Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Ta naše odlišnost

22. října 2012 v 21:11 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko

Tento článek má původ v mém dlouhatánském komentáři pod jistým článkem od blogerky Mnišky. Mnišce za článek s názvem "Jsem jaká jsem" moc děkuju. Bohužel jsem si téma přebrala trochu po svém, a tak byl ten sáhodlouhý komentář z cesty... Snad to Mnišce nevadí, že jsem ho tam nechala. Avšak dřív, než vás budu nabádat, abyste si jej přečetli, upozorňuju, že je o něčem jiném, než ten můj. Můžete si jej přečíst tady. Že odstartuje hodinu a půl dlouhé přemýšlení, škvaření mozkových záhybů, jsem ani netušila. Díky němu jsem si uvědomila a srovnala pár věcí. Bylo by škoda vás s úvahou, která z toho vylezla, neseznámit. Původní komentář byl trochu přetvořen, doupraven (aby vám to dávalo alespoň trochu smysl), ale stejně tvoří 75% obsahu sled volných asociací. Doufám, že pochopíte, co všechno jsem tím chtěla říct, respektivě poberete tok mých myšlenek.



Se sebou jsem byla skoro vždycky spokojená, alespoň teda ze stránky svých vlastností. Našla jsem však na sobě nyní chybu, kterou chci změnit. Cítím, že to bude běh na dlouhou trať. Některé změny osobnosti vyplynou tak nějak samy s časem, na jiných se ale musí pracovat. Najednou v sobě objevíme něco, s čím nejsme spokojeni a chtěli bychom to změnit. Nebo hledáme se sebe sama. Řekneme si "Chci být jiný." Avšak nepopíráme tou větou "Chci být jiný" své skutečné já, nechceme jej podvědomě nebo i vědomě zakrýt?
Chci být jiná. Ona ta věta má víc významů. Chceme-li změnit něco v náš prospěch, ve prospěch naší osobnosti, stát se lepším člověkem, to je změna dobrá, budeme tím pracovat na svém duševním vývoji. Povede-li se nám to a změna bude patrná, ocení to i ostatní, z čehož my budeme mít radost. Splnili jsme své cíle.
Chtít se změnit kompletně z rozmaru, jako když udeří blesk z čistého nebe, od základů, chtít být někým jiným nebo přímo nějakou konkrétně žijící osobou ať už je to známá hvězda či někdo méně nápadný, třeba osoba z našeho okolí), to už nejsme my. Lidově řečeno, to je kopírka. Póza. Sebezapření.
Ale i to je určitý vývoj osobnosti. Kolikrát jsme se chtěli jako malí někomu podobat? Stalo se vám? Mně několikrát. Dlouho to nevydrží, protože my si to zase jednou uvědomíme. (Nepopírám však, že v tom někdo nezatvrdne.) Snad každý si tím prošel, člověk hledá sám sebe, přičemž občas sejde z cesty. Taky jsem chtěla být originální, ale existuje to vůbec? Každý jsme originální, jak známé motto. Jenže ono to tak někdy nevypadá. A to nemluvím jen o vizuální stránce. Na jednu stranu se udivuju každý den, kolik různých tváří existuje, je tady 7 miliard různých tváří. A 7 miliard různých osobností. Přesto se mi zdá, že jsme si všichni nějak podobní. (Nebude ono to tím, že jsme lidé?) Třeba jedna jediná společná vlastnost nebo zájem s člověkem od vedle i z druhého konce planety.

Představte si ty střípky, kusy nás - "stejná vlastnost" a "stejný zájem" i "stejná podoba, image (Poznámka z cesty: Ono když bychom se ocitli na nějakém gothic koncertu, můžeme my mluvit o originalitě tam? Ti lidé budou vypadat vesměs stejně. Jasné, že jeden bude mít třeba červený obojek, jiný zelené číro, jiný zase dlouhé černé vlasy, ale vesměs to bude jeden dav.)" + "okolí, média, lidé kolem nás," představme si to vše, jako dílky puzzlí, z nichž každý dílek zapadá do každého. Když se zamíchají a poskládají pokaždé jinak, bude z nich pokaždé jiný výrobek. Není tohle ta originalita lidského bytí? Pánbůh nadělil každému podle svého uvážení, Kelišová! (Ze známé komedie Slunce, seno. Ať už v něj věříme, nebo ne, tahle věta má něco do sebe. Vlastnosti, jaké jsme vyfasovali/zdědili, nás z velké části utváří.) Těch výrobků je sedm miliard. Nevznikají náhodou takhle?

K pasáži "okolí." Jestli jste mě pochopili, to okolí myšleno jako lidé, je vlastně tedy také poskládáno z těchto střípků. A tím se dostáváme k jádru.

Rozsvítila se mi žárovka v hlavě s myšlenkou, že vlastně nebýt ostatních a jejich působení, byli bychom někdo jiný. To proto, že jsou lidé kolem, nás zároveň utváří. Přejímáme z okolí, přetváříme pro sebe, a tím, že někoho daný vjem (jak to nazvat), skutečnost, informaci zaujme, tím zase předáváme dál. A příjemce udělá nepodmíněně to samé, co předtím my. (A když bychom se bavili čistě o informacích, dostali jsme se vlastně k tomu, jak fungují drby a polopravdy - člověk něco převezme, zpracuje si a pošle dál a nakonec z toho může vylézt něco jiného.)

To mé hledání originality asi skončilo, ale zase mě dostalo jinam a jsem ráda za to, že takhle jsem. Třeba snahu být jiný střídá období snahy zase se snažit trochu zapadnout a být stejný. Nebýt médií - lidského výtvoru, třeba bych taková, jaká jsem teď ani nebyla. I blogování - jakožto součást médií - v tom má svůj podíl.

Víte, co mě však zajímá nejvíc? Je vůbec možné sebe najít? Jinak, než definicí "jsem jedna z miliard a každé číslo 1 z těch miliard má trošičku jiný odstín"? Život je odjakživa přirovnáván k cestě, třeba jako víra v Boha je. Doma mám knížečku s názvem Cestička k Bohu. Že se na náboženství teď dívám jinak, je teď vedlejší, jen poznamenám, že to taky součást mého duševního vývoje. Život je hledání, jak říká i ta reklama na google. Dostali jsme dar žít, existovat a celou dobu hledáme, kdo vlastně jsme nejen my sami, ale i jaký je důvod naší existence. A rázem jsme se dostali k otázce "Proč vlastně existuje život?"
Podle mě není možné, aby to nebylo dáno nějakou vyšší mocí, protože všechno do sebe nějak podezřele zapadá. To hledání sebe samotných, hledání svého místa mezi všemi, vyvíjení. Otázkou však zůstává, proč se vyvíjíme, za jakým účelem, je toho vývoje někdy konec? Kam se máme dostat, připravuje nás život na něco? Nechci to říkat, ale je možné, aby naše cesta-duševní vývoj byla naprosto zbytečná? Prostě je, protože existujeme a náš mozek je možná až moc dokonalý? Proč by všechny tyhle procesy existovaly, kdyby neměly cíl? Anebo je zkrátka možné, že jsou zkrátka cesty bez cíle (slepá ulička existuje!), my to nezměníme, prostě to tak je a cesta života je jedna z nich?

Je úžasné pozorovat něčí vývoj jak duševní, tak fyzický. Naši rodiče to pociťují při pohledu na nás, pokud nás dobře znají. A svým rodičovstvím se zároveň jejich osobnost vyvíjí. Vyvíjí se tedy i ta vyšší moc, co je nad námi, je-li tedy nějaká, a já jakožto věřím, že je? Nebo je natolik dokonalá, že vývoj nepotřebuje, že to je jen lidská záležitost, a pozorování našich existencí, našeho vývoje, je pro ně radost? Jsme my jejich počin, který ze začátku vypadal úplně jinak a vyvinul se do dnešní podoby, tak, jako se vyvíjíme my díky různým vlivům - díky existenci ostatních? Byli jsme jako zasazené semeno, z nějž později vyrostla rostlina? Možná by to mělo být upřesněno na zaváté semeno, z nějž vyrostla rostlina bez pomoci druhých (ne, ne, tím bych popřela mateřství, my jsme v raném věku odkázáni na druhé; nejsme tedy odkázáni na druhé i při osobním vývoji?), ne druhých, teda bez pomoci vyšší moci? Zkrátka buď přežije a vyroste, nebo se uchytila na špatném místě a má smůlu. A jsme u toho "kam se dostaneme my, do jaké party," to nás ovlivní, změní. Rostlina v poušti bude jiná, než rostlina pokojová. Kdybychom si vzali z pouště kaktus a postavili bychom jej vedle pokojové rostliny do jejích podmínek, brzy by se změnil - nabyl by objemu a zezelenal by se. Kaktus je dobrý příklad toho, jak se různí lidé umí přizpůsobovat. Kdybychom totiž vzali tu pokojovou rostlinu a dali jí do pouště, do podmínek kaktusu, nepřežila by.

Napadl mě experiment. Kdyby se vybralo osm lidí, čtyři muži, čtyři ženy. Ti by žili sami a okruh lidí, se kterými by se stýkali, by se zvětšoval pouze jejich rozmnožováním. Tyto rodiny by se pozorovaly po dobu několika generací. Zajímalo by mě, jestli by se ti, kteří patří k nejnovější generaci, chovali jako skupina jinak, než první osmice. Jde o to, že postupem těch časů by vynalézali nové věci, což ti dříve neznali, zda by se změnil i styl mluvy atd. Teď mi ale dochází, že takový experiment je nemyslitelný, protože izolovat takto lidi bychom nemohli, navíc ta osmice už má vlivy ze svého předchozího způsobu života, než by byla experimentem izolována. Navíc byl by to experiment zbytečný. Ten experiment existuje od doby prvního člověka na Zemi. Podívejme se, jak jsme to dotáhli od života jako lovci a sběrači až po dnes. Za celá ta tisíciletí jsme vynalézali a naše vynálezy nás měnily = posouvaly vpřed (Nebo taky zatvrdily na místě, jak to s lidmi občas bývá.). A to se dělo i s naším duševním vývojem - jsme jiní, než tehdá. Takže lidé ovlivňují jiné lidi svou existencí a schopnostmi.

Jak jsem psala v úvodu, leccos jsem si díky tomuto přemýšlení i Mniščině článku uvědomila, tak snad nebude vadit, když tohle pro život maličké pro komentář velké posunutí zanechám. Vypadá to, že budu měnit pár věcí v profilu. Odstraním pasáž "nepochopí chování některých vrstevníků." Zní to totiž arogantně a nadřazeně. Nechci být taková. Mám pocit, že poslední dobou jsem moc sarkastická, ironická, arogantní, egoistická, jako bych měla potřebu pořád se někam cpát. Nechci, aby mě tak ostatní vnímali. A na člověku když vidím špatné vlastnosti, nemám je ráda, zvlášť jsou-li na mě použity. Na blogu to není znát (anebo jo?), ale když jsem si toho všimla a začalo mě to štvát, musí to pryč. Nevěřím totiž, že to je součást mého skutečného já. Zvládnu to omezit to? Chci se naučit mít ráda osobu jako celek, i se všemi špatnými vlastnostmi. Tak si říkám, že milovat musí být zatraceně těžké. Na jednu stranu toužím po lásce, na tu druhou vím, že bych to nedokázala.
Moje vůle v tomhle není zrovna dobrá, několikrát su na tom pohořela, ale jednou se musím přes ty nesnáze přenést, dokázat to, protože jinak bych se neposunula dál. Možná by nebylo na škodu dát si předsevzetí. Je to vyšší cíl, ale stojí ho za to zdolat. I když jsem nikdy nebyla ve fyzičce dobrá a nevylezla úplně nahoru na tyč nebo nepřeskočila kozu. :)

Nebýt Mniščina článku, nemuselo by se tak stát. Že by to fungovalo? Tedy Mniška mě ovlivnila a mě to malinko poposunulo vpřed. Třeba to opravdu celé funguje takhle. A smyslem života je být utvářen a utvářet druhé.

Jak to vnímáte vy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 22. října 2012 v 21:58 | Reagovat

Tleskám! Je to opravdu dobré zamyšlení. Ty víš, že já jsem věřící a kdybych ti tu teď napsal ten dlouhej komentář, co mě napadá, vypadalo by to, jako že tě chci ovlivnit. A tak to zkusím trochu jinak. Jsem hluboce přesvědčený, že každý člověk se rodí jako originální, nikdy neopakovatelná osobnost. Vlivem výchovy, kulturního a sociálního prostředí, ve kterém vyrůstá, získává tato originální osobnost charakteristické rysy prostředí, rodiny, národnosti, kultury i náboženství ze svého okolí. Jen opravdu silné osobnosti toho nepříjmou z vnějšku tolik, aby se nestaly nevýraznými, stádovitými tvory, u nichž je problém poukázat na jakoukoli jedinečnost. U tebe jsem si stoprocentně jistý, že půjdeš svou vlastní cestou a nikdy se z tebe nestane nezajímavá, tuctová ženská. Vůbec to není jen o vnějším vzhledu. Ty jsi hodně výrazná osůbka hlavně vnitřně!
Slíbil jsem si, že tě nebudu ovlivňovat, co se víry v Boha týká. Já totiž vím, že ty Ho jednou poznáš! K tomu já nejsem zapotřebí. Hodně štěstí a radosti při tom sebeobjevování ti přeju!

2 nemacova nemacova | Web | 22. října 2012 v 22:05 | Reagovat

Nezbývá, než souhlasit.

3 - Fräulein Devil - Fräulein Devil | E-mail | Web | 23. října 2012 v 20:49 | Reagovat

Popravde... ja som bola mnohokrát označená za nonkonformistu a mizantropa, s čím som aj musela súhlasiť, no svojou skutočnou povahou som si nikdy nebola úplne istá, taktiež keď prišiel pred pár "úpadok" mojej údajnej originality. Potom, ako som to už spomínala, som začala byť neistá, či vôbec originalita existuje - nakoľko či je originalita skutočne to, s čím sa stretávam a ja to vnímam len ako degeneráciu (keď sa niekto predbieha byť čoraz viac originálny a akurát zo seba robí debila, ale toto platí asi ešte viac o tej vonkajšej stránke, nakoľko mi príde, že mnohí originalitu pripisujú len vizáži; tož dlhá to zátvorka), prípadne žiadna neexistuje a urputné tvrdenie o svojej zaručenej originálnosti nás robí čoraz menej originálnym, lebo ním byť začína byť neoriginálne... Dopekla, zniem ako nejaký hipster.

Popravde, ja ťa sledujem na blogu dlhšiu dobu, ešte pred samotným založením Vzdajte to (alebo vďaka Chloe, Goth klubu a blogu Gothic, kde som vždy bola pravidelne v "tieni", všakže) a touto dobou som si nevšimla, že by si bola akási prehnane ironická, egoistická, arogantná a povýšenecká... každý to v sebe má, preto som použila slovo prehnane, alebo to skrátka na blogu tak nevyznieva. Ja, zjavne, som podľa tohto popisu, nedávno som si zaumienila zmenu kvôli jedinej osobe. Avšak som si uvedomila, že moja "charakterová zmena" sa nekoná, vlastne to ani ja samotná nechcem a celé by som to zmenila akurát mojim (ne)presvedčivým hraním, roky divadla sa oplatili. Ale toto je už asi moja osobitá vada... Taktiež nebudem klamať, že som zákonite chápavá a pri niektorých názoroch by som dané osoby nefackovala, avšak ja si uvedomujem, že taký istý pocit môžu mať ľudia pri mne.

Ja v nejakého Boha neverím, ale musím v niektorých faktoroch súhlasiť s prvým komentárom. U originality som však čoraz viac skeptická. Na jednu stranu si myslím, že pokiaľ sa úplne nepoddáš všeobecnému vplyvu okolia, nejakou "tuctovou osobou" sa stať nemusíš, no zdráham sa také niečo nazvať originalitou.

4 Vendy Vendy | E-mail | Web | 23. října 2012 v 22:48 | Reagovat

Tvůj jedinečný komentář jsem četla už u Mnišky a je vidět, že ses opravdu hodně hodně zamýšlela a napadaly tě různé nápady.
Ano, je důležité, jak moc a proč se měníme, kvůli komu - abychom byli lepší v očích někoho? Aby nás lidi nepomlouvali? Nebo prostě proto, že některé věci najednou vidíme jinak a trochu jinak k nim přistupujem?
Měnit se jen kvůli někomu je nesmysl. Tedy pokud nejde o změnu k lepšímu, když vezmu krajní příklad, tak třeba člověk padající do pasti alkoholu se ještě může z téhle cesty odklonit (nemluvím už o alkoholikovi, kterému prakticky není pomoci a který akorát táhne dolů nejen sebe, ale i nejbližší rodinu).
Je dobré být sám sebou, ale není dobré na tom ustrnout.

5 Mniška Mniška | Web | 26. října 2012 v 16:13 | Reagovat

Najednou, když jsi svůj komentář utvořila v článek, to vidím jinak. A máš rozhodně pravdu, jakpak by ne, spoustu Tvých myšlenek se mi moc zamlouvá a líbí se mi,že je dokážeš zachytit, i tu nejnepatrnější nitku té myšlenky.
Víš, ohledně té změny osobnosti, už se mi hodněkrát stalo, že jsem se chtěla změnit. Vlastně je to tak pořád. Když si uvědomím, že jednám špatně, snažím se na tom pracovat a to nějakou dobu trvá. Když se to podaří, nějakou chvíli zas trvá,než si zase uvědomím něco jiného. A pak to jde takhle znovu a znovu pořád dokola.
Ale zase jsem se znovu zamyslela nad tím, jestli se měnit podle někoho jiného. Spoustu lidí v komentáři mi naznačilo, že je to magořina a já s nimi souhlasila, ale teď nad tím zase přemýšlím trochu jinak.
Mám totiž na škole jednoho kolegu, který je strašně hrozně asociální, což je problém, protože on je společenský, chce mít kamarády, ale oni nepřicházejí. Naopak odcházejí, kvůli tomu jaký on je. Tak co si vybere? On chce kamarády, ale kvůli tomu, jaký je, je nemá. Ale zase se zdá, že on není sám se sebou nespokojený. On si to neuvědomuje.
Je asociální v tom smyslu, že nerozumí nepsaným společenským pravidlům a je svým způsobem dost nepříjemný a otravný. Není zlý, to ne, ale tím, že nedokáže rozpoznat pocity, ani vlastnosti druhých, dokáže urazit, aniž by si toho byl vědom. Taky nedokáže s lidmi komunikovat, neumí se vyjadřovat. On nerozumí lidem, nerozumí tomu, jak se k nim má chovat. A pak kamarády, které na začátku získal, ztrácí. Co si vybere? Kamarády, po kterých touží, ale za cenu toho, že by se pokusil změnit (přičemž tato asocializace svým způsobem ubližuje i jemu samému, ale vlastně by se změnil kvůli druhým) anebo si na to všechno zvykne a dost možná si ani nenajde holku? (nechci předpovídat, třeba bude budoucnost tak jiná, že si holku nakonec najde, ale jak ho znám teď, tak v to upřímně vcelku pochybuji), přitom po vztahu touží. Snažím ses ním kamarádit, ale abych byla upřímná, kamarádím se s ním spíše ze soucitu, on prostěnení můj kamarád v tom pravém slova smyslu, protože si připadám, žemu trochu sloužím. Je to takové jednostranné přátelství, kdy on se se mnou chce moc kamarádit, ale dokáže se mnou hovořit jen o svých problémech a o tom, co ode mě potřebuje, ale mě nedokáže vyslechnout. Někdy mi i značně leze na nervy. Je tedy nakonec v určitých případech nesmysl se změnit kvůli druhým?
Samozřejmě, že bychom toneměli dělat, když to po nás někdo přímo vyžaduje anebo z rozmaru. Neměli bychom ztrácet své ideály kvůli druhým, snažit se být jako druzí. Ovšem, co když mám někoho ráda a ta změna pak bude stát za to?
To byly teď taky trošku mé úvahové řádky a dost možná je taky ještě zpublikuji.
Nicméně, abych se zase vrátila k Tvému článku, velice na mě zapůsobilo, jak jsi mluvila o té originalitě. Možná se někdy snažíme být záměrně tak originální, až tím boříme hranice originality samé a pak už to není originalita, ale něco odlišného. I takového člověka znám, který se snažil být tak originální, tak jedinečný mezi všemi, že to byl jen nafoukaný idiot.
Takže se mi líbí To podtržení toho, co vlastně už všichni dobře známe a možná proto to nebereme tak vážně - že jsme každý originál.
Nicméně jsem se zmýlila. Myslela jsem si, žes mi neporozuměla, ale naopak Tys mi porozuměla naprosto dokonale a navíc jsi do toho dala i spoustu úžasných myšlenek navíc, takže se omlouvám. Ale chci Ti zatleskat, protože tohle je snad ta nejlepší úvaha, kterou jsem četla. Moc bych Ti přála, aby se třeba někde vydala, aby bylo možné, aby si ji přečetlo hodně lidí. Považuji tuto úvahu za dokonalost samu a myslím, žespoustu lidem byse po ní mohlo rozsvítit.

6 Mniška Mniška | Web | 26. října 2012 v 16:17 | Reagovat

Pokud já inspirovala Tebe, pak Ty jsi zase zpětně inspirovala mě, takže děkuji!

7 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 27. října 2012 v 22:57 | Reagovat

[5]: Páni, tak to jsem pomalu v rozpacích; jsem moc ráda, že se Ti úvaha líbí, i že jsme se inspirovaly navzájem. :)
S dotyčnou osobou, kterou popisuješ, to bude těžké. Asi třeba mu vysvětlit, jak na určité lidi působí a proč je tomu tak, že mu přátelé odcházejí. Ale zase aby se neurazil.
Změnit se kvůli druhým, tím bychom si do určité míry možná měli všichni taky projít. Vztah je o kompromisech a přizpůsobení se tomu druhému. Ale připomínám, jen do určité míry.
Podle mě jen málo těch, co se originální být snaží (a to teď mluvím hlavně o té vizážové stránce) a jimi jsou. Originální člověk by se vlastně vůbec o to snažit neměl. Kde je ta hranice mezi snahou jít proti davu a snahou být originální? Ono to zas až tak stejná věc není. Co z toho je skutečně v nás a co je přebrané? Možná že v nás ve skutečnosti nic, jen si to namlouváme, protože se nám to líbí, přitom za to může okolí.
Poslední dobou mě upoutávají lidé, kteří se možná (píšu možná, protože jejich povahovou stránku neznám) nesnaží být originální, ale přesto tací jsou. (Opět však mluvím spíš jen o té vizuální stránce) Prostě z nich vyzařuje takový dojem. Nevím, jak ho popsat. Ti lidé jsou si vesměs podobní, ale přesto z nich cítím, že nejsou. A to jsem s nimi ani neprohodila slovo.

[4]: Poslední věta se mi moc líbí. V životě se stejně budeme muset přizpůsobit. Ať už jsem třeba upřímný člověk, říci v budoucnu svému šéfovi, že si o něm myslím, že je to arogantní idiot si nebudu moci dovolit, pokud nechci o místo přijít...

Je dobré se prosazovat, v kolektivní práci přiložit kus sebe a ne jen slepě souhlasit, nechat se strhnout. Třeba i o tom to je, naučit se přizpůsobovat, ale zároveň si zanechat kus sebe.

Když už jsi zmínila to pomlouvání, okamžitě mi naskočila v myšlenkách tvář babičky, která hrozně dá na to, co by řekli sousedé. V létě se mnou odmítla chodit po městě, protože se jí nelíbí to, co nosím. Prý by se za mě styděla. Hrozně na ty lidi kolem dá. Pravda, že babky v okolí jsou klebetnice, ale stejně si myslím, že tohle není dobré. Navíc měnit se kvůli tomu, abychom se před jinými ukázali v jiném světle, dokonale dokazuje to, jakou moc nad námi druzí mají.

[1]: To je taky zajímavý názor, že silné osobnosti toho nepřevezmou tolik. Ale vem si, kde bychom byli, kdyby to okolí na nás vliv nemělo. Nebyli bychom si možná ještě více podobní (zdráhám se napsat slovo "stejní," cítím, že to jsem někde jinde)? A nebo by to bylo právě naopak, když nás naše vlastnosti dělají jedinečnými?

[3]: Toho jsem si taky všimla, že tu máme jakési skupiny těch, kteří se snaží být originální a těch, pro něž je originalita právě neoriginální a být out je vlastně in, a dotyčné osoby z druhé skupiny na sebe nevědomky upozorňují právě tímhle postojem a byť originalitu popírají, sami utváří její jiný druh. No, snad chápete, co jsem tím chtěla vyjádřit. Co tedy vlastně být? Sám sebou přeci, ale to je co?

8 pavel pavel | Web | 28. října 2012 v 0:03 | Reagovat

Byl jsem u Mnišky a taky jsem tam zanechal komentář, tak to tu už nechci opakovat.
A co se týče mne, asi máš o mně špatné smýšlení, jak jsi mi tam napsala, ale nejspíš jsi ten můj článek špatně pochopila. Byla to jen trocha legrace a nadsázka. Neber všechno tak vážně co se napíše. :D

9 Vendy Vendy | Web | 28. října 2012 v 15:38 | Reagovat

[5]:Zaujal mě ten příklad s tvým kamarádem, nebo skorokamarádem.
Tady bych řekla, že změna by byla vítaná, změna jeho samotného kvůli někomu jinému. Protože by to byla změna k lepšímu, i pro něj, i pro jiné. Jestli bude asociální dál, třeba jen proto, že je to jeho názor, nebo póza, bude to mít těžké - protože nikdo nejsme ostrov a on, jestli chce brát, měl by se naučit jen dávat. Nikdo nemá rád, když druhý jen bere - ani jemu samotnému by se to nelíbilo. Jsme společnost a společnost musí umět spolu žít. Ten kluk je asi samorost, ale bude muset z toho vyrůst. Být svůj totiž neznamená být arogantní vůči ostatním s pocitem jakési důležitosti o své osobě... Nikdo není dokonalý, ani on ne.
Jen bude těžké ho přimět k tomu, aby se nad tím nějak zamyslel.
O tobě to naopak něco říká, že se s ním pokoušíš spřátelit, nějak mu pomoct. Ale buď i v tomhle opatrná, aby ses s tou pomocí moc nevydala a nenechala se vysát, jestli mi rozumíš. Někdy tě totiž člověk může se svými problémy stáhnout dolů, nebo se o to pokusit. Pomoct mu, mluvit s ním - proč ne. Ale nenech se využívat a zneužívat...

10 Vendy Vendy | 28. října 2012 v 15:40 | Reagovat

[7]:Tady se mi moc líbil tvůj příklad na šéfovi. Bohužel musíme být občas pokryteční, abychom si udrželi místo. Otázka je, proč některým šéfům dělá takovou radost, když můžou podřízeného zdupat nebo ponižovat - bezdůvodně (nemyslím oprávněný sprdunk kvůli špatné práci).

11 Mniška Mniška | Web | 28. října 2012 v 21:16 | Reagovat

[7]: Ano, ano. Nakonec jsem ještě zpatlala nějakou tu úvahu, která vychází z té Tvé. A odstavec o tom asociálním chlapci jsem tam mimo jiné použila (jinak se omlouvám, blbne mi mezerník) a jen maličko doupravila.
S klučinou se to má tak - což je odpověď i pro Vendy [9]: , že jsem mu nejednou vysvětlovala (a nejen já, jak se věci mají a zrovna minulý týden jsem o tom s ním mluvila přesně narovinu. On nehraje s nějakou pózou, protože on toho není ani schopen (neumí předstírat), on je...jak bych to jen řekla, abych zároveň neurazila, ale asi mě nenapadne lepší slovo než "hloupý", ale ne v tom smyslu, že ho chci urazit, ale jemu prostě nic z toho, co mu říkám, nedochází. S ním mluvit, to vyžaduje talent anebo stejně smýšlejícího člověka, jako je on sám. Kolikrát už jsem mu říkala takových věcí, které si stejně k srdci nevzal a myslím že převážně proto, že to nechápe.
Ačkoli mě to štve, ale něvěřím, že by se mě pokoušel využívat nebo zneužívat. Já vážně věřím tomu, že se se mnou chce upřímně kamarádit, ale většinou má na mě tolik požadavků a všetečných otázek, že mě to občas dost naštve. On by mi rád nabídl kompenzaci, nějakou výměnu, ale to, co mi nabízí, nepotřebuji.
Je to s ním prostě a jednoduše složité, já jsem pro, aby to řešil s psychologem, o čemž jsem mu také jemně řekla. Ale on ten hovor zase stejně pochopil asi jinak....
Jinak, Monico, jsem se rovněž inspirovala Tvým pojetím originality, protože mě Tvé myšlenky ohledně toho velmi zaujaly. Svým způsobem už to ani nebude originální (;) ) článek, už je jenom takový dodatek, než zase vykročíme dál za novými úvahami.
A vlastně jsem si teď vzpomněla ještě na jednoho zajímavého človíčka, který se naopak nesnažil být originální. Ale snažil se učit všechno zajímavé, co na druhých lidech spatřoval a chtěl to v sobě všechno zkloubit. Mně jednou řekl, že se mu hrozně líbí mé písmo, takže se ho už učí, aby s ním také mohl hned psát. A vždycky prostě, když se mu na někom něco líbilo, tak si to chtěl hned osvojit a v té které vlastnosti chtěl být stejný jako jeho přátelé.

12 Lucerna Lucerna | Web | 31. října 2012 v 13:09 | Reagovat

Napada ma k tym vasim clankom mnoho veci.. ale to by som musela napisat clanok aj ja, koment by nestacil :-D
Druhy nas môzu oplivnit, dodat vedomosti, pocity.. ale seba menime len mi.. a tym padom sme stale sami sebou :D

13 pavel pavel | Web | 3. listopadu 2012 v 11:57 | Reagovat

Hezký den.
Máš u mne odpověď a doufám, že to budeš brát z legrace. :D

14 Ophelia Ophelia | Web | 24. listopadu 2012 v 13:20 | Reagovat

Nejšílenější, že vlastně vůbec neovlivníš, jestli se změníš nebo ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick