Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Nesmíš, nekřič, nedělej!

3. března 2015 v 21:00 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Existuje jen málo lidí, kteří mě dokážou zaručeně vytočit kdykoliv. Čtenáři pánského pohlaví možná nyní přemýšlí nad svou tchýní, já mám díky bohům obě milé. Tchýním ani jiným členům rodiny dnešní článek ale věnován není. Mezi osoby, které iritují mě, patří například tvor, který od naší rodiny získal přezdívku dveřník obecný. O tom, kde jej můžete potkat a jak se takový dveřník projevuje, se můžete dočíst zde. Dnes bych se zaměřila na nepříjemný typ č. 2. Nevěnovala bych mu přílišnou pozornost, kdybych jej, tedy vlastně ji, dnes opět nepotkala. Mám strach, že se vyskytuje čím dál ví. A říkejme jí třeba věčně nespokojená matka.


Stejně jako dveřníka ji potkáte nejčastěji ve vozech městské hromadné dopravy popřípadě v obchodech. Zásadně necestuje sama - doprovod jí dělá minimálně jedno dítě, zpravidla ve věku 2 až 5 let. Nezřídka kdy se pohybuje s více dětmi či manželem. Nervy mi nedovolí počkat si, už už by chtěly vyzradit základní kámen úrazu a dnes jim mileráda vyhovím. Věčně nespokojená matka zakazuje svému malému dítěti všechno. Mluvit, dívat se na jiné lidi, malovat prstem po okně, až mám občas strach, že po závalu slov "nedělej to, buď zticha, nesmíš, nech toho," přijde jednou taky "nedýchej."
Sama dobře vím, že cestování s malými dětmi není med, přítelův malý bratříček mě v tomto ohledu zaučil dost. Avšak děti v předškolním věku, zejména ty kolem tří let, začínají pořádně objevovat svět, rozkoukávat se, jsou přirozeně zvědavé a udržet jejich pozornost bývá jednoduše obtížné. A já mám takový pocit, že věčně nespokojená matka jim jejich poznávání světa systematicky ničí. Aby nedošlo k omylu - rozumím, že je dítě jednou za čas třeba okřiknout. Ale hrozit prstem a zvýšeným hlasem pokaždé, co se dítě podívá jiným směrem, než si dotyčná přeje, je dost přehnané. Nejsem nevšímavá k případům, kdy matka takto činí bezdůvodně, patrně díky vlastní špatné náladě, a tento jev mě nedokáže nechat chladnout. Třeba za to může skutečnost, že jsem se jako dítě často cítila ukřivděná, šlo-li o nějaké rozepře se svou vlastní mamkou.
Nejčastěji se matky zvídavých dětí projevují zakazujícím stylem v případě, že se na něco ptá nebo prostě mluví. Možná za to může strach, zda-li nemluví její dítko příliš nahlas a tím potencionálně neobtěžuje spolucestující. Za poslední půlrok se však setkávám spíš se skutečností, že matka snažící se "uklidnit" dítě, které by bylo zcela klidné za předpokladu, že by bylo na jeho otázku odpovězeno, je ve skutečnosti několikrát hlasitější, než mluva jejího dítěte. A takové hlasité "Přestaň! Zmlkni! Buď zticha. Já jsem něco řekla! Nesmíš!" mě tedy osobně obtěžuje mnohem více, než nějaký dětský hlásek. Pochopitelně většinou takovýto rodinný konflikt nemá východisko, protože dítě, jemuž je téměř vše zakazováno, není mu zodpovězeno na otázku, matka mu dává najevo, že jí momentálně nezajímá, začne být nervní, jeho projevy se stupňují a hlasitost jeho matky taktéž. Není nic neobvyklého, když dítě rozkaz uposlechne, ale za vteřinu je napomenuto za něco jiného, co taky nesmí. Ideálně za to, že sleduje ostatní lidi…
Jednou jsem takhle cestovala domů a přistoupila malá rodinka - matka, otec a zhruba čtyřletý syn. Zvědavý syn. Jelikož se jednalo o nízkopodlažní šalinu, kde jsou některé sedačky umístěny po směru jízdy a další jsou čelem ke dveřím, usadila se tato rodina tak, že zasedli první pár sedaček po směru jízdy, zatímco já k nim seděla kolmo na sedadle čelem ke dveřím. Jejich syn seděl hned vedle mě a já byla po náročném dni unavená a ve voze jsem poněkud dřímala. Malý chlapec se ptal rodičů na otázky. Zajímalo ho, co se prodává v obchodě s názvem XXX, co znamená která cedule. Hovořil naprosto normálním tónem, avšak i to oba jeho rodiče evidentně obtěžovalo. Neodpověděli mu na jedinou otázku, ani na tu první. Místo toho jej dost hlasitě okřikovali: "Neřvi! Přestaň!" Jak už jsem avizovala, takové chování mi vadí. Jakmile jej okřikli nahlas natolik, abych se z polospánku lekla a leknutím vyskočila, měla jsem dost. Tehdy mi chyběla malinká špetka odvahy, slova už jsem měla v myšlenkách pevně srovnaná a lituji, že jsem to neudělala a dotyčné neřekla nahlas svůj názor: "Jediný, kdo tu řve, jste vy, milá paní." Protože to byla pravda.
Ptala jsem se sama sebe několikrát, zda za takové chování skutečně může ono dítě, zda je skutečně otravné natolik, aby tomu reakce rodiče odpovídala. Uznám, když je chování dítěte na hranici unesitelné míry, všichni známe bezpochyby problém opačný, ten se zove "volná výchova" a jejím důsledkem může být dítě křičící na celou tramvaj, obtěžující veškeré cestující včetně řidiče a rodič odmítající problém jakkoliv řešit. V takových případech myšlenky na situaci ihned zapomenou. Když však vidím, že není problém ani tak v dítěti, jako v jeho matce, zůstává mi hlava stát. Nejenže si dotyčná paní dělá jasnou vizitku pro všechny v okolí, ale takové chování k dítěti může v krajních případech vést až k jeho nedůvěře a strachu. Protože to, jaký bude jeho charakter, je do jisté míry ovlivněno výchovou.
Nebylo by mnohdy snazší dítku na otázku v klidu odpovědět, i v případě, že měli náročný den v práci, než jej neustále okřikovat, ať mlčí? Sami přeci musí dobře vědět, že taková odpověď dětskou zvědavost neukojí, jednoduše se bude ptát dál, "konflikt" i hlasitost jen nabyde na obrátkách a ve finále bude ostatní obtěžovat křičící rodič? Jednou jsem to udělala, avšak šlo o něco trochu jiného - rodiče neznali odpovědi/důvody, proč to či ono a jelikož byli z jiného města, netušili ani, za kolik jezdí senioři nad 70 let. A evidentně je už chlapcovy otázky unavovaly, tak bylo ono "nevím" na poslední otázku trochu ostřejší. Otočila jsem se a řekla chlapci: "Ti jezdí zadarmo." A víte, co se stalo potom? Dokud jsem nevystoupila, chlapec byl spokojený a na nic dalšího se už neptal.
Nu, nezbývá doufat, že mezigeneračních rodinných konfliktů matka-dítě, které jsem výše popsala, budu potkávat méně. Všimli jste si někdy vy věčně nespokojené matky? Jak se na tuto skutečnost díváte vy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marja Virtanen Marja Virtanen | Web | 3. března 2015 v 21:16 | Reagovat

Je to hrůza. Občas mám též tendenci se ozvat a pomyslím si, co z tohoto dítěte asi vyroste, když ho matka neustále okřikuje. "Nedělej ono, nedělej tamto" - pak se nedivme, když se dítě bojí, má nízké sebevědomí a nechce cokoliv říct.
Jo jo, hodné děti matky napomínají, zato zlobivé nechávají být. Divné.

2 Robka Robka | E-mail | Web | 3. března 2015 v 21:37 | Reagovat

Na děti je třeba mít trpělivost a čas, není to jen módní doplněk nebo pes, který poslechne povel. Pokud matka takhle na děcko bezdůvodně křičí, dosáhne tím maximálně toho, že se bude bát na něco zeptat. Taky nemám ráda tyhle scénky a kolikrát je člověk svědkem i neskutečné vulgarity některých rodičů.

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 3. března 2015 v 21:38 | Reagovat

To moc dobře znám a taky nad tím mudruju, proč prostě dítěti radši neodpoví, místo toho věčného rozčilování;)

4 Viollet Viollet | E-mail | Web | 3. března 2015 v 22:14 | Reagovat

MHD nejezdím, ale sousedka hore svému malému synovi denně nadává do zmrdů a hajzlů. Celkem odpovídá popisu výše. Stačí mi společná jízda výtahem, cestování autobusem bych nemusela vydržet.

5 angelxheart angelxheart | E-mail | Web | 3. března 2015 v 22:40 | Reagovat

Já mám věčně nespokojeného otce;)
Ano, občas tohle taky vidím....ale spíš vídám tu "volnou" výchovu.
Měli sme sousedy, kteří týrali(týrají) svého syna (teda syna té paní,která bydlela se svým přítelem)...je na Kepleru, vypadal klidně a mile a všude měl samé šrámy, prý ho bili a byl hrozně rozklepaný -jejich odporné praktiky výchovy ani nebudu popisovat... párkrát jsme se ho zastali a od té doby vždy když údajně "zlobil" tak nám ho cpali do bytu at s ním něco uděláme. Jednou ho vyhodili z auta a přítel jeho matky ho honil po parkovišti s tím, že ho zbije... to už jsme nevydrželi a vyslyšeli jeho prosbu a poskytli mu azyl u nás s tím, že se to příští den začne řešit přes sociálku, policii a tak...bohužel se to vyhrotilo tak, že ho zavřeli do něčeho, co má na starosti Dům třech přání (se kterým mám i já STRAŠNÉ zkušenosti) kde mu snad sebrali mobil a zakazovali kopu věcí -nikdo za ním nemohl krom "rodičů" kvůli kterým tam přece byl...a udělal se z něj naprostý vzpurný debílek, kterým rozhodně nebyl...a pak ho vrátili k jeho milujícím...ti byli právníci a tak nejspíš pomocí vydírání donutili našeho domácího, aby nám už nechtěl prodloužit nájemní smlouvu.

6 piuPIU piuPIU | Web | 4. března 2015 v 5:13 | Reagovat

V Praze vídám opačnej extrém, kdy dítě může všechno. Běhat po sedačkách v MHD, šahat na každýho psa, vyhazovat zbooží z regálů v obchodech. To si občas říkám, jestli těch deset "na holou" zasluhuje to škvrně, nebo spíš rodiče...

A ještě tu jsou pak maminky, který by svýho čisťounkýho, nažehlenýho andílka nejradši asi šouply do vitríny, jen ať se někde neušpiní, nebo neškrábne. Já jako malá jsem byla model dítěte "odřený kolena, špína za nehtama" - nebo aspoň kdykoli jsem přišla z venku. Patří to k dětství - kde jinde chcete vytrénovat imunitní systém než tím, že občas necháte andílka spapat trochu hlíny? :)

7 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 4. března 2015 v 16:21 | Reagovat

Tohle vídám úplně běžně, když čekám na zastávce ve Slaném na autobus. "Neběhej, nesedej si, nekřič, nech toho." Nebo taky jeden čas jezdil nějaký chlapeček se svým tátou, což asi nebyl výkvět vší moudrosti, a když mu chlapeček říkal, co se naučil ve škole, ten jeho táta se smál, jak to není jednoduchý. Žel bohu jsem z jeho odpovědí vyčetla, že se zasekl někde ve třetí třídě.
Inu, já když chodím s Bětkou, které jsou dva roky, třeba na hřiště, tak je to docela pohodové. Někdy se jí musí něco zakázat nebo zdůraznit, to je jasný (třeba nelehej si na tu silnici :D), ale podle mě se člověk musí naučit tak trochu sám, co smí a nesmí, může a nemůže, dokáže a nedokáže. Jenom zkušenosti jsou totiž něco platné... :)

8 Matthias Matthias | E-mail | Web | 4. března 2015 v 18:46 | Reagovat

Milá Moniko,
musím říct, že jsem opět překvapen tím, že se 100% shodneme - stává se to tak často, že by mě to mělo přestat překvapovat, ale přesto - stále překvapuje =)

Já stále slyším od lidí kolem sebe, jak je dnešní mládež zlá, odporná, nevychovaná, a že jim matky dovolí "úplně všechno!" a mně se prostě nestává, že bych takové matky "je mi vše šumák" nějak potkával (tím neříkám, že neexistují).

Potkávám ale velice často ty, co na své ratolesti neustále řvou. Jdu třeba po obchodu a dítě vidí sladkosti, natáhne ruku, že chce a ona "Ne! Ne! Dostaneš na prdel! Žádný kokino! To si doma vyřídíme! Nehrab na to! Dovolila jsem ti na to hrabat??!" a furt dokola.

Moje maminka na mě nikdy takto neřvala - vyrostl ze mě sériový vrah? Žhář? Sexuální násilník, co přepadává ženy v parku? Mám nějaký zásadní problém, který mi znemožňuje korektně fungovat ve společnosti? NOPE!

Jinak se prosím příště vyhni slovu "potencionálně", protože "potenciálně" zní prostě líp =)

9 Dragita Dragita | E-mail | Web | 5. března 2015 v 19:15 | Reagovat

Je to spíš smutné, když se tohle děje v opravdu hojné míře. Potkávám takové matky často a říkám si to samé - co z dítěte vyroste? Fakt nemám odvahu hádat. Bohužel nejsou podobné incidenty jen v MHD, ale setkávám se s tím pravidelně i v obchodech - zrovna včera mě jedna u nás docela dorazila paní, šla k nám nakoupit podruhé a znovu mě utvrdila v tom, že její malý syn to nemá lehké. Byla tam sotva pár minut, klouček (cca 4roky) se jí držel u nohou a ona po něm neustále štěkala a dot hlasitě. Jasně, máme na stolech sklo a minerály, děti na to sahají často, ale tohle byl extrém, na takové hodné dítko. Měla jsem tu čest i s divočejšími, kteří brali do rukou všechno, až jsem se děsila, co mi v obchodě rozbijí.
Jestli naše generace je zkažena benevolencí a počítači, co tahle nová, neustále peskovaná za svou zvědavost? Máme se na co těšit :/

10 Lyra Lyra | E-mail | Web | 6. března 2015 v 14:18 | Reagovat

Co na to říct? Někteří lidé by nejspíš neměli mít děti, protože na ně nemají dostatek trpělivosti a tolerance a pak akorát tomu děcku kazí život, takže z něj může vyrůst ustrašený zakřiknutý jedinec bez špetky sebevědomí. Osobně se setkávám spíše s těmi ječícími nespolušnými dětmi, ale věřím, že se často dějí i situace podobné té, kterou jsi popsala. Stejně jako jinde i zde platí, že ani jeden extrém není dobrý.

11 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 8. března 2015 v 15:07 | Reagovat

Zrovna dneska jsem jela vlakem, kde s námi jela i jedna věčně nespokojená matka. Holka si nemohla vzít ani druhou žvýkačku, protože už přece ráno jednu měla a nebude pořád žvýkat, že málo pije, že si má sundat bundu, že nemá otravovat, že si má sednout a nekoukat se na bunkry....

Chudák.

12 Executor Executor | E-mail | Web | 2. prosince 2015 v 22:13 | Reagovat

Ja som si takéto prípady nevšimol a tak som získal z článku novú perspektívu. Doteraz som videl len rodičov neriešiacich problém. Mám ale jedno podozrenie na podobný princíp v globálnejšom: jeden známy zmaturoval zrejme až na 3.pokus a neverím, že by on bol tak hlúpy. Je možné, že jeho rodičia ho stresovali do takej vysokej miery, že to zavinili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick