám ty šperky.
Radši budu pracovat doma sama na sebe nebo s dětmi v domácnosti. Na druhou stranu mi není příjemné být závislá na cizím příjmu. Nejspíš jsem sobec, protože chci mít v životě prostor na seberealizaci a když mi i tu poslední okolnosti berou, cítím se jako moucha lapená v sítích.


Jsem naštvaná jak cyp poslední týden, ale nebyla bych tolik, kdyby se tento koloběh na mě nezačal podepisovat i zdravotně. Stravuji se sice nejzdravěji ze všech lidí kolem, ale 10-ti hodinové vyučování v kombinaci s domácností nedává prostor většímu pohybu, což je nejen v rodině plné kardiaků obrovská chyba. Chtěla jsem kvůli zádům začít chodit plavat, není kdy. Není kdy ani na ty masáže, kam jsem chodila. Nyní opravdu lituji, že chodím zrovna na svojí školu... Ne, neopovrhuji vzděláním, avšak dlouhé vyučování ze mě postupně vystrnadilo jakýkoliv zájem o obor, který studuji. Nucená snaha o umění mě nenaplňuje, akorát mi protiví všechny ty techniky. Měla jsem v prváku a druháku prapodivně prohozené fungování - co bych měla dělat doma, jsem dělala ve škole a školu doma a mě to tak vyhovovalo. Dnes si to nemůžu dovolit.
A vím to již delší dobu, v polovině devítky jsem prostě šlápla vedle. Zatímco jsem tehdy nadšeně kreslila, dnes ačkoliv jsem se vypracovala a vyšla třeťák s jedničkou z figurálního kreslení, mě to víceméně nebaví.

Chtěla jsem se naučit šít, tak ráda bych si na sebe šila oblečení, když už to umím, mám vizi do budoucna více dělat living fantasy, ale musím odmítnout vlastní mámu, když chce ušít sukni. Ze čtení mi zůstala povinná četba, kterou louskám na cestách v MHD a své šperky "motám" při vyučování. Příprava na přijímačky na vysokou v nedohlednu a blog zapadlý prachem.

Když už jsem u toho living fantasy, tak něco pozitivního - v květnu jsem trochu poupravila náhrdelník Oko Mordoru a s šikovnou Lawiane jsme jej tematicky nafotily. A jo, ty šatičky nosím i v civilu.

Svým harmonogramem mě škola demotivovala vůči oboru, nenechává prostor pro vlastní mimoškolní tvorbu, čímž nás brzdí v rozvoji, ani jiné aktivity včetně setkávání s přáteli. Protože po pátém odmítnutém srazu už se mnou někteří jednoduše nepočítají. Vlastně ani nevím, zda jsem dnes samotářem z povahy či důsledku okolností… Cítím se prázdná, tak strašně prázdná, zoufalá a znechucená. Z rodiny moc dobře vím, jak dopadne člověk, který žije pro povinnost, nechci tak dopadnout. Už ani nebrečím, ale stačí maličkost v podobě roztržené punčochy a jsem nepříčetná.

Ano, nastavila jsem si i díky podnikání laťku dost vysoko. V průběhu středoškolských let mi došlo, že šperky jsou opravdu to, čemuž se chci věnovat naplno. Není to šití a navrhování, kreslení, ale ty šperky. A nyní, když jsem se určitým způsobem rozjela a začalo mi mé úsilí přinášet i výsledky, se děsím myšlenky, že následující půlrok budu muset vše zase utlumit. Jako fénix se zase proměnit v popel, jinak neodmaturuji. Kéž bych si to uvědomila dostatečně dopředu a mohla být letos vyučená zlatnice, nebo maturovat ze šperku. Kdyby mě nemrzela ta tři zdolaná léta, ukončila bych z fleku studium a klidně šla znovu do prváku, tak jsem zklamaná. Někam na šperk, nebo třeba klidně na ekonomku, protože jsem zjistila, že to jsou tyto věci, které mě fakt baví. Třeba bych byla zklamaná znovu, kdo ví, ale nemusela bych se z časové nouze vzdát část svého já a svých přátel.
Mám strach a obrovskou nechuť, ty šperky jsou tou poslední činností, pro niž žiju a i ty mi mají být sebrány.

Musím uznat, že koncept naší školy není postaven špatně, všechny předměty do sebe zapadají tak, abychom oboru opravdu rozuměli. Ale chtělo by to pár úprav. Třeba aby se profesoři dohodnuli na domácích úkolech, aby to nedopadlo stylem, že v jeden den nafasujeme práce do čtyřech předmětů. Důrazně volám po zrušení úkolů z figurálního kreslení, klidně budu mít i v pátek odpoledku, když nám na vypracování sežene škola modela a ne, abychom my sami museli doslova prudit všechny okolo, aby nám (opět) pózovali. Ti to dělají pouze ze své dobré vůle a když se jim jednou nebude chtít, nechají vás prostě ve štychu.

A když budete mít dost depkaření a ucítíte chuť mi dát za takové chování facku, přečtěte si raději optimistický rozhovor s mou osobou o šitém šperku a projektu Společnýma rukama na stránkách koralky.cz zde.

Užívejte podzimu a bojujte se vším, co se bude snažit vzít vám to či toho, pro nějž/což žijete.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 2. října 2015 v 13:59 | Reagovat

Ty šaty bych si osobně do civilu nevzala, ale jinak jsou pěkný.. jedna moje kámoška je stejně "potrhlá" jako ty ta by si je do civilu vzala a vypadala bych v nich podle mě dobře, ale já.. nikdy..šaty, ať jsou jakékoliv to není nic pro mě ;)

2 Melkora Melkora | Web | 2. října 2015 v 14:59 | Reagovat

Ten náhrdelník "Oko Mordoru" je moc hezký.

3 Satninka Satninka | Web | 2. října 2015 v 16:16 | Reagovat

Článek jsem přečetla jedním dechem. Na střední vás drží ve škole tak dlouho? A já si stýskám, když tam sedím do 3. Teď se stydím...
Jinak ta fotka je úžasná. Opravdová elfka. A náhrdelník je krásný, umělecké dílo.
Přečetla jsem i rozhovor a taky super. :-)
Tak se drž, už jen posledních "pár" měsíců.

Satninka

4 Terezka Terezka | E-mail | Web | 2. října 2015 v 17:47 | Reagovat

Jsem ráda, že nejsem jediná maturantka, která zatím dlabe na vysokou. :-)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 2. října 2015 v 20:11 | Reagovat

Taky to mám podobně, jedu a jedu... ještě že mám ty víkendy volnější. My máme snad nejhorší rozvrh na škole: v pondělí jenom čtyři hodiny, ovšem ostatní dny pořád na sedm, pořád do tří, jednou do čtyř. Olala, co víc si přát :D

Mimochodem krásně jsi vystihla, že je to přesně ten důvod, proč jsou tak plné čekárny...

6 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 3. října 2015 v 17:47 | Reagovat

Nejsem sice v maturitním ročníku, jen v prváku, přesto ti nějak podezřele rozumím... :/ :)

7 Oskar Oskar | Web | 10. října 2015 v 17:26 | Reagovat

Je mi smutno, že máš teď dny tak nabité, že se ztrácíš, a chce se mi ti něčím přispět, klidně jako postava na figurální kreslení, když by nešlo nic jiného.)

8 Bels Bels | E-mail | Web | 15. října 2015 v 17:08 | Reagovat

Pche, jaké pak fackování, od čeho máme blogísek, aby jsme si v něm patřičně poplakali, když máme tu chuť?
Když jsem čítala ten článek, kde jsi psala, jak jsi doma s tátou a ještě při škole jsou domácí práce na tobě, jako ten největší lenoch intrácký jsem tě měla za hrdinku. A stále mám, ale i ti hrdinové ten čas neobelstí a klasický den nenatáhnou, sebevíc by chtěli. Je mrzuté, že vám škola není ochotná vyjít trochu vstříc. Třeba už to zkloubení šperku s tvorbou školní by mohlo být velice milé.
Každopádně držím pěsti!

9 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 17. října 2015 v 10:36 | Reagovat

[2]: Děkuji. :-)

[4]: Což o to, jábych nedlabala, já mám o ty věci, kam chci pokračovat, sklutečnýzájem, ale je málo času. :/

[5]: Nejhorší na tom je ta vidina, žeuž to lepší nebude, vylezeme školu a hurá do pracovního procesu a tam se s náma mazat nebudou.

[6]: V prváku jsem si říkala to samé, ten přechod ze základky, kde byla odpoledka jednou týdně, do školy, kde byla čtyřikrát. :D

[7]: Ahoj, Oskare! Díky, že ses ozval a vážím si Tvé nabídky. Až bude nejhůř, ozvu se. :-) Ani nemám pořádně páru, jak se Ti vede? Ráda se s Tebou opět někdy potkám. :-)

10 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 17. října 2015 v 10:37 | Reagovat

[8]: Inu jeden čas mi sem chodili tací, kteří by fackovali... :D Copak já jsem nějaký hrdina? Nikdy jsem enchtěla být, ale když už situace nastala, musela jsem se s ní nějak poprat. Žel bohům, ztrácím síly. Děkuji za podporu! Musela jsem si nechat tento stav odležetladem a pak se do všech těch věcí pzustit s vervou, abych alespoň neměla pocit, že dělám něco zbytečně.

11 Viollet Viollet | E-mail | Web | 21. října 2015 v 10:43 | Reagovat

Elfiku, hrozne ti drzim palce. Jak s maturitou, tak aj se vsim ostatnim.

Taky vim, jake to je, kdyz ti skola znechuti zajmy. Jakmile odtamad vypadnes, beztak se k siti a kresleni zase vratis. O_O

12 Šárka Šárka | Web | 2. listopadu 2015 v 20:13 | Reagovat

Teda, to je ale opruz, když máte takhle blbě rozvrh a od toho se odvíjí, že totálně na nic už nezbývá čas. Ale ty šperky si nenech vzít, prosíím! Aspoň  ty šperky ne! Vždyt umělecké činnost dovedou člověka tak dobře držet při životě! Jenom doufám, že po maturitě budeš mít dlooouhé prázdniny a pak pár let studia s neomezeným množstvím volného času :)

13 rionka rionka | Web | 11. dubna 2016 v 22:20 | Reagovat

přišla jsem sem odnikud (kecám, od Opti*) a náhodně klikla zrovna sem. poznávám se... konec školy byl pro mě šílený a stresující (plus rozchod, bleh). asi rok jsem nebyla schopna vůbec nic kreslit "pro sebe" - odnesla jsem si jen papír, akademické zhodnocení, jak je moje kresba odporně nerealistická:))) a... totální vyhoření. naštěstí, když je člověk fénix, pravděpodobně na tom po čase bude líp. shořet a znovu se narodit. vypadáš dostatečně šíleně a silně, abych věřila, že to zvládneš! posílám hug nevimkam, elfko. zas se zastavím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick