Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Velikost vílího bytí

23. září 2012 v 21:38 | Monica Otmili |  Z Otmilčina pera
Miluju spontánně psané neplánované články. Protože když jsem uviděla zadání 40. snílkovské iluze, nenechalo mě v klidu.(Ano, ano, Klub Snílků stale žije, kde však jsou ty dřívější řady nadšenců?) V hlavě se mi začal rýsovat příběh naladěný pozdním odpolednem. 40. iluze je dávno neaktuální, příběh bohužel zůstal ležet skoro měsíc v rozepsaných, až mě aktuální téma týdne nenásilně donutilo jej dopsat.



(Původní zdroj obrázku-zadání: http://phatpuppy.deviantart.com/#/d26gges)

Jako by příroda ztrácela svou krásu, jako by Aahe zářilo méně, jako by mi vnitřní tíha znemožnila létat, jako bych teď už byla nepotřebná, jako bych ztratila půlku svého já. Bez dalšího "jako bych," jsem ztratila smysl života. A nahradil ho neustálý strach o život samotný. Kéž by nikdy nepřišli! Bytosti přichází a odchází, takhle funguje život, ať už v rodině či celé Zemi samotné. Tak mi to Drahyllya líčila. Drahyllya... Když odešla ona, odešla jsem i já. Je ze mě...troska, tělesná schránka se zbytky své duše. To je ten správný výraz. A ted tady sedím a přemýtám, zda má odejít i tělo. Je pozdní světelné odpoledne. Kolik takových bylo, kolikrát jsem se radovala a užívala si harmonii přírody a snažila si vychutnat každý okamžik? Rozmlouvat s Drahyllyou, létat s ostatními vílami a cítit se součástí nádherného díla. Co když to už nikdy nezažiju? Stačila chamtivost jediného národa a světy a sny ostatních byly narušeny, ne-li zničeny. Rozumím, že chtějí žít na novém území, které si vyhlédli, ale kde je ten respekt k místím zvyklostem a samotnému území, které si vybrali? Pod tisíci kopyt byla země udusána, tisíce domovin zničeno, tisíce životů vyhaslo a mezi nimi i ten Drahyllyin. Oni nepochopí, že strom není obyčejný, že má každý svou duši a moudrost. Pro ně je to kus dřeva. Kdežto pro mě nenahraditelný přítel. Odešla mi sestra. Díky jejich sekerám, které se nezastaví snad před ničím.
Nebudu plakat, nepřispěju další tisícovkou slz. Aahe pomalu zapadá, osvětluje hradní majestát, je příjemné teplo, ptáci zpívají, les je pořád plný života, pořád se něco hýbe, voda stále bublá. Jak idilický a krásný by to byl obrázek z rukou malíře. Jak bezvadně by muselo tohle místo působit. Nebo se to zdá jen mě, že Aahe září oslabeně, za hradními zdmi se skrývá prázdnota, ptáci pějí žalozpěvy, obyvatelé lesa utíkají a les se zmenšuje? Snad mám také odejít? Rozloučit se se svým domovem? Naposledy dolétnout k hradu, naposledy přistát ve větvích mých stromových přátel, pohladit každou květinku, studánku a odletět s vidinou, že někde v dáli za horami pořád existuje harmonie, jejíž řád se svojí maličkostí budu snažit nenarušit a najít si v něm nový domov? Mám odejít od matky?
Neznámo, nikdy, naposledy - slova, z nichž mi běhá mráz po zádech.

"I malá bytůstka může dokázat velké věci." Co? Kdo to mluví? Snad můj vnitřní hlas?
"Já přece. Snad sis nemyslela, že jsem jen louže vody bez duše." Studánka. Ach, jak provinile se cítím!
"Neomlouvej se, maličká. Chápu, že v těžkých chvílích, kdy tvá mysl není tolik čistá, můžeš své okolí snadno přehlédnout.
I já se cítím kalněji, a to jsem neprodělala tak obrovskou ztrátu jako ty. Drahyllyy je mi moc líto. Občas jsme si sdělovaly, co je nového a vyprávěly si příběhy a legendy." Jak to ví, jak je možné, že to ví o Drahyllye?
"Má milá, jsem přeci voda. Jednou jsem dosáhla na její kořínek a spojily jsem své energie. Nemohla jsem být její nejlepší přítelkyní, ona už patřila k tobě. Věz, že teď už vím, co to doopravdy znamená "tuhý kořínek" a tuhle metaforu nikdy nebudu používat. Musela jsem se z toho místa stáhnout. Moje hladina se díky ztrátě energie snížila. No, a že jsi ty ta víla, která patřila k Drahyllye jsem poznala jednoduše a hned, co jsi vložila svou ruku pod mou hladinu."
Takže les je pořád plný života, plný duší! A vždycky byl. A já poprvé rozmlouvám s vodou.
"To chápu, nejsi vodní víla, proto navázat se mnou kontakt je pro tebe těžší. A možná tě to ani nenapadlo."
"Studánko," ptám se, "kde ty máš svojí vodní vílu?"¨
"Studánko ne, prosím. Jsem Aqua. Mé víly jsou všude ve světě, jen u tohoto střípku duše - této mé části, jak ty říkáš studánce, u té momentálně žádná není. Méně energie, méně víl. Bohužel nemůžu pro to nic udělat. Ani nevíš, jak se cítím, když denně procházím těly Budovatelů. Cítím se tak bezmocná. Byla jsem předurčena Bohy. Musím být stále na světě a plnit svou životodárnou funkci. Být vodou je pro mě stejné jako pro tebe to, že tvé srdce tepe. Nelze jej zastavit. A já nemůžu ani přestat plnit svou funkci, ani činit to, co si přeju. Prším sice, když chci, mé vlny bijí, když chci, ale pořád existuju i ve své pitné, klidné, i stojaté formě. Navíc ani sebevětší krupobití Budovately nezastaví."
V tu chvíli mi to došlo. Napojila jsem se na duši vody z celého světa. Mluvím s oceánem, deštěm, podzemní vodou, řekou, i ledem. Mluvím s bytostí, jež mě udržuje při životě. Nemůže se vzbouřit jinak, než sama sebou, než svými molekulami. Její duši některé bytosti necítí, zato ona cítí všechny. A Budovatelé v ní vůbec nevěří. Jak jsem mohla si toho dřív nevšimnout? Proč mě to nemohlo dřív napadnout? Ona cítí radosti i strasti všech bytostí, které se jí napijí. O všem ví, ale nemůže proti tomu nic moc dělat. Ale já ano. Můžu zbaběle odejít, nebo se postavit tomu, co by mohlo nastat! Můžu rozhodnout o svém osudu i o osudu země. Můžu svolat odboj, my jsme naděje nejen pro Aquu, ale i pro nás samotné! A každý má v Naději své místo. Když ho opustí, Naděje se zmenší. To, že lze ztratit Naději je nesmysl. My všichni jí totiž utváříme a my za ní bojujeme a přeměňujeme jí ve vítězství. Aahe bude zase zářit radostněj, Aqua bude zase čistá, ptáci budou zpívat veseleji a harmonie se zase vrátí. My pro to můžeme něco udělat. Nejsem bezvýznamná. Můžu změnit tolik věcí a zabránit smrti tolika životů. Ztratila jsem dosavadní smysl života - Drahyllyu, ale našla jsem ten, který jsem vždy jaksi přehlížela. Význam, postavení a důležitost sebe sama. Věřím v sebe. A když se spojím s ostatními, budu vytvářet budoucnost nás všech obyvatel této země!

A tak víla, jíž zaplál v srdci ohýnek, vložila svůj slib do vodní náruče a svým bytím pomohla zvětšit Naději.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 23. září 2012 v 21:44 | Reagovat

Krásnej text :D

2 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 24. září 2012 v 13:58 | Reagovat

Hezké, ale trochu smutné...

3 Cielin Cielin | E-mail | Web | 24. září 2012 v 15:10 | Reagovat

Jé, díky tomuto obrázku jsem napsala básničku o Paprskové víle :-)

I tys to pojala nádherně, možná trochu melancholicky, ale pořád tak... krásně a po vílách voňavě ;-)

4 Dragita Dragita | Web | 26. září 2012 v 0:17 | Reagovat

krásně smutně napsané;)

5 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 26. září 2012 v 19:41 | Reagovat
6 Viollet Viollet | Web | 28. září 2012 v 22:58 | Reagovat

Tohle je moc pěkně napsáno. Lhostejnost vůči přírodě je dosti nechutná... :X

Hle, ale že oni se před tebe dokážou vplížit tak nepozorovaně! Chvilu jsem stála úplně vpřed, pak se vedle mě ocitl jakýsi dlouhovlasý chlop a za nějakých pár minut už čuchám jeho vlasy zezadu...

7 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 29. září 2012 v 19:55 | Reagovat

[2]: A já se tak snažila o pozotivní konec. :)

[3]: O Tvé básničcé vím. :) A děkuju za chválu, ale cítím spíš vůni Vody.

[4]: Děkuju. :)

[5]: teda, jsem poctěna. :)

[6]: A co teprv, když by ty vlasy potřebovaly umejt. :D

8 děda tik tak děda tik tak | Web | 29. září 2012 v 22:22 | Reagovat

Závěr jsem si musel přečíst dvakrát s obdivem nad takovým vyjádřením.Moc se mi to líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick