Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Pouliční pracovník

13. srpna 2013 v 16:48 | Monica Otmili |  Ze života O(c)t(o)milky
Představte si terénního pracovníka, který chodí od člověka k člověku se zapečetěnou kasičkou a pytlíčkem s plyšovými zvířátky. Přesně takovou práci dělám teď já. Ovšem hned jak jsem nastoupila, stal se výdělek druhořadý. Problém s oslovením lidí vůbec nemám a práce v ulicích mě baví i přes úmorné vedro v poledne. Setkávám se totiž s různými typy lidí a objevuji jejich rozmanité životní osudy. Na chvíli se stávám zrcadlem do jejich života, problémů i radostí, jsem jako jejich vrba. Práce v terénu je dobrý sociologický průzkum, sledovat reakce lidí stojí za to. Tak co jsem zjistila?


Ač se to nezdá a lidé se usmívají, shodují se, že se žije špatně. Ať už to tvrdí důchodci, maminky na mateřské, či běžní pracující. Proto už ani nepočítám, kolikrát mě posílají směr parlament. Avšak osud znevýhodněných není ani v této době lidem lhostejný a na výcvik asistenčních psů pro postižené přispějí různí lidé. A někteří třeba nepřispějí, protože:

Paní v modrých šatech s taškou a tmavou hřívou, v níž se objevují pramínky šedin, je 24 let nezaměstnaná.

Krátkovlasá blondýnka ve věku kolem šedesátky pobírá měsíčně důchod 6 000 Kč.

Zhruba pětačtyřicetiletá paní nechodila déle jak rok do práce, aby se mohla starat o svou nemocnou maminku. Žily rok ze svých úspor na byt. Stará maminka na tom byla hodně špatně, přesto jí neuznali určitý stupeň postižení, na doktorem předepsané speciální lůžko museli čekat déle jak čtvrt roku a do té doby, ve vánočním období, jí maminka umřela. Paní platí dvacet tisíc hypotéku a nyní má dvě zaměstnání, aby to vůbec finančně utáhla.

Blonďatá padesátnice nižšího vzrůstu se stará o zvířata a přispívá na ně v mnoha útulcích.

Spousta mladých lidí přispívá podobné organizaci, která se taktéž zaměřuje na výcvik asistenčních psů.

Pán posílá nemalé peníze na dětskou onkologii, neurologii a hematologii.

Spousta oslovených nevěří organizacím, které vybírají peníze na ulicích. A to i přesto, že jim ukážu papíry a povolení od magistrátu nebo se odkazuji na již předané asistenční pejsky.

"Přispíváme jinak."

"Nemám u sebe žádné peníze, pouze kartu," říká evidentně dobře zajištěná třicátnice, která se před chvíli hrabala v peněžence, drobáky jen cinkaly.

Já: "Výcvik jednoho asistenčního psa stojí skoro dvěstě tisíc." "Hm, já vám věřím, ale ne."
A v paměti mi zůstali i lidé, kteří přispěli:

Veselý dědeček o holi vytahuje svůj váček na peníze, koupí si zvířátko a zůstane mu jen pár drobných, až je mi ho líto.

Dvě lehké ženy vytahují peníze zpoza ňader a vkládají je do kasičky.

Přispívají mi dva Chorvati ve věku 40-50 Prý jsem skvělé děvče a jeden se mě ptá, zda jsem svobodná a či bych mu zanechala telefonní číslo, aby mě mohl pozvat na kafe.

Milá důchodkyně v květinových šatech, u níž jsem odhadovala, že nepřispěje, mi podává dvacetikorunu a začíná vyprávět svůj příběh o tom, jak si osvojili mentálně postiženou dívku, které je nyní dvanáct let. Holčičku adoptovali když byla malá a i když jsou si vědomi, že nejspíš nebude dlouho žít, snaží se jí umožnit prožit co nejkrásnější dětství. "Ona je hrozně šikovná na sporty, má svojí trenérku na lyže. Koupili jsme jí trampolínu a dali jí na zahradu, ale to se zase nelíbilo sousedce, která má miminko, které díky skákání nemůže spát. A tak syn pokácel jabloň v koutě zahrady a trampolínu jsme přesunuli tam, aby mohla N. skákat."
- její příběh mě zaujal ze všech nejvíce.

"Podívejte se, já vám tady přispěju pár drobných, plyšáka nechci, ale divím se, proč oslovujete matky s kočárky, samy máme málo az mladých maminek se všichni snaží něco dostat."

Přítelovi, s nímž jsme se na brigádu přihlásili společně, přispěl desetikorunou bezdomovec, aniž by o to byl požádán. - tento incident mě dost překvapil, stejně tak jako příspěvek od lehkých žen.

"To je pro postižené?," zastavuje se paní, která si původní záměr nepřispět rozmyslela.


Za ten týden jsem dala dohromady několik nejčastějších typů reakcí lidí. Jelikož s odmítnutím se setkávám častěji, než s vřelým příspěvkem, začneme tam.
1) Spousta lidí kývá na odmítnutí nebo říká ne ve chvíli, kdy je teprve oslovuju. Aniž by slyšeli, co jim vlastně chcu, už odmítají.
2) Další nasadí úsměv a pak zakývají hlavou na znamení NE. "Usměváků," jak jim říkám, není málo a zrovna tento typ reakce je mi protivný, zvlášť ve fázi, kdy se ještě zastaví, vyslechnou vás a pak zamíří pryč. Řeknu vám, lepší osmítnutí s trpkým výrazem ve tváři, než s falešným úsměvem.
3) "Já vím, ale ne" Oznámím-li, kolik stojí výcvik jednoho asistenčního psa, na 75 % mi dotyčný odpoví "Já vím." Jedni poté přispějí, ale spousta dalších ne. Ne všem také to jejich "Já vím" věřím. Poněvadž ani já su donedávna nevěděla, co to stojí, nechce se mi věřit, že náš národ je ohledně výcviku speciálních psů natolik uvědomělý.
4) "Přispíváme jinak." č. 1. Jsou tací, kteří řeknou na co a pro jakou společnost přispívají a člověk je rád, že se zajímají o charitativní činnost. Překvapilo mě, že jich není málo.
5) "Přispíváme jinak" č. 2. Ptám se jich komu a na co, neodpovídají, odcházejí. Další způsob, jak mi dát najevo NE a jejich argument nesbaštím.
6) "Běžte s tím k parlamentu!" + podobní politologové. Tradiční reakce, denně se objevuje několikrát. Stěžují si na stát a na to, jak se dnes žije. (Ne, že by neměli pravdu.) Tak prý kolegové to před ten parlament i zkoušeli, ale tam není šance, buď nás vyhodí, anebo přijede v autě, vystoupí a okamžitě už je v budově.
7) Nemám č. 1. - Ukazují prázdné kapsy, peněženky.
8) Nemám č. 2 - Neukazují nic, ale je možné je za chvíli vidět s peněženkou v ruce či je obsah kapes jasně slyšitelný.
9) Nemám č. 3 - Pouze odpoví a běží dál, nelze poznat, zda kecají či ne.
10) Obloukáči - už když se k nim blížím, jejich směr pohybu nabírá na zakřivení podle horlivosti, s jakou se mi snaží vyhnout. Kdyby jejich boty zanechávaly barevnou stopu, souvislé stopy by vytvářely zajímavé geometrické obrazce.
11) "Běžte do prdele." - Reakce s níž jsem se zatím nesetkala a přítel jen jednou. Je to povznášející, když se mi to vyhnulo, čekala jsem to totiž několikrát denně.
12) "Už jsem přispěl." Někteří si obhájí, jiným opět nesežeru.

A teď ti, kteří přispějí:

1) "Ano, přispěju rád." - ne příliš časté, ale vyskytující se.
2) "Můžu menší částkou?" - tradiční a řekla bych, že díky tomuto typu se vybere nejvíce.
3) Obměkčení typu "Nemám drobné." "Ani korunu? I to pomůže." *kontroluje peněženku, a hele - dvacka!* Po dobré argumentaci či podání důkazů o pravdomluvnosti společnosti, či informace o ceně výcviku jednoho psa si nakonec své NE rozmyslí a přispějí.
4) Vraceči - "Víte co? Já si to rozmyslela." *vrací se zpět a přispívá* - občas na ně natrefím.


Minulý rok se podařilo společnosti, u níž pracuju, vybrat potřebné peníze na výcvik psa jménem Čiko, ktrerý nyní pomáhá Adélce po mozkové obrně, což podává jasný důkaz o tom, že nejde o podvodnou organizaci.

Momentálně mám týdenní pauzu, jelikož se nacházím v Brně, ale jsem zvědavá, jaké další životní příběhy mi následující dny v práci přinesou.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ta-zRozená Ta-zRozená | Web | 13. srpna 2013 v 17:14 | Reagovat

Tedy... asi není organizace jako organizace, ale již jsem se setkala i s tím, že z částky šlo naprosté minimum na onu dobrou věc, jak nám přiznala sama prodávající a měla to i v dokumentech - zbytek byl plat prodejkyně, chod firmy, výroba reklamních předmětů na další prodej. Myslím si, že taková činnost by měla býti nezisková pro všechny.
Také se mi docela příčí určitý psychologický nátlak, který takovéhle oslovování lidí přináší. Věřím tomu, že kdo je opravdu filantrop, zajímá se sám o možnosti pomoci a najde si jich víc než dost. Už se pro mě stává pomalu noční můrou projít centrem města, kdy kličkuju mezi "charitáři", politickými a náboženskými agitátory, pojišťováky a telefonními operátory.
Takže jsem typický kličkovač. Neposlouchám, nepřispívám, jenom zdrhám. =)

2 V. V. | Web | 13. srpna 2013 v 17:52 | Reagovat

Přispíváme jako firma na výcvik asistenčních psů každý rok, čímž považuji svoji "povinnost" za splněnou. Přispívat na všechno, byť je to jen dvacka, prostě nejde (na Pavláku je vás všech víc než moc). To bych za chvíli pocítila i já a to jsem pracující člověk :) Řeším to jednoduše - sluchátka v uších, nevidim, neslyšim, toť nejdůležitější zásada pro přežití ve velkoměstě.
Dvakrát jsem si tohle prodávání  vyzkoušela a stačilo mi :)

3 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 18:29 | Reagovat

[1]: Abych pravdu řekla, prvnbích pár dnů mě tížilo svědomí, kolik se vlastně na ty psy skutečně dostane. Tak jsme to propočítali a vychází nám, že ze zvířátka za 48 korun půjde na výcvik zhruba 27 korun a vidím to pozitivně. Když je i o jednoho člověka ve firmě víc (čili o mě) a denně jich prodám pětadvacet + peníze, které senastřádají z nižších příspěvků, tím dřív se peníze na psa vyberou a tím dřív bude mít pejska doma někdo z postižených.

Ale rozumím vám oběma, dozvídám se klidně denně, že za rohem stojí někdo jiný a vybírá na něco jiného a opravdu, kdyby měl každý denně přispět tu dvacku, máme to pětset korun za měsíc, počítám-li jen pracovní dny.

4 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 18:39 | Reagovat

Z pohledu dárce je to pro mě nejmíň efektivní využití mých peněz - viz komentář 1...takže míjím bez zastavení :)

5 may may | 13. srpna 2013 v 20:51 | Reagovat

Z vyběračů jsem obvykle docela vyřízená, protože mě staví před morální dilema a protože se mi příčí všechno, co byť jen trochu zavání citovým vydíráním. Takže jsem léta postupovala převážně podle taktiky "nevidím, neslyším". Nedávno jsem si ale sama vyzkoušela práci na ulici - s o něco méně záslužným účelem, šlo totiž o nabízení thajských masáží turistům. Při tom jsem si uvědomila, že co mě dopaluje úplně nejvíc, jsou právě takoví ignoranti, jako jsem já, a imigranti, kteří očividně žijí ve stejném městě jako já, ale nenamáhají se naučit česky ani to jednoduché "ne, děkuji". To už jsem radši, když se na mě někdo usměje a zakroutí hlavou, sama si připadám přinejmenším úsměvně.
Souhlasím ale v tom, že oslovování lidí na ulici je ze sociologického hlediska velice zajímavé. Hlavně všechny napadá stejná rádoby vtipná reakce (obdoba Tvého "Jděte do parlamentu": "Vždyť ty nejsi Thajka!" "Od tebe bych se zadarmo namasírovat nechal." "Je to s happyendem?"). A v zásadě platí, že když někdo řekne "Možná později", už se nevrátí.
Pro mě osobně je na tom ale nejzajímavější sledovat, jaký účinek má na kolemjdoucí zářivý úsměv.

6 Zdebra Zdebra | Web | 14. srpna 2013 v 13:30 | Reagovat

Já většinou přispěju aspoň korunou. Ale když jedu do Brna, tak mám pravidlo "3x a dost". Ono když se to časem nasčítá...

7 Že by já? Že by já? | E-mail | Web | 15. srpna 2013 v 16:04 | Reagovat

Přiznám se, přispívám pouze když mám peněz nazbyt a taky v momentě, kdy je mi dotyčný výběrčí sympatický. :)

8 Mniška Mniška | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 15:13 | Reagovat

A tomu Chorvatovi jsi své číslo dala? :D
Hele, musím Ti říct, že tohle je hrozně moc těžké a těžké je i hodnotit lidi, kteří nepřispějí. Mám s tím mnoho zkušeností. Já často přispívala, ale v poslední době mívám pochybnosti. A je taky pravda, že řeknu, že nemám peníze, což je technicky vzato pravda, i když u sebe nějaké mám, ale když jdu na vlak, chystám se je utratit na jízdenku nebo za něco konkrétního, pro co si zrovna jdu. Málokdy mám u sebe víc, než potřebuju, takže mince mi cinkají v kapse nebo v peněžence, ale momentálně za ně potřebuji něco koupit.
Taky mám špatnou zkušenosti. Zželelo se mi pána, který vypadal, že má něco s nohou, nejdřív po mně chtěl pár kaček, že mu údajně chybí, na vodu, dala jsem mu víc. Hned druhý nebo třetí den ho vidím na jiném místě, jak říká všem kolemjdoucím to samé a pak se od někoho dovím, že ten pán jednoduše lže a zranění finguje. Cítila jsem se jako napálený blbec.
Taky jsem přispívala jedné konkrétní paní, která prodává plyšáky v sáčcích. V těch má "vizitku", kterou má připnutou i na hrudi. Na té vizitce jsou písmenka tak špatně čitelná, že by ti nepomohla ani lupa. Možná tak mikroskop... to nedělá dobrý dojem.
Takže po tom všem se Ti přiznám jsem vůči takovým lidem trochu skeptická a když kolem nich procházím, hlodá mi v hlavě myšlenka, jestli to nejsou podvodníci.
Jo, zastavím, když vidím, že má někdo něco čitelného u sebe - čitelnou vizitku nebo leták či něco, ale jinak jsem skeptická.

9 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 12:23 | Reagovat

To máš ještě štěstí, že si nedostala sáhodlouhou přednášku na téma "proč by se mělo přispívat na něco úplně jiného". :-D
Při vybírání peněz na Afriku jsem takových reakcí potkala víc, nez by mi bylo milé. :-)

Sama bohužel přispívám jen málokdy. Chaotik jako já by totiž s sebou neměl nosit víc peněz, než potřebuje. (Jinak je poztrácí.)
Navíc většina prodejců, které potkávám, nemají ani označenou kasičku, aby nešla kdykoli otevřít. A takovým já skutečně nevěřím.

10 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 20:33 | Reagovat

[9]: Mně přednášeli na téma "a přispějete vy pak na mě?" :D My ty kasičky zamknuté a zalepené máme.

11 Christina Christina | Web | 21. srpna 2013 v 22:59 | Reagovat

Já jsem typický úsměvák a obloukáč :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick