Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Pátek třináctého změnil jméno

3. září 2014 v 20:41 | Monica Otmili
Na prvního září. A ne proto, že opět začala škola. (No, i když...) Prožila jsem úžasné prázdniny, jsem šťastná a zároveň jsem stihla téměř vše, co jsem chtěla a potřebovala. (Až na všechny ty korálky, které se občas objeví i ve sprše, ale to je taková nikdy nekončící práce.) Mám za sebou rovnou dva metalové festivaly! Avšak reportáž na blogu je zatím jen jedna. Má drahá polovička se skoro celé prázdniny snažila přeučit mě vstávání v jedenáct, nutno říci, že se mu to podařilo s úspěchem (avšak i mým mírným vztekáním). Od předvčerejšího rána nevstávám ani v jedenáct, ani devět, ale v šest. Humus. Fakt, že mám čtyři dny v týdnu vyučování do podvečera, mě už ani nepřekvapil. Tak kde se v to první zářiové pondělí stala chyba?



Stejnou úměrou, jak stoupala má prázdninová spokojenost, tím klesalo mé zdraví. Ne však v důsledku metalových festivalů a s nimi spojenou konzumací alkoholických nápojů, jak by si mohl někdo myslet. Důvod mých obtíží má patrně své kořeny v době, kdy tento blog vůbec neexistoval a mně bylo dvanáct let. Tehdy chtěla být dvanáctiletá Mon na pár minut frajerkou. Nešel jí tělocvik, zato z houpaček už se něco naskákala. V onen osudný den se spolu se spolužákem na vedlejší houpačce rozhoupali, když byli v nejvyšším vyhouplém bodě, vyskočili. Mně se to však moc nepovedlo - doskočila jsem do dřepu tak, že jsem se bradou praštila o kolena. V pravém čelistním kloubu to zapraskalo a cuklo. Bylo mi jasné, že přijít s tím domů by s velkou pravděpodobností znamenalo výprask grátis k tomu, odvážně jsem se vydala do polikliniky sama. Naštěstí mi čelist nevypadla z pantu, pouze sebou malinko hýbla, tak mi to doktor prohmátnul a slabě bouchnul, aby se přesvědčil, zda to bolí, či ne. Kloub opět zapadl a bylo po problému. Do letošního května, kdy mi kloub poprvé nedovolil otevřít pusu naplno. Dříve po úrazu se časem stávalo, že mi tam cosi přeskočilo, ale po pohybech ze strany na stranu to zase zapadlo a nic. Jenže od letoška mi to částečně znemožňuje žvýkání na pravé straně a od poloviny prázdnin také samovolně bolí. Při návštěvě zubařky byly pořízeny rentgeny, na základě nichž uznala, že pravý kloub se od levého liší. Vyfasovala jsem doporučení do stomatochirurgické kloubní poradny ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karláku.

Bohové, to vám je nemocnice... Na oné poradně mi už v létě nezvedali telefony, e-mail neexistující a na centrále nemocnice mi řekli, že tam telefony nezvedají, že se mám přijít objednat osobně. Deset budov a já byla naprosto dezorientovaná. Chápu, že to v případě tohoto pracoviště nelze zařídit jinak, ale snad nikdo nechodí po nemocnicích rád a už samotná skutečnost, že na informacích se musela pracovnice nejdřív telefonem ptát, cože to vlastně je a kde to je, dokážě člověka znervóznit. Navigovali mě do jiné budovy. Tam když jsem po chvíli tápání došla, opět jsem nevěděla na koho se obrátit, jelikož spousta dveří byla neoznačená. Naštěstí su potkala jednu místní lékařku. Ta mi však prozradila, že oni tam nejsou vždy a je třeba se objednat na jejich sekretariátu. Jdu tam, tam pouze informace, že se přesunuli jinam. A na novém místě o tom nikdo nic nevěděl, ani sekretářka lékařské fakulty Karlovy Univerzity, která tam shodou okolností sídlí. Fajn... Když jsem opět potkala tu doktorku, nakonec mě na naléhání odvedla přímo na kloubní kliniku, kde jsem se posléze dozvěděla, že objednávky mají do konce prosince. Už se mi ježily vlasy a pomalu su se modlila za to, aby si to ta bolest rozmyslela, nebo aby se aspoň nestupňovala. Verdikt byl: "Přijďte někdy na konci září v osm ráno jako akutní a bolestivý případ." Po ujištění, či v budoucnu nepřijdu zbytečně, když už mě teda neobjednají, jsem odcupitala ven. Víc jak hodina zabitá a to jsem se potřebovala jen objednat.

Jestli si myslíte, že tím byl konec všem nepříjemnostem, jste na omylu.
Čekala mě ještě trošku delší cesta do prodejny látek. Tam jsem se narozdíl od nemocnice dokázala zorientovat, avšak měli první den po týdenní inventuře a nefungovaly moc dobře validátory na platební karty, což byl pech - hotovost jsem u sebe již neměla. A jak na potvoru jsem platila na látkové i galantérkové pokladně. Chudery prodavačky, prý to ten den řešili asi po osmé, i slečna s obřím nákupem přede mnou musela deset minut čekat. Takže další půl hodina. Korunu prvnímu školnímu dni nasadila lehká srážka tramvaje s autem. Na to mám poslední dobou štěstí, letos o prázdninách jsem byla cestujícím v ťuklé tramvaji hned dvakrát a ani prvního září se mi to nevyhnulo.

Člověk byl mírně namíchnutý, kamarádka dokonce zhodnotila dle popisu můj den "na vyližprdel." I tak se svět pro jednou nezboří. Pořád přece může být hůř, a tak jsem to vzala jaksi flegmaticky. Mé dojmy z lítání po Karláku a obchodů a tramvají zmizely hned, jak za mnou zaklaply dveře bytu, kde opět kraluji jako paní domu. Máti se v létě odstěhovala. Tuhle větu jste zde mohli číst asi už po třetí a zavání to opakovaným vtipem. Dvakrát se však do pár dní vrátila, nyní už se nevrátí. Odvezla si kompletně všechny věci a po bouřlivém divadle, které znám jen z vyprávění, položila klíče na stůl a zamířila směr její byt, kde momentálně spí na matraci vedle pytlů s cementem... Je mi to líto, nicméně přijít to muselo. Každý její návrat byl jen prodlužováním toho, co bylo nevyhnutelné. Nejspíš teď působím bezcitně, když jednoduše píšu, že se ode mě odstěhoval jeden rodič a já to přijímám bez těžkostí. Nic se přece nemění na tom, že jí mám ráda, ale rozvedené manželství pod jednou střechou prostě nefunguje. Ulevilo se všem. Mám však trochu strach, že to budu mít složité s navštěvováním, když mám takový rozvrh, jaký mám, a vzhledem ke stavu jejího bytu u ní nemohu přespávat. Opět se vrátila situace z nižších ročníků základní školy - vracím se po škole do bytu, kde je prázdno. Trochu zvláštní, ale uklidňující. Pracuji na korálkách, článcích a naslouchám tichu. Žel, počítač je časožrout a věci jako je povinná četba, volají. Volají také rozepsané články na aktuální témata i prezentace mých novějších prací. Kdy já to všechno stihnu? Stačí, že hned v neděli jedeme opět malovat do plenéru, a to jsem nezveřejnila ještě ani obrázky z plenéru minulého. A zase se blíží prodejní akce a je třeba dokončit/dovyrobit některé šperky, které tam chci mít.

Dnes vám na rozloučenou neukážu korálky, nýbrž jednu malbu. Fanart pro Temnářku - východ slunce ve Swéru. Formát A2, tempera. Purpurová a fialová obloha, mechanické slunce, skály a očaté květiny.



Mějte se fanfárově a do komentářů mi napiště například vaše dětské úrazy či odpověď na otázku "Máte rádi tvarůžky a syrečky?" Protože posledních pár dní jsem do nich úplně zamilovaná. Sypeme na ně bulharské koření, poté jsou ještě víc eňo ňůňo. A samozřejmě napiště také, zda se líbí/nelíbí podmořký obrázek.

Vaše Mon/Otmilka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vecne-zamilovana-naivistka vecne-zamilovana-naivistka | Web | 3. září 2014 v 22:51 | Reagovat

Tu nemocnici ti vážně nezávidím, nenávídím chodit po nemocnici a ještě něco hledat, fuj.. Můj takový jediný vážnější úraz ve 12 taky byl rozbitý kotník, když jsem jela na kolečkových bruslích z kopečku a neujela to, bohužel. tím skončil můj tříletý aerobic a dlouho jsem nesměla mít velký pohyb a do teď při dlouhých procházkách nebo námaze mám taky bolesti v kotníku..

2 Lyra Lyra | E-mail | Web | 4. září 2014 v 10:01 | Reagovat

Podmořský obrázek je úchvatný, má krásně syté barvy. Syrečky ani tvarůžky ráda nemám, protože mi hrozně smrdí a já obecně mám problémy s jídlem/pitím, které mi smrdí. :D Co se týče úrazů z dětství, když mi bylo asi pět/šest let, jela jsem s otcem na kole a podařilo se mi strčit nohu do kola. Hrozně to bolelo a dodnes mám kůži na levém kotníku kvůli tomu znetvořenou a nevypadá to vůbec pěkně. Na druhou stranu jsem se kvůli tomuto dávnému zranění párkrát ulila z tělocviku, když se mi nechtělo cvičit, takže na všem se dá najít něco pozitivního. :D Tvůj den zní jako jedna velká nepříjemnost, snad už je to teď lepší.

3 Zdebra Zdebra | Web | 4. září 2014 v 15:22 | Reagovat

Ajaj, tak to nezávidím. Sice jsem v létě měla chřipku a chodila jsem k zubaři kvůli korunce, ale chodila jsem tam ráda. Čelist už je horší než nějakej zub. Tak snad to bude ok.
Hm, nemocnice, kde se vše vyřizuje osobně? To by bylo něco pro mě. Nerada telefonuju. Raději se projdu objednat osobně.
Na druhou stranu, kdyžs tam byla, tak aspoň příště budeš už vědět, kam jít. Bloudění máš za sebou, tak příště to už nebude tak hrozný. ;) A aspoň máš nějakej zážitek.
Hm, ta platba mi připomíná, když jsem si jednou chtěla koupit spark, ale měla jsem u sebe jen cca tolik, kolik stojí, ale potřebovala jsem to na bus a karty nebrali. Teď nevím, co je horší. Asi spíš to tvoje. Bez Sparku jsem aspoň ušetřila.
Ty tramvaje nezávidím.
Flegmatismus je někdy nejlepší lék na psychiku.
Držím palce, ať všechny plány zvládneš. Nejlepší je všechno dělat postupně po kouskách, ale to se snadno říká.
Ten obrázek je moc pěknej. :)

Hm, já a úrazy... Nikdy jsem neměla takovej úraz, že bych musela k doktorovi a tak. Většinou to byly maličkosti. A nebo to bylo sice větší než maličkost (například pád z výšky cca jednoho metru na hlavu), ale nebylo to nic vážnýho. Dupnutí na rysováček (připínáček; dvakrát při úklidu a asi pokaždé na stejné místo na patě v bílé ponožce), nůžky (když jsem chodila do školky; doma jsem pak řekla, že jsem se bouchla do židle). Jednou jsem i dupla na nějakou ostrou větvičku od švestky, probodlo mi to botu (ještě, že teď mám glády) a bolest byla strašná. Pády z kola nebo zakopnutí ani nepočítám. To byly časy... A bylo nám dobře. Dneska se děcko odře a už ho polévají desinfekcí nebo ho ženou do nemocnice... Teda až na pár výjimek. Ale i tehdy jsem znala děcka, co hned všechno měli desinfikované. A tuším, že jsou častěji nemocní než ti bez desinfikování. Ale to už je mimo téma a na dlouho. :D

Tvarůžky moc nemusím. Ale nikdy jsem je neochutnala. Možná nemusí být špatné. Nijak mě to neláká. Nejsem moc sýrovej typ. Stačí mi obyčejnej tvrdej nebo uzenej eidam.

Hm, to jsem se rozepsala...

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 5. září 2014 v 21:40 | Reagovat

Já mám strašně pevné kosti, takže ačkoliv jsem hodně padala, měla jsem jenom lehký otřes mozku, zlomenou klíční kost z toho, jak mě jako malou tahali za ruku... a jinak nic. Ani modřiny moc nemám. Kamarádce se stačí bouchnout jemně do stolu, a hned má modré kolco :D

Tvarůžky nejím, jsem vegan :)

A taky vstávám v šest (respektive 10 minut před šestou. A když budu mít na sedm, tak vstávám v pět... jéjeee :D proč jsem si vybrala tu školu tak daleko!! :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick