Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

To jediné, co musíme

29. října 2014 v 21:39 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Umřít. Ať jsou lidské znalosti v oblasti medicíny jakkoliv pokrokové, spoléhat se na věčný život (pozemský; pro dnešek náboženství necháme stranou) není úplně správná idea. Smrt je kolem nás neustále, denně umírají tisíce lidí, tisíce životů vyhasínají. My se ji naučili nevnímat či snad rovnou přehlížet. Tváříme se, jako by snad ani neexistovala. (A ono to tak být musí, jinak bychom se všichni utruchlili. Opět k smrti.) Nevnímáme jí do té doby, než potká někoho nám blízkého. Zatímco v dobách minulých byla smrt přirozeně branou nedílnou součástí všech, téměř každá rodina si prošla ztrátou v podobě úmrtí malého dítěte - úmrtnost dětí do 6-ti let věku dosahovala ve středověku zhruba 25% - a zároveň byla smrt i jakýmsi vykoupením pro prosté obyvatelstvo ve feudálním systému, jemuž jedinou nadějí byla víra v Boha. Viktoriánská Anglie v devatenáctém století dotáhla k bizarnosti pohřební rituály v podobě post-mortem fotografií, které byly zároveň často jedinou fotografií onoho člověka, a s mrtvými někdy také sdíleli obytný prostor i týden po jejich smrti. Podrobnosti o focení mrtvých a vůbec nebožtících v 19. století detailně popisuje Nebožka ve svých článcích, například zde. Na druhou stranu, kdybych si tehdy dovolila odhalit svá lýtka, či dokonce kolena, dostala bych od matky pětadvacet za nemravné chování. Dnes, kdy sexualita zasahuje ad absurdum i do předvolebních kampaní nejmenovaných politiků a stran, je naopak smrt tabuizovaným tématem ve společnosti.

Ač si Zubatá denně odvádí své oběti neznámo kam, snažíme se jí nevidět a slyšíme-li někde, že umřel někdo na druhém konci světa, v zápětí tuto informaci zapomeneme. Přece se nás netýká. Až někdy ve své chtěné slepotě zapomínáme na pomíjivost života. Zvláště pak někteří jedinci, kteří jí běží s otevřenou náručí vstříc a svůj život jim doslova nabízejí (podívejte se například na toto video). Avšak jakmile smrt zasáhne příliš blízko, začnou se naše oči pomalu otevírat. Ani já bych dost možná nepsala tento článek, nebýt vnějšího impulzu v podobě smrti. Kamarádce ze školy umřela kamarádka. Sedmnáctiletá slečna. Ani ne o rok mladší jako já. Polemizování, proč musela tato mladá dívka zemřít, není na místě, jsem poslední člověk, který by to měl řešit. O pár dní dříve nepřežil útok psychopatky ve Žďáru 16-tiletý mladík. A vám se najednou rozsvítí, v hlavě to začne šrotovat. Vždyť ten klučina nemohl ani tušit, že se v onen den už nevrátí domů... Že je vlastně úplně všechno 50 na 50. Ta představa je na první dojem hrozivá, ale na ten druhý již ne - zažíváme to denně, aniž bychom si to uvědomovali. Proč si smrt bere tak mladé lidi? Byli prostě jen ve špatné chvíli na špatném místě, nebo máme každý svůj čas pevně vyměřený, přes což nejede vlak? Ze zpráv znám příběh o manželském páru z podhůří Pyrenejí, kde vlastnili stádo krav a domek. Krávy se pásly na kopci za domem, ovšem jedna se v noci nějak poplašila, rozeběhla se směrem dolu, přistála na střeše jejich domku, a tak váhu zvířete neunesla, kráva se probořila a dopadla přímo na muže spícího v manželské posteli. Ten zraněním podlehl. Skoro neuvěřitelné, až moc velká náhoda.

Závisí život nemocného s rakovinou na včasném objevu a léčbě, nebo na osudu? Či snad se ovlivňuje obojí navzájem? Jak vlastně máme ke smrti přistupovat? Pohřbívání mrtvých představovalo zlom ve vývoji lidstva, tedy alespoň dle evoluční teorie. Kultury napříč světem dbaly na pohřební rituály s pečlivostí, stejně tak na posmrtnou výbavu nebožtíka. Věděli tehdá něco více než my, nebo se jednalo o pouhé mytologické domněnky?
Každý člověk by si měl být vědom pomíjivosti svého života a zároveň se smířit se svou smrtí. Nevím jak vy, já věřím, že smrt není koncem, nýbrž přestupem duše. Něco jako přestup z metra A na C, když to řeknu hodně metaforicky a bez servítek. Jak se ale smířit se smrtí našich milovaných a blízkých, která nás snad všechny jednou zasáhne? Dle mého názoru se na toto nelze nijak připravovat, vždy to bude tak nečekané a nevypočitatelné, jako je smrt sama. Byť je smíření se se smrtí blízkých mnohdy těžší, než přijmout, že jednou přijde ta naše vlastní. S oběma případy se bude lépe vyrovnávat člověk dospělý, vyzrálý a psychicky zdravý. Žel bohům se smrt netýká pouze těch dospělých a zkušených, často zasahuje také malé děti, a ty jsou obecně náchylné na změny a životní zvraty. Každé zvídavé dítě si otázku smrti dříve či později položí. Jak jej, pokud možno co nejcitlivěji, připravit na fakt, že jednou všichni umřou?

Shodou náhod znám jednu dětskou knížku, která se s podáním nepříjemného tématu dětem poprala na výbornou. Jmenuje se "Dárek pro Moniku," autorkou je Hana Pražáková a kniha je určena pro mladší školní věk. tato kniha mě ovlivnila jako žádná jiná a to hned v několika sférách, až se divím, že to byla zrovna tato, když je o smutné skutečnosti. ale o osobní rovině v souvislosti s touto knihou jsem již psala a budu psát zase jindy. Kniha se prostřednictvím příběhu o pětileté Klárce, jejíž nejlepší kamarádce Monice znenadání zemřel tatínek, snaží přiblížit dětem existenci smrti z pohledu vnímání dětské bytosti. Název jedné z kapitol - Jaká je smrt? - přímo nese otázku pro dětský mozek. Na druhou stranu celý příběh končí optimisticky kapitolou "Jaký je život?" Když jsem si ji v jedenácti, možná deseti (i tak pozdě) letech poprvé přečetla, neuvědomovala jsem si její význam pro dětskou duši v celém rozsahu. Četla jsem jí trochu zaslepeně s dosud nepochopenou fascinací k jedné z postav. Nebo to bylo až podruhé? I když, podívám-li se do svých vzpomínek, poznamenala mě nejspíš i ve spojitosti se smrtí, jejíž opravdovost jsem si v té době začala plně uvědomovat a přemýšlet o ní. Tuto publikaci bych doporučila všem rodičům, kteří si nevědí rady při otázkách "Tati, co to znamená umřít?" nebo "Mami, proč musíme zemřít, zemřou jednou všichni?" Nechť jí s čistým svědomím darují svým dětem, knížka podává téma velmi nenuceně a decentně, ovšem bez jakýchkoliv zkrášlovadel.

Jak jsem se zmínila o několik odstavců výše, věřím, že smrt není koncem, ale pokračováním. Z tohoto důvodu se jí nebojím, avšak to už nemohu říct o cestě k ní. Kéž bych umřela šťastná v noci v posteli, prostě se neprobudila. Ale až za několik desetiletí. Nejvíce se bojím, že přijde jako blesk z čistého nebe a já tu na Zemi něco nestihnu. Ale popravdě, nikdy jsem nechtěla znát svou budoucnost, natož datum smrti. Jen ať si zůstane tajemnou a nevyzpytatelnou.

Jak to cítíte vy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 29. října 2014 v 22:10 | Reagovat

Já prostě nad smrtí nepřemejšlím.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 30. října 2014 v 8:01 | Reagovat

Já beru smrt jako fakt. A konec. A nevadí mi to. Prostě to tak je, co se děsit, že po ní nic není, když mi to bude v takovém případě, ať se to stane, úplně putna, protože už nebude mimo toho zbytku ani můj strach? Jenom mi vadí to neskutečné pokrytectví kolem smrti - rodinná neexistuje, ze smrti jednoho v médiích se budem hroutit, smrt dalších milionů za hranicema je nám putna a smrt souseda budeme drbat, co to dá. Tak to si ale vážení laskavě trhněte nohou. Já se nehroutím ani kvůli jedné, však to není nic, co se stát nemuselo, úmrtí se stát musí. Ještě na základce jsem se dokázala zhroutit z rodinné smrti, ale teď už to beru všechno jinak.

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 30. října 2014 v 8:03 | Reagovat

Mimochodem o tom strachu z toho, že člověk něco nestihne - párkrát už jsem taky přemýšlela nad tím, že když umřu, tak jasně, okolí všechno ví, všechno zařídí, ale co moje kontakty na druhém konci republiky? Co můj blog? BUdou si ti lidi myslet, že jsem se na ně prostě vykašlala? Co rozdělaná práce? Co všechno? Ale ono to má jednoduché řešení - vždyť mrtvá to řešit nebudu, jak se říká, bude mi to fuk. Tak co se s tím stresovat, však to stejně přijde.

4 Jana Jana | E-mail | Web | 30. října 2014 v 10:03 | Reagovat

Nepřemýšlím ani tak nad smrtí, jako spíše nad tím, zda žiju naplno. Vím, že mne může klidně dneska srazit auto a já budu vědět, že jsem žila na 70%. Od doby, kdy jsem si o toto přečetla že se má prožívat každý den), si třeba koupím nové spodní prádlo, vyperu ho a hned si vezmu na sebe - i když jdu jen do obchodu.

Nepřemýšlím nad smrtí, nechodím na pohřby (lidi si chci pamatovat tak, jak žili a památku jim "vzdám" ve svém srdci) a snažím se žít tak, abych žila :) A až přijde Zubatá, aby i ona pustila slzu, že zrovna já musím odejít :)

5 Matthias Matthias | E-mail | Web | 30. října 2014 v 20:18 | Reagovat

Zajímavé je, že jsem před třemi dny sepsal téměř stejný článek a dokonce jsem zmínil stejné věci (např. tu smrt toho kluka). Ještě jsem ho nezveřejnil a možná v něm odkážu na tenhle.

Jinak co se týče smrti, jsem ní už několik let fascinován (od té doby, co jsem se s ní setkal zblízka). Není divu, že 90% mých povídek je o smrti. Smrt je ostatně podobný zázrak jako zrození, jen bolestivější. Vše má svůj počátek i konec.   Už pár let si smrt uvědomuji a už pár let vím, že mě čeká období života v hospicu v bolestech.

6 Luz Luz | 31. října 2014 v 14:45 | Reagovat

Nedavno jsem cetla zajimavy clanek v jednom casopise (asi Epocha, ale nevim jiste) o tom, jake by byly psychologicke a socialni nasledky, kdyby lidi prirozene neumirali, opravdu dobry, takhle jsem o tom nikde jinde necetla, hlavne ten psychologicky dopad, ktery by nebyl zrovna pozitivni.
Ja jakozto krestanka nemam negativni postoj k vlastni smrti, spis asi jako kazdy se obavam smrti svych blizkych a toho, ze bych nebyla schopna se s tim vyrovnat a zit normalne dal... to je bez pochyb velmi tezka soucast zivota.

7 Šárka Šárka | Web | 31. října 2014 v 17:21 | Reagovat

Zajímavý článek. Ono smrti se ani tak lidi většinou nebojí, jako umírání. Jsme tak už přirozeně nastavení, že ze smrti máme strašný strach a každý, kdo nad tím vyhraje, si může gratulovat. Od malička mě děsí představa, že se rodiče jednoho dne nevrátí domů nebo že uslyším nějakou škaredou zprávu o kamarádce, ale nakonec musíme opravdu všichni zemřít, protože zemře i Slunce i vesmír a všechno a pak to možná bude odznova. Budiž nám malou útěchou, že smrt často dává vznik dalšímu životu, i když to mají být červíci, larvy brouků a houby, co nás budou rozkládat...

8 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 17:07 | Reagovat

Taky si myslím, že smrt je pokračováním... dospěla jsem k tomuto názoru už jako malá... pamatuju si, jak jsem o smrti přemýšlela, že bych si to chtěla zkusit, jaké to je...

9 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 22:32 | Reagovat

[1]: Nebo, i to je možnost. :-)

[5]: Tak to je vtipná náhoda. :D Ale smrt nemusí být nutně bolestivá, žel bohům často bývá... Já se vyloženě těším, až poznám, jaké to je potom, jelikož rozhodně věřím na pokračování. Avšak kdo si počká, ten se dočká a myslím, že tady opravdu není kam spěchat. .D

[6]: Něco mi ty následky říkají, asi su kdysi o tom též cosi četla, hlavně v souvislosti s tím, že by to vedlo k statisícům sebevražd, jelikož po pěti stech letech života, kdy by svět prošel obrovskými změnami jak technickými, tak politicky, ne všichni by to unesli a časem by se pro ně život stal utrpením.

[7]: Ona samotná myšlenka obnovy a skutečnost koloběhu života je hodně fascinující, když nad tím budeme více hloubat. Příroda je tak důmyslná, že osobně nevěřím, že by neměla žádnou svou kolektivní duši, mysl. :)

[8]: Já nic zkoušet nechtěla. ale asi v jedenácti letech mě moc zajímalo, jaké to je proletět se z Nuselského mostu dolů; nikdy jsem nad tím však neuvažovala vážně, za což jsem moc ráda.

Děkuji za vaše názory. :)

10 D@ve D@ve | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 22:38 | Reagovat

Taky věřím, že po smrti "něco" je. Smrt je prostě "jen" ztráta kontaktu s fyzickým světem. Nikoliv však s duchovním. Líbí se mi výrok apoštola Pavla v Bibli: "Život, to je pro mě Kristus, a smrt je pro mě zisk." Nehodlám se ale spáchat sebevraždu, protože vím, že mám tady ještě nějaký úkol... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick