Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Narcismus na vlnách internetu

7. října 2014 v 20:22 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Málokterý pravidelný uživatel internetu dnes nemá účet na nějaké sociální síti. Naopak se spíše setkávám s lidmi, kteří jsou aktivní na více než dvou, často i tří, stránkách s tímto zaměřením. Kdo dnes není na Facebooku, pomalu jako by nebyl, nebo alespoň se to tak zdá. Všichni tito uživatelé znají výhody svého působení na sociálních sítích - kontakt s přáteli a vzdálenými známými zdarma, sledování, co naši blízcí dělají, rychlá možnost domluvy na srazech/čemkoliv, velká pomoc při organizování akcí, sledování oblíbených stránek prezentujících kapely, sportovce, zájmy a v neposlední řadě také prezentace tvorby své, svých blízkých či neznámých lidí z druhého konce světa. Koneckonců na Facebooku můžete nalézt také fanstránky pro mé šperky a pro tento blog.
Jak jsem se zmínila o vědomí pozitiv sociálních sítí, o nichž všichni vědí, s uvědomováním si negativ to bývá u značného procenta uživatel horší a v souvislosti se sebeprezentací, která na těchto stránkách probíhá ať už vyloženě cíleně či ne, někteří mají problém s posuzováním toho, co je vhodné na ně umísťovat a co už ne. Pojednání o tom, že by měl být nenávratně smazán profil člověka, který je ochoten veřejně sdílet svou adresu a do statusu si pak napsat kdy nebude doma, však není předmětem tohoto článku. Stejně tak nechci poučovat o bezpečném chování na internetu, to nechť si ošéfuje každý dle svého uvážení.


Mám jednoho známého, který se na modrobílé knize tváří chová trochu jinak, řekněme trochu opatrněji a anonymněji než většina z nás. Ten mě před více než půl rokem přinutil k zamyšlení ohledně vizuální sebeprezentace na internetu, na které jsem si vzpomněla před pár dny jednak díky stoupající popularitě aplikace Instagram u mých spolužaček a také opět díky Facebooku, který mi doporučil další z tisíce fanstránek zaměřených na mě neznámou slečnu a její vzhled. Dnes už častý trend, aneb když už profil nestačí.
O Vánocích jsem zveřejnila dle mého názoru vtipnou fotografii mého otce zachycující jej v momentě, jak si užívá vánoční pohody po svém. Fotka byla samozřejmě uveřejněna s jeho svolením. A ten opatrný známý mi pod ní záhy napsal komentář: "Proč to dáváš na internet?" Odvětila jsem něco ve smyslu, že tím chci pobavit kamarády a známé. "No dobře, ale proč zrovna internet?" A tím nastartoval všechna ozubená i neozubená kolečka a závity v mé hlavě.

Proč vlastně dáváme na internet svoje fotky? Proč píšeme, co právě děláme, co jíme, kde jsme, s kým jsme?

Co je tím impulzem, který nám říká "hoď to na net?" K čemu nám to je? Takový Instagram nevznikl pro žádný jiný účel, než jako odbytiště pro selfies, fotky o zrcadlo, fotografie večeří/obědů/svačin/snídaní/posezení v kavárně různých stupňů kvality. Ze slov svých spolužaček mám pocit, že tam patrně nejde o nic jiného, než o sbírání odběratelů, kteří k našim "postům" budou dávat srdíčka. Proč chceme, aby nás sledovali lidé, které vůbec neznáme? Má každý v sobě skrytou touhu být oblíbený a známý masou?

Možná vás teď napadá spojitost s blogem. Ano, vždyť naše články také čtou neznámí lidé. Avšak mezi blogem a fanstránkou na sociální síti vidím rozdíl. Blog dává prostor anonymitě, která je v plném měřítku na sociálních sítích nemožná. Byť tam vytvoříte fiktivní postavu, za níž se vydáváte, budete si k ní muset vytvořit i fiktivní příběh, aby to nebylo moc podezřelé a i vaše postava tedy ztratí fiktivní anonymitu. Uznejte, že anonymita s sebou nese určité kouzlo, jemuž se snadno podléhá z obou úhlů pohledu. Není to trochu vzrušující číst si deník někoho, koho jste v životě neviděli a ani neznáte jeho jméno? Blog také dává prostor k prezentaci své tvorby. Takové lidi ale také najdeme na sítích jako je Facebook či Google+ a není to nic neobvyklého. Většina těch, kteří tvoří, chtějí, aby byla jejich tvorba vidět. Chtějí vědět, že to, co dělají, má smysl. Dopomohly stránky jako Instagram k tomu, aby lidé přestali chtít prezentovat to, co umí, nýbrž samotnou svojí osobu? Taky se ptáte na co všechno ty hromady selfies, dárků, pejsků, zadků? Podívejme se na to z hlediska psychologie.

Dost možná nám totiž postačí Maslowova pyramida základních potřeb člověka:


Vaší pozornosti jistě neunikne druhá položka vrcholu. Hned po biologických potřebách, potřebě bezpečí a lásky je potřeba úcty a uznání. My chceme, aby nás někdo choval v úctě, měl nás rád. Kdo by nechtěl? A jelikož máme dnes k rodině a přátelům i ten inter(fer)net, který hory přenáší, tak nalézt na sedmimiliardové planetě obdivovatele skrze něj nebude zas tak obtížné. Jak se tomu můžete sami přesvědčit, mnohdy stačí jen mít hezkou tvářičku (nebo třeba zadnici). I tak, proč nás těší neosobní, virtuální lajky a srdíčka od známých či neznámých? Nebylo by stokrát lepší, kdyby nám někdo řekl do očí, že nám to dnes sluší?

Díky internetu se stala populárními řada lidí. Máme někde v podvědomí pocit, že bychom toho mohli dosáhnout také? Chceme být celebritami? Kolik fotografů nebo fotomodelek rozjelo svou kariéru právě na Facebooku! A kolik mladých slečen si na základě jednoho focení v ateliéru uvedlo na svůj fan profil poznámku, že jsou fotomodelkami? (Nebo fotografkami proto, že párkrát něco vycvakly zrcadlovkou...) Stojí za vším potřeba úcty? Nebo leží pravda někde jinde?
Třeba ve skutečnosti, že v dnešní informační době tráví lidé čím dál více času surfováním na internetu a prostřednictvím virtuální reality, až se samotní cítí více osamělí, což si vynahrazují právě tou spoustou internetových obdivovatelů? (Kteří se za určitých okolností mohou stát známými či přáteli.) Občas to pociťuju sama na sobě - na Facebooku mám přes tři sta přidaných osob - známí, přátelé, vzdálenější rodina, bloggeři, spolužáci jak aktuální, tak bývalí. I přesto mám občas pocit osamělosti. Že jsem na všechno sama a i pro ty skutečné přátele jsem až na X-tém místě. Možná bych si taky měla založit fanstránku a denně ji krmit fotkam obličeje, zadnice, ze sprchy a pak sbírat "Likes" a komentáře a soustavně si tak honit ego. Otázka je, zda na to mám vhodné proporce. Smějící se I tak by to můj problém nevyřešilo - za tím počítačem s desítkami lajků bych pořád seděla sama. Kolik z těch lidí by mi přišlo pomoct, kdybych chtěla?

Dost už fňukání. Jak vnímáte šíření svých i cizích životů po internetu? Myslíte, že hlavní důvod hraje potřeba úcty, nebo je za tím něco jiného? Máte Instagram?

(Zroj obrázku: klik)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alue Alue | Web | 7. října 2014 v 20:52 | Reagovat

Facebook nemám... nějak jsem nikdy neměla onu podivnou potřebu fotit si na net každý svůj prd, nebo dokumentovat zadek.

2 Dominika Dominika | Web | 7. října 2014 v 20:59 | Reagovat

Skvelo napísané!
Skutočne máš pravdu. Napríklad taký facebook - prosto musíš tam byť oficiálne. Anonymita tam nie je možná. Blog je však iná káva. Ten skutočne má možnosť neuvedenia svojho mena, priezviska, bydliska, či čokoľvek iného.
Avšak je smutné, že iba veľmi málo ľudí chápe sociálne siete ako problém.  Väčšina ich vníma ako jednu úžasnú vec, ktorá predsa nemôže ublížiť.
Len ma akosi zaráža, že niektorí stále nevedia, že najmä taký facebook  môže používať príspevky bez vedomia používateľov, ba dokonca ich má stále uchované i po vymazaní.
Čo už, dnešná internetová doba...
(Úprimne, na facebooku som účet nemala, ale teraz som si ho musela založiť kvôli škole. Mám pocit, že dnes sa bez internetu nedá už nič vyriešiť -_- )

3 AB AB | E-mail | Web | 7. října 2014 v 21:09 | Reagovat

Musím se přiznat, že i já dávám někdy na FB příspěvky jen proto, aby si lidé mysleli, že nemám tak úplně nudnej život. Povrchní, ale je to tak.

4 V. V. | Web | 7. října 2014 v 21:27 | Reagovat

Já zůstávám u blogu, sociální sítě mě nezajímají a místo šíření informací o mně se naopak snažím toho o sobě publikovat co nejméně. Potřebu seberealizace chápu, jinak bych nepsala články a nevystavovala své fotky (ne však mé osoby), potřebu sdělovat světu, co zrovna dělám, postrádám.

5 Elie Elie | Web | 7. října 2014 v 21:36 | Reagovat

Heh, clanek presne na cas. Asi tak pred hodinou mi na muj fb napsala cizi slecna a hned v prvnich peti zpravach se me vyptavala, zda jsem bi a jestli jsem nekdy neco mela s holkou :D Docela vejvar :D

6 Destinaetus Destinaetus | E-mail | Web | 8. října 2014 v 14:14 | Reagovat

Já ty sociální stránky zas až tak neřeším, radši :) Jasně, snažím se řídit tím, abych tam nedával nějaký extra intimní detaily, takže to jsou spíš jen takový štěky co nikoho nezajímají. Je to každého věc, co si tam dá. Každý má přece svou vlastní soudnost. A když je něco jen pro "pobavení", tak komu to ublíží :)

7 Matthias Matthias | E-mail | Web | 9. října 2014 v 8:12 | Reagovat

Některé věci na internetu jsou natolik vtipné, že si říkám "to musí vidět ostatní!" a hodím to na FB...
Většinou GIFy, ty totiž na rozdíl od vtipných videí na youtube nekradou tolik času a pobaví srovnatelně :D Jestli to uspokojuje položku č. 2 na pyramidě potřeb? Možná ano, kdo ví :)

Jinak FB využívám hlavně jako komunikátor a share službu na fotky. Kdyby se 100% všech lidí, se kterými si pravidelně píšu, rozhodlo migrovat jinam, jdu s nimi ! A to hned - já moc FB nemusím, po té designové a technické stránce - dávám přednost minimalismu a FB je přeplácaná mrdka plná tlačítek, hromady různých odkazů blbůstek, kravinek a vůbec...

Jinak na lidech z FB ve skutečnosti moc nezáleží. Kdo je opravdový kamarád většinou prověří až čas. A já třeba takto z odstupem zjistil, že nejdůležitější je moje sestřenka. Ona byla se mnou při všech těch chvílích, které byly pro mě nějak důležité...
Když jsem si koupil veverku, byla první, kdo mi volal a ptala se mě na pocity. Byla se mnou i při tom, když mi veverka umřela. Byla se mnou i při tom, když jsem jel přes půl ČR, abych viděl na vlastní oči mývala :D

A to jsou ty chvíle, které lidi z FB nenahradí...

Ostatně když jsem dával na FB status, že jsem odmaturoval, dostal jsem strašně LIKES od všech možných i nemožných lidí - předpokládali, že maturita pro mě byla důležitá. Hovno - maturita je fraška - nezájem :D

Když jsem dával na FB fotku mývala - 2 likes :) A přitom je to věc, která pro mě byla mnohem důležitější..

Takže... lidi na FB člověka ani moc dobře neznají :)

A jestli se cítím sám? Popravdě většinou ano - všichni mí kamarádi jsou daleko, nebo studují různé vysoké školy, takže se furt celé dny a celé noci učí - pořád vypráví, jak píšou test a dělají to či ono a furt nemají čas... FB to trochu nahradí, to jo... ale...

Prostě máš asi pravdu no :D

8 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 11. října 2014 v 23:48 | Reagovat

Máš pravdu... ja som tiež taká, že rada vystavujem na FB svojho psa, samú seba ako selfie či zdieľaním hudby či iných myšlienok. Som otrokom tejto siete, aj keď hlasno kričím "Ja?! Určite nie. FB neznášam!". Je to o tom pocite potrebnosti, o vedomosti, že nie si tak sama ako si myslíš a vieš, že si... je to o pýche, poukazovaniu na seba a svoju osobnosť. A pritom z tých xyz akože priateľov si v skutočnosti napíšeš tak maximálne s piatimi....

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 15. října 2014 v 9:50 | Reagovat

Já se na sociálních sítích moc neprezentuji, FB využívám jen ke komunikaci a získávání informací. A taky si plánuju akce :)
Instagram sice mám, ale za rok a půl jsem tam přidala tak osm fotek a nejsou nijak osobní :D

10 Robka Robka | E-mail | Web | 19. října 2014 v 9:53 | Reagovat

Abych řekla pravdu, mě "lajky" na FB někdy neskutečně štvou. Vidíš, že ti lidi dávají "to se mi líbí" úplně ke všemu, i k tomu, co nečetli a čemu nerozumí. Je to tak jednoduché, klikneš a máš splněno. FB využívám spíš jen jako informativní stránku, kde se dozvím, co chystají mé oblíbené kapely, nebo hledám informace o akcích. Občas tam hodím nějaký odkaz na článek z blogu, o němž si myslím, že by mohl zajímat i mé neblogové přátele. A mám těch lidí v přátelích asi devatenáct, takže rozhodně o žádné velké číslo nejde.
Jinak s prezentací na internetu mám podobnou zkušenost, lidi opravdu touží po uznání a toho se jim bohužel dnes dostává víc virtuálně než v reálu. Nakonec i blog je určitá forma sebeprezentace a volání - já jsem tady, všimněte si mě!

11 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 22:52 | Reagovat

[2]: Samotná služba sice moc nekamarádí s anonymitou, zato přesvědčivou falešnou identitu si s trochou fantazie zvládne vytvořit každý. Holt má to svá úskalí. Vím o osobě, která byla schopná uveřejnit adresu a pak veřejný status o dovolené. Dopadlo to vykradeným bytem.

[3]: Sama su si na sobě všimla, že po čase působení na sociálních sítích, kde každý přidává příspěvky průměrně jednou za dva dny, bude mít člověk takové nutkání taky se nějak projevit a může dojít k tomu, že za určitou dobu sám sklouzne k tomu, co se mu ze začátku jevilo jako nepřijatelné. jsem ráda, že jsem si pod tlakem všech svých známých a okolí obecně nezřídila třeba Ask.fm :-)

[4]: No vidíš, zapamatovala su si před lety nějakou tvou fotku z okolí Chrámu sv. Víta, kde jsi byla i ty a před nějakou dobou jsem se jí snažila najít, nu a nenašla jsem, takže daří se ti to na výbornou. :)

[5]: Kamarádku zval neznámý asi o dvacet let starší muž k sobě domů a na večeři.

[7]: Pod první dvě věty třetího odstavce bych se mohla podepsat. Vlastně si občas říkám, na kterého boha mám v přátelích bývalé spolužáky a lidi z tábora, s nimiž se déle jak dva roky absolutně nekontaktuju. Na druhou stranu, nějakou dobu jsme spolu prožili a jednou se ty kontakty budou hodit.

[10]: Tlačítko "To se mi líbí" mám zde na blogu jako jakýsi pokus. A už přineslo výsledky typu tři komentáře pod článkem, šestkrát "like" a já ani nevím, komu se ten článek líbil, koho zaujal, jaký má na to názor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick