Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Raději ne nahlas

15. prosince 2014 v 18:52 | Monica Otmili

Článek na předchozí téma týdne "Co bych řekl(a), ale nemůžu.

Znáte to, zkrátka a dobře, existují osoby, které byste nejraději odkázali do oněch míst pod zády. Jdete po ulici a najdnou vám někdo zatarasí cestu/zařve u ucha/strčí do vás/kopne vás/háže hnusné xichty. Nejideálnějším příkladem nepříjemné či přímo protivné existence, s níž se můžete setkat, by mohl být (kromě podnapilého) tvor vyskytujcí se převážně ve větších městech, nesoucí přírodopisný název dveřník obecný (otvorus zacpavacus/exitus zakazanus). Jak takového dveřníka poznáte? Na první pohled se neliší od spolucestujících z MHD ničím zvláštním, pokud se ovšem nechystá vystoupit. Je-li tomu tak a máte-li tu smůlu, že musíte vstoupit na téže stanici, své chování vám názorně předvede. Jeho heslem je "Musím tam být první." Ať je dopravní prostředek sebeplnější, on/a se zvedá o zastávku dříve a už už se šine ke dveřím, kde musí být první za každou cenu (včetně sejmutí několika cestujících) a zastavuje se před nimi ideálně tak, aby jeho nos a dveře dělilo deset až dvacet centimetrů. Po otevření dveří prostor bleskurychle opustí, nemá-li potíže s pohybem.


Z mého popisu by se mohlo zdát, že se jedná o osoby staršího věku, nutno však vytknout mýlku, setkala jsem se i s dvacetiletými dveřníky. Avšak přece jen, starší věk a ženské pohlaví převažuje.
Toto byl pouze první popis chování takového dveřníka. Může se stát, že po vystoupení neopustí své místo - prostě se zastaví, nebo si rovnou položí zavazadlo/a na zem a zabrání tak východu ostatním. To rozhodně není ojednilý případ. Existuje ale ještě mnohem horší situace, kterou můžete s tímto tvorem zažít - situace, kdy je dveřník venku a chystá se nastoupit. K přijíždějícímu autobusu/metru/tramvaji má vypočítané místo, kam se postavit, aby měl po zastavení dveře přímo před nosem. Samozřejmě stojí až skoro na obrubníku. Myslím, že si umíte živě představit, jak se to vyvine po otevření dveří. Dveřník zapomíná, že existují i vystupující a jim únik z autobusu znemožňuje vlastním tělem. A neuhne a neuhne. Zajímalo by mě, co by se stalo, když by se dva tito dveřníci potkali a jeden byl venku a druhý vevnitř. Při představě na vystupující kočárek se mi zatmívá před očima. V případě "Nastupuju vždy první" se mi v hlavě honí vulgární výrazy, jaké slýcháváme od hospodských povalečů nebo třeba pana prezidenta, když je to tak aktuální a všechny to děsně pohoršuje (ačkoliv to dělají také) a to hned v několika jazycích. Oni totiž dokážou být ještě naštvaní, že někdo vystupuje. Můžu jim říct z plna hrdla, co si o nich právě myslím? Přiznávám se, že občas se neudržím a nějakou tu poznámku utrousím, samozřejmě bez vulgarismů. Garantuju totiž , že takový dveřník dokáže zkazit den.

Naneštěstí neexistují pouze dveřníci, ale i jiné osoby, nad jejichž jednáním mnohdy kroutíme hlavou. Počínaje těmi, kteří musí mít vždycky pravdu, přes nevychované děti a jejich rodiče, kteří si myslí, že do vás kopající dítě se chová naprosto v pořádku, až po kolegy z práce či rovnou šéfa, které nemůžete vystát. Zkrátka a dobře, uštěpačné poznámky si čas od času nemůžeme odpustit, je to pořád lepší, než ty druhé rovnou přizabít. Nastává otázka, jaké důsledky by nám takových upřímných pár vět mohlo přinést? A to i v případě, že by se jednalo o věty zcela slušné. Takové věty mohou někoho rozesmutnit, urazit, rozčílit a občas předchází i vyhazovu z práce.
Setkala jsem se několikrát s osobami, které ustupovaly svým nadřízeným či pouze lidem s vyšším sebevědomím natolik, že je to psychicky ničilo, ale nedokázali se ozvat, bránit. Měli pocit že nemůžou, nebo že se tím jejich situace ještě ztíží. Ale to, že je někdo profesně či nějak jinak nad námi ještě neznamená, že se k nám může chovat jako ke kamenům. Každý má své negativní vlastnosti a měl by být schopný je udržovat na unesitelné míře, protože jakmile to nedokáže, je trocha nadávek a upřímnosti pěkně od plic na místě. Ale co když je to zrovna váš nadřízený, příbuzný, blízký kamarád, pedagog? Nebo třeba máme tajemství/ názory, které většina lidí nesdílí či si nepřejeme, aby jej znala, a tak je jednodušší je v diskuzi raději zatajit, než se ocitnout pod plabou kritiky či posměchu.

Když jsem si položila otázku "Co bych řekla, ale nemůžu?" odpovědět jsem si dokázala několika slovy. Jak déle však článek píši, přicházím na další a další, byť třeba méně významné. Od věcí dotýkajících se mě více - rozčiluje mě nerudná sousedka, profesorka falešná až do nebe, která na mě div nešišlá (a já jí div za to nechci dát pěstí) až po naprosté malichernosti jako to, že se mi nelíbí barva hlasu mé spolužačky. No uznejte, mohu já jim to říct? Jak bych před nimi pak vypadala? A hlavně, sluší se to vůbec? Někdy by se člověk možná měl vykašlat na společenská pravidla, ale toto nejsou ty správné situace.
Představte si, co by se stalo, kdybyste řekli vaší kamarádce, že vám připadá ošklivá? Už jen to, že takovou myšlenku eventuelně můžete mít, je smutné, co teprve jí to říct? Jsou jasné věci, o nichž je lepší mlčet, nežneuváženými slovy někomu ublížit. Vždyť známe to přísloví - Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Uvědomila jsem si, že v odstavcích výše zmiňuji hlavně negativní skutečnosti, o nichž je lepší se nahlas nevyjadřovat. Samotné téma "Co bych řekla, ale nemůžu"k tomu přímo vybízí. Zamysleme se, nenesou věci, o nichž se nemluví či se raději nechávají pro sebe, často právě nějakou negativitu? Či obsah, který by mohl být nepovolenými zneužit či snad obrácen proti vám/někomu? Samozřejmě se můžeme bát či stydět říci i něco pozitivního. Osobně však dávám přednost tomu, že pochvaly i veškeré projevy radosti a pozitiva vzpjatá s někým většinou sděluji, nepřipadá-li mi to hloupé (například jedná-li se o někoho zcela cizího).
Trocha radosti zlepší den oběma stranám přeci a negativity a stresu je dnes všude plno.

Vaše Mon
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lawiane Lawiane | Web | 15. prosince 2014 v 22:03 | Reagovat

Ha, skvělý článek a dobrý latinský názvy! :D Dveřníci jsou vážně opruz, nejhorší je typ, co ti v metru o zastávku dříve duní na zátylek a ptá se, jestli taky vystupuješ tady. "Jo, vystupuju, jenom se sakra chovám normálně a nedávám své úmysly najevo zbytku celého vagónu!" :D

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 15. prosince 2014 v 22:20 | Reagovat

Povedený, leč rozsáhlý článek. :) Parádní úvaha, taky vidím spousty situací, ve kterých bych měla držet jazyk za zuby. Naštěstí mě ale mlčení problémy nedělá, horší je pak, když se toho moc nastřádá a někudy se to musí ventilovat. Teď to zní, jak kdybych byla mistr přetvářky, nejsem, jenom taky ctím totéž heslo- Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

3 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 16. prosince 2014 v 15:10 | Reagovat

Upřímně.... někdy bych do hodně vzdálených míst nejradši poslala ty, co se klidně zastaví uprostřed chodníku/uličky v obchodě a klábosí o blbinách... většinou se jedná o matky s kočárky nebo babky s narvanýma igelitkama...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick