Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Fini, blázni a činely

20. října 2012 v 21:04 | Monica Otmili |  Hudební okénko
Jsou tomu už dva týdny a já ještě nepodala slibovanou zprávu. Zprávu o tom, jak se jistí dva blázni plánující politický převrat rozhodli jet do Zlína na koncert jistých Finů. A není náhodou, že ti dva blázni jsme já a Madrak a ti Fini jsou kapela Ensiferum. Než jsme si však užili koncert, předcházelo tomu obrovské plánování a v jednu chvíli to vypadalo, že se náš výlet ani neuskuteční. Když jsme v sobotu 6. října seděli v autě na dd-držk-kko-d-d-d-dálnici D1 (Držku-si-rozbij první třídy) směrem na Brno, pořád jsme měli senzaci z toho, že se nám to vážně povedlo uskutečnit, že vážně jedeme do toho Zlína.

To bylo jaro, kdy se mi část jejich diskografie poprvé ocitla v počítači. Snad celý dny jsem neposlouchala nic jinýho než Ensiferum. Tuhle posedlost se mi díky několikahodinovým a naprosto střeleným konverzacím na knize xichtů podařilo přenést i na Madraka. Diskografie byla následně doplněna o poslední album, co mi chybělo (a ještě později o album nové). No a tu mi jednou dorazí zpráva hlásající: "Hele, víš, že budou Ensiferum v říjnu ve Zlíně?" A nám bylo jasný, že tam prostě musíme.

Teď jak to zařídit? To, že o našem plánu nevěděli rodiče, se řešilo o něco pozděj. (A zrovna já su to nechávala skoro až na poslední chvíli, páč su nechtěla slyšet verdikt "nepojedeš.") Jak jsme zjistili, přímý spoj Praha-Zlín nejede. Cesta tam s přestupama by zas nebyla takovej problém jako cesta zpátky. Tak či tak bychom tam museli čekat na nádru asi tři hodiny ve společnosti individuí, které se v okolí nádrů sdružují. To byl první argument, proč nás nepustit. Naše ztrasti ohledě plánování však nikoho z vás nezajímaj, jelikož je jasné, že jsme se tam nakonec dostali. Jen musím poznamenat, že u takového plánování jsme se pořádně nasmáli.
Když už bylo naplánováno s verdiktem "obě strany s vyšší mocí nás pustí, dokonce ušetříme za cestu (někteří teda), páč nás odveze Madrakův táta (ovšem za úplatek :D) a bude to bezpečnější," odpočítávala jsem dny, kdy naše plány dojdou naplnění. Nebylo by to však ono, kdyby se ještě něco nezměnilo - odvezl nás jeho strejda, a nenastaly další vtipné momenty. Máma totiž usoudila, že celou cestu tam budeme něco žrát. Vyfasovala su tašku plnou jídla, kterou jsme samozřejmě nebyli schopni sníst, a tak se stala terčem vtipů. (Na polštář a deku jsem se naštěstí vykašlala, stejně bylo jasné, že cestou zpátky nebudem spát). Kdyby mamka opustila své zaměstnání a stala se vrchním zásobovačem české armády, nejen že by vydělala víc, ale našla by uplatnění pro svůj talent. Takové zaměstnání jí totiž sedne na míru. (Pak je tu ale taky možnost, že bychom měli armádu vypasenců.) Když už jsme byli v sále a lidi začali prohlašovat, že mají hlad, vzpomněla jsem si, že jsme fakt měli vzít tu tašku a to jídlo prodávat, což už bylo navrženo už v autě.

Osudným momentem (nebo rovnou chybou?) se stalo puštění CDéčka Megadeth - Peace Sells... But who is buying? Písnička Peace Sells je tam dvakrát, z toho jednou mezi bonusama. My ale to CDéčko pouštěli snad pětkrát dokola, z čehož jsme si začali dělat Prdel (ano, Prdel s velkým "p"). Záhy su se dozvěděla o Madrakově nové posedlosti činely. Pokaždé, když hrála ta písnička, náš rozhovor vypadal asi takhle:
"Slyšíš ten činel?"
"No, slyšim, no."
"A líbí se ti?"
"Jó, je fajn."
"Mám rád činely."
"Zajímavé, nechceš si o tom popovídat?"

Posléze jsme se snažili rozhovor oživit, takže jsem tvrdila, že to není činel, ale víko od popelnice, že není fajn, ale je to rušivý element atd.
Místo zastavení na WC mě chtěli vpustit do myčky aut, po autě jsme nacházeli rodinná tajemství, např. měsíc starou flašku s pitím patřící Madrakově bráchovi, okupovala jsem dětský polštářek a do toho jsme se smáli tašce plné žrádla a činelům. A pak se smál jen Madrak mně, když mi nešly otevřít dveře od auta. Grrr, já nejezdím autem tak jako někdo! Myslím, že jeho strejda nás už nikdy nepoveze. :D

Ten den se jelo krásně i po tom, čemu říkají dálnice. Ve Zlíně jsme byli snad za tři a čtvrt hodiny. High five na to, my jsme ve Zlíně! Z hecu jsme ještě před vstupem do MoR Café zamířili do prodejny hraček Dráčik. V MoR Café nás očekávala slečna Soňa ze Slovenska, se kterou su se seznámila už na koncertě Rhapsody Of Fire a nedávno zjistila, že na Ensiferum jede taktéž. K naší image jsme doplnili černé bojovné malůvky na tváře, když tu leze ven Petri. "Za ním, za ním," popadla Soňa foťák, nicméně po pár vteřinách jsme si to rozmyslely, když nám došlo, že se tváří nějak nasraně, že ho teda radši nebudem otravovat. Nebylo však všem činelům konec. Jak to na každém koncertě bývá, někde před sálem postává obchodník s tričkama a veškerýma věcma s logem hrajících kapel. Že u něj stála netrpělivá fronta zrovna tehdy, kdy on si přede všema pomalým tempem jedl polívku a pak ještě lososa, bylo vedlejší. Prodával se totiž taky činel podepsaný všemi členy Ensifera. Nemusím snad ani popisovat, co se dělo, když ho Madrak objevil a zjistil, že na to nemá peníze...

Frontu jsme utvořili u dveří a s mírným adrenalinem v krvi očekávali, kdy je konečně otevřou. Jak se stalo, rozběhli jsme se a zabrali místa uprostřed v první řadě. Lidí bylo žalostně málo, míň než na Rhapsody. Po počítání činelů, na něž jsme měli krásný výhled, nastoupili první Finové - Profane Omen. Shodli jsme se, že co se týče originality, je to tuctovka. Ale nic, co by zkazilo náladu, na rozjezd dobrý. To, co zklamalo, byli Amoral. Dost za to může fakt, že zpěv nebyl absolutně slyšet. Nešlo si toho nevšimnout (to by mě teda zajímalo, proč tam ten zvukař stál jak cyp) a ačkoliv se Ari snažil, ani my v první řadě z jeho projevu nic neměli. Když nastupovali a asi ještě tak první dvě tři písně jsme řešili, jestli je to vlastně baba nebo chlap. Je neuvěřitelně hubenej, až je to děsivý. Před nás postavili větráky, před bubeníka taky - to pro efekt vlajících vlasů. Nalíčenýmu bubeníkovi to moc nepomohlo, protože se snad za celou dobu ani jednou neusmál. Ari vyklepal vlasy na mě, Soňu a jednu slečnu vedle nás, která prohlásila, že bychom si je mohly nechat, zasadit je a třeba by nám vyrostl nový Ari. Soni, kterou děsil totálně, jsem se dotkla rukou, kterou mi podal a ještě dva dny poté jsme jí na xichtoknize jeho existencí provokovali.
Hrála nám teda instrumentálka, z nichž musím pochválit jednoho kytaristu za super výkony i pěkné kytary. Toť vše. Škoda, že nedorazili estonští Metsatöll, na které jsme se těšili, a kteří měli přijet místo Amoral. Zaujalo mě, že si prý i vyrábí některé nástroje a po poslechu dvou posledních alb jsem z nich unešená. Na obou albech zpívají výhradně estonsky, zpěvák má zajímavý hlas.

Obsazení sálu se o trochu zvýšilo, ale i tak nebylo plno, jedny nástroje odnesli, připravili nové, sekuriťák mi dal láhev vody (otrávený to evidentně nebylo) a už už jsme čekali zlatý hřeb večera. A zároveň se modlili, aby s tím zvukem něco udělali. Po chvilce se začala linout krásná melodie (Symbols) a Ensiferum nastoupili ve svých bojovnických kostýmech. Pak už hrábli pořádně do strun a lidi pod nima začali pařit. Nevim, kolik lidí mělo moje vlasy v hubě, jestli su poškrábala ostnatým náramkem Soňu (která díky své nižší výšce měla již zkontrolovaný stav Petriho spodního prádla) nebo druhou slečnu vedle mě. Přívěsek-oboustranná sekera z Karlštejna, v tu dobu už jenou lepená, se držela snad do poslední písničky, než se ze všeho toho skákání a headbangingu urvala. To je ten pocit, když hrajou a člověk v první řadě skáče, do toho háže hlavou, jedna ruka nahoře ukazujíc devil horns, druhou se přidržujíc pódia a existuje jenom ten danej okamžik, při němž si říkáte, že by mohl zůstat napořád.
V průběhu koncertu jsem si stihla solidně vyřvat hlasivky, což mi připomíná, jak to vlastně dopadlo s ozvučením zpěvu. Zlepšili to. Ale ne do dokonalosti. Jenže ono mi to bylo vlastně z 95% jedno, páč su tam byla, blbla, nad hlavou Petri, nalevo Sami dělající kdejaké xichty a za mnou ochránce proti pogujícímu davu (rozumějte, že všechny kopance mířené na mě a Soňu schytal Madrak). Nesmím zapomenou na fakt, že se Petrimu líbil náš způsob tleskání. Spočíval v tom, že Madrak natáhl ruku pravou a já levou, přičemž jsme si plácli. Zajímavé, že jsme vždycky trefili plácnutí, nikdy nemáchla jedna ruka jinam, což Petri ocenil úsměvem. Už nevím při jaké písničce, ale Markus si dal kytaru na rameno směrem za hlavu, otočil se, abychom na to všeci viděli a začal hrát. Basák Sami zas skákal sem a tam, vyplazoval jazyk a občas tancoval cosi jako kozáček, dupal nohou a točil se dokola. Není se co divit, on je divoch od pohledu. Jak to dělají, že se do těch drátů od kytar nezamotaj?
Úsměvné bylo poslouchat lidi, kteří nebyli dopředu obeznámeni s playlistem, jak se snaží vyřvat si Lai Lai Hei čtyři písničky před tím, než to kapela měla naplánované. Když však začali prosit o Bamboleo, které neměli v plánu hrát vůbec, přidala jsem se taky.
V závěru koncertu hodil Petri trsátko směrem ke mně a Soně. Před nama ovšem byla jakási nízká, zato delší a širší bedna, která nevim, co měla za úkol. Trsátko sklouzlo po ní dozadu. "Máte to?" ptal se Madrak. A tak jsme honem honem otáčely tu bednu, Petri si toho všimnul, sehnul se pro trsátko a hodil ho k nám znovu. Jenže slečna stojící u Soni byla o kus vyšší, natáhla se a sebrala ho ona. Tak jsme přišly o artefakt. To je život. A možná je to i dobře, už totiž vidím, že bychom se byly schopné o něj porvat.

Říkala jsem si, ono už to skončilo? Nastal čas loučení se Soňou a vhodná chvíle dojít si pro pivo, které Madrakovi neprodali. Mezitím jsme se zakecali s jedním týpkem z Plzně, co nám pak dal napít. Někdo mi zaklepal na rameno. Byla to Soňa, vzpomněla si, že mám u sebe CDéčka, která si chtěla nechat podepsat.
Vyrazili jsme brzo, kdybychom tam zůstali dýl, mohli jsme pokecat s kapelou, která po nějaké době vylezla mezi lidi, jak su se později dozvěděla z článku jedné blogerky, která tam byla taktéž. Hádali jste správně, jestli jste si mysleli, že jsme cestou zpět poslouchali to samé CDéčko od Megadeth a řešili činely. Co už jste vědět nemohli, hledali jsme čtvrt hodiny v mapě kudyma máme jet. Ta mapa byla udělána idiotským způsobem kraj-zlínsky-strana-X-Y-nalistujeme-to-hledáme-místo-který-do-toho-kraje-patří-ale-není-tam-a-na-vedlejších-stranách-je-jiný-region. Doma jsem padla do postele s pocitem jak vyřvaných hlasivek, tak s myšlenkou "to bylo úžasný a náramě jsem si to užila".

V pondělí na to, jsem si nadšeně namalovala ty samé malůvky, co jsem měla na koncertě, a šla do školy. Včera při odpolední cestě do Brna na mě padla nostalgie, páč jsem jela po stejné dálnici, stejným směrem, jídla jsem s sebou neměla málo a hrála mi Peace Sells. Kdy se zas něco takového podaří?

↑Nenatáčela su, nefotila su, ale tenhle záznam natočil jeden z účastníků.
Videoklip k písni In My Sword I Trust ↓

Ensiferum - viking/folk metal z Finska
Sestava:
Petri Lindroos - Growlingové vokály, kytara
Markus Toivonen - Kytara, vokálky
Sami Hinkka - basskytara, vokály
Janne Parviainen - bicí
Emmi Silvennoinen - klávesy, doprovodné vokály

P.S. Když jsme se vrátili, došlo nám, že krom politického převratu nemáme co plánovat. Už je tomu jinak, připravujeme se na Ragnarök; již 21. prosince!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Matthias Matthias | E-mail | Web | 20. října 2012 v 21:22 | Reagovat

21. prosince? muhehe :D

2 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 20. října 2012 v 21:28 | Reagovat

Tuhle kapelu neznám. Ty seveřany moc nesleduju a tak se nevyznám. Ale jak to popisuješ, mohlo to bejt fajn. Já přemejšlim, že příští pátek zajdeme do Akropole na skupinu Vltava.
Docela rád bych poznal tvou mámu, jestli tě dokáže tak dobře vybavovat jídlem. Tím já nikdy nepohrdám.

3 Arvari Arvari | E-mail | Web | 20. října 2012 v 21:34 | Reagovat

To Petri ještě pořád ukazuje prádlo? XD Když jsem je před nějakejma čtyřma a půl rokama viděla já, měl černý trenýrky... (A podotýkám, že jsem se to NESNAŽILA zjistit, ale když si tak ležérně vyhodil nožku na bednu...) XD

4 Madrak Madrak | Web | 20. října 2012 v 21:48 | Reagovat

A šak neboj, ještě někam na nějakej candrbál pojedem! :-D Bylo to neuvěřitelně fajn a skvěle jsi to popsala! :-D

5 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 21. října 2012 v 12:37 | Reagovat

Z Prahy do Zlína jede určitě nějaký přímý vlakový spoj :-) Hlavně, že jste si to užili...

6 Madrak Madrak | Web | 22. října 2012 v 19:56 | Reagovat

[5]: To nepochybně. Ovšem rozhodně ne dříve než v šest ráno a čekat někde šest hodin dobrý nápad není.

7 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 23. října 2012 v 22:13 | Reagovat

České maminky se nezapřou, když se jejich děti rozhodnou vyjet za hranice svého města =D
Činely nejspíš bylo hned druhé hlavní téma dne...xD
Z koncertu jsem si ještě nic neodnesla, co se týče trsátek a tak. Taky nejsme zrovna nejvyšší=) Nejblíže jsem měla jen jendou k paličce, a to mi těsně přede mnou vyfoukl jeden kluk. No člověk se nemůže divit, když byl asi o půl metru vyšší než já xD Ale už jsem se s tím celkem smířila^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick