Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Věci

27. října 2013 v 7:55 | Monica Otmili
Občas se může zdát, že naše byty, domy, chaty a chalupy jsou napěchované nespočtem věcí, až by o nich člověk mohl bez ostychu prohlásit, že jde o skladiště. Roky utíráme prach z čajového servisu, který se pyšní za vitrínou, roky ne a ne vyhodit to harampádí z půdy. Známe to snad každý. Co nám brání darovat, odnést či rovnou vyhodit nepotřebné věci?
Věc. To je neživé cosi, hmota, jíž se denně obklopujeme a ať chceme či ne, alespoň k některým si vytváříme vztah. Zvláštní. Přitom věc nám nemůže naši náklonnost nijak oplácet. I přesto se bohůmžel najdou mezi námi tací, kteří je preferují před lidmi.

To, že mají chlapi vesměs rádi svá auta, je známá věc. Nemusí však jít o nějaké velké věci typu auto na to, aby si člověk k nim vztah vytvořil. Víme to každý, že mnohem radši můžeme mít nějakou maličkost než zlatý náhrdelník. A co když si ke každé věci, která překročí práh našeho domu/bytu, vytvoříme vztah? Pak do domu přichází nové a nové věci, ale nic neodchází a cedule "POZOR, SKLADIŠTĚ!" najde brzy využití. Na vyklízení a zbavování se nepotřebného, a dokonce i tendence "já to prostě nedokážu vyhodit," má nejlepší účinek stěhování. Jedno takové jsem absolvovala před půl rokem. Z většího jsme se stěhovali do dvou menších, přičemž v nejmenším se zaplnil akorát sklep. Vracela jsem se ze školy a po večerech třídila. C o za poklady z minulosti jsem objevila! Roky jsem zapomínala na drobnosti, které pro mě před lety hrály velkou roli, myslela jsem, že dávno neexistují, že dávno už jsou vytříděné. A ono ne, ony tu stále byly, ale až tehdá vylezly na povrch.

Stalo se přesně to, co se dalo očekávat - vzpomínky obživly a já neměla srdce to věnovat do družiny či rovnou vyhodit. Jenže takhle jsem v tu chvíli nemohla přemýšlet dlouho. Zabalit si vše nebylo časově snadné a vzít s sebou vše nebylo možné. Tudíž jsem se se spoustou věcí rozloučila. V ten moment kdy tomu došlo, jsem si říkala, jak moc mě to bude jednou mrzet. Nyní po půl roce jsem stihla zapomenout, o co všechno vlastně šlo. Velmi zachovalé panenky Barbie jsem věnovala mladší sestře mé spolužačky. Když jsem jí předávala tašku, říkala jsem si, že je to dost možná škoda. Dnes je mi to šumák. Možná si za deset let vzpomenu na hromadu her, které jsme s kamarádkami a našimi panenkami prožily, a teprve potom budu vzpomínat stylem "Ach, kde jen ty panenky dnes jsou."

Bohůmžel jsme s tátou zjistili, že to, co my vyhodíme, máma opět natahala zpět. Tož jsme něco z toho zase odnesly ke kontejnerům, jenže evidentně ne všechno. Dodnes jsme sice pořádně nevybalili, páč některé skříně nejsou smontované, a přesto už začínáme doma objevovat věci, které si zřetelně pamatujeme ze dna popelnice. To naštve. (Poznámka mimo téma: Všem, kteří hrajete Hru, oznamuju, že su prohrála.) Nejen tyto věci. V pokoji jsem našla gumičky, odstřižky, drobné hračky staré i deset let. Věci, které mi tehdá nějak imponovaly a dokázaly se schovat tak dobře, že jsem si jich při stěhování ani nevšimla. Vůbec jsem nevěděla, že ještě existují. "Mon, musíš to vyhodit", řekla jsem si, jenže opět se vyrojily vzpomínky a ty věci zůstaly doma. Jsem si vědoma, že to takhle nemůže jít věčně. Ano, některé věci je skutečně škoda vyhodit (třeba si s tím budou hrát moje děti, jak s oblibou říká máma). Avšak zkoumat zvlášť každý kapesníček, zda to náhodou není artefakt z mých dětských let, na to nervy nemám. Možná bych měla popadnout celou tu krabici, aniž bych se do ní podívala a odnést jí. Tak, abych zapomněla na vždy.

Tak, jak přicházejí a odcházejí do našeho života jednotliví lidé, přicházejí a odcházejí i věci. Podle mě jde o přirozený koloběh a cíleně se obklopovat hromadou věcí, byť k nim máme vztah, je nesmyslné.
Máte doma neživé exempláře, které byste nedokázali vyhodit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

S výsledky voleb:

Jsem spokojen. 17.3% (61)
Jsem spíše spokojen. 16.8% (59)
Jsem spíše nespokojen. 19% (67)
Jsem nespokojen. 18.2% (64)
Na*rat! 28.7% (101)

Komentáře

1 María María | Web | 27. října 2013 v 10:29 | Reagovat

Vždycky, když mám nějaké věci vyhazovat, nechce se mi, ale je pravda, že to prostě jenom zabírá místo. Čeho bych se nedokázala vzdát? 100% svých oblíbených knížek! :)

2 Katrin Katrin | Web | 27. října 2013 v 10:47 | Reagovat

Čas od času musím svoje nastřádané poklady projít, spousta z nich totiž časem ztrácí hodnotu. Pak mě víc potěší to místo, které po nich vznikne, když se vyhodí...

3 Janča Janča | 27. října 2013 v 12:13 | Reagovat

Doma to máme úplně stejné :D až na to, že ty 'věci od popelnic' zpátky přináší táta.

4 © Chelsea Mitchell | UG © Chelsea Mitchell | UG | Web | 27. října 2013 v 12:21 | Reagovat

Ahoj omlouvám se za spam ale je to důležité budu moc ráda když budeš hlasovat pro Chelsea Mitchell děkuji http://ninadobrev-4fans.blog.cz/1310/soutez-o-hru-the-vampire-diaries

5 imprisoned-in-life imprisoned-in-life | Web | 27. října 2013 v 14:32 | Reagovat

Taky jsem prohrál! :D
Nostalgie je jedna z nejlidštějších slabostí, ale dokud je člověk schopen udržovat svůj pokoj v lepším stavu než tzv. hromadiči, kteří si zahází byt odpadky, ve kterých je pak příjemé teploučko, není se třeba ničím moc trápit ;)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. října 2013 v 17:40 | Reagovat

Mám doma krabici zbytečností.

7 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 27. října 2013 v 20:20 | Reagovat

[1]: Pravda, knížky jsou věci, jimž se člověk věnuje aktivně jen určitou dobu (v delších intervalech za předpokladu, že je nepřečte jen jednou), ale vyhazovat je? To považuju skoro za zločin!

[3]: Já je taky nosím, ale třeba rozbitá rádia, která recykluju do šperků. Ale jakmile se něco vyhodí, přinést to zpět nepřichází v úvahu.

[4]: Víš kam si to můžeš strčit?

[6]: Já zas krabici vzpomínek, kde jsou ty nejdůležitější věci a popsané papíry. :)

8 Lyra Lyra | E-mail | Web | 28. října 2013 v 10:14 | Reagovat

Právě nedávno jsem si znovu procházela věci a vyhodila většinu starých věcí, co mi ještě zbývala. Stále mám v pokoji vystavěné nějaké sošky a podobné věci, ale kdyby na to přišlo, myslím, že by nebyl problém se jich zbavit (panenky jsem třeba povyházela/rozdala už dávno a nijak mi nechybí :-). Musím podobnou čistku vždy jednou za čas provést, protože pak se mi vždycky v pokoji nahromadí věci, které k životu nepotřebuji, nemám pro ně žádné využití a akorát mi zabírají prostor, který bych mohla třeba využít jinak a efektivněji. Naštěstí věci mnou vyhozené nikdo od popelnic nepřináší zpátky - akorát je musíme schovávat před dědečkem, který by byl schopný je donést zpět, protože "co kdyby se to náhodou ještě mohlo hodit" :D

9 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 28. října 2013 v 18:15 | Reagovat

Ňah, před týdnem a něco jsem dočetla knihu Jiřího Weila Život s hvězdou, kde se dost často věnoval tématu věcí a lidské až chorobné závislosti na věcech. Také zajímavé pojetí. Doporučuji ;-)

10 Amia Amia | Web | 1. listopadu 2013 v 10:14 | Reagovat

Jé to je taková prvavda :)
Taktéž jsem sběrač a nevyhazovač, ovšem ve chvíli, kdy se mi předělával pokoj, tzn. vystěhovat komplet všechno ven, dát nový koberec a namalovat stěny a všechno zase zpět, tak jsem přesně takové drobnosti vyhazovala po desítkách. A od té doby se musím krotit zase opačně, dávat pozor, abych nevyhodila něco potřebného :-D
Zatím se to přesunulo tak, že vyhazuju nepotřebné věci z počítače ;-)

Moni, víš co je Liebster Blg Award? Jestli ne, tak u mě se to dozvíš a jestli ano, tak je řada na tobě :-D
Mě se Siwa hrozně omlouvala, že to na mě ,,hodila", tak se kdyžtak omlouvám taky, jenže mě to docela bavilo :-)
Taky proto, že jsem díky tomu ,,znovuobjevila" oblíbence

11 Boudicca Boudicca | Web | 4. listopadu 2013 v 15:29 | Reagovat

Od svých 5 let jsem až do současných (téměř) 20 bydlela v jediném bytě - ve velkém pokoji, kde byla spousta místa na schovávání čehokoliv. Poslední roky už sice šuflíky a skříňky poněkud přetékaly, ale stále jsem se tam vešla, i s obrovským šatníkem a botníkem :D Teď se postupně stěhuji do vlastního to třídění je strašné. Na jednu stranu vím, že se k tomu již nikdy nevrátím, ale na druhou je strašně kruté všechny ty maličkosti vyházet. Zvlášť těžké je to pak u oblečení, zvlášť u toho ručně šitého, co mám ještě po mamince a vypadá pořád hezky, ale zkrátka jej nenosím. Tam si pořád říkám, že k tomu třeba za pár let "dospěji", zvlášť vzhledem k tomu, jak se trendy co pár let vrací pořád zpátky, ale zase to nechci do té doby sušit ve skříni. Je to dilema :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick