Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Strach z mateřství

27. srpna 2012 v 23:25 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Tenhle článek byl původně plánován k tématu týdne "Máma". Bohužel mi včera nezbyl čas a ráno, kdy jsem psát začínala, jsem byla nucena řešit jednu nemilou věc, při čemž se mi to málo, co jsem stihla napsat, díky Enemymu (seznamte se - internetové připojení od O2, děsně levné, děsně na naštvání) smazalo. A tak jsem TT prošvihla. To mi však nezabrání v jeho znovupsaní.

Navzdory statistikám, které ukazují, že si ženy pořizují první dítě v čím dál vyšším věku, pořád tady máme i nezletilé mladé maminky. Být dnes a u nás svobodnou matkou (ve věku 18+) už není nic zas až tak neobvyklého, opovržení či hanbyhodného. Beru argument, že záleží na lidech v okolí dané maminky. Nechci mladé maminky odsuzovat, naopak fandím těm, které se k tomu postaví čelem a svoje miminka milují, byť jim nečekané těhotenství změnilo život. Jako třeba Lilithen. A jistým způsobem chápu i ty, které to vzdaly, a to nejsem zastánce potratů od 1. měsíce těhotenství, k tomu se ještě dostanu.

Odpoutám se nyní od fantazií, nechám za sebou mé imaginární těhotenství, v němž čekám elfí dítě a momentálně jsem v 9. měsici ze 13-ti (nehledejte v tom logiku a už vůbec to neberte vážně. :D), snažila jsem se postavit sebe do této situace. Bude mi šestnáct let a nedokážu si představit, že bych se teď měla stát matkou. (Respektivě dokážu, ale doufám, že všichni víte, jak to myslím.) O rok starší kamarádka mojí sestřenky tahá kočár, což znamená, že v mém věku byla těhotná. Bohužel slečna bydlí na malé vesnici a okolí to nepřijalo moc dobře... Budu se snažit přiblížit vám představu sebe v takové situaci rozhodování o budoucnosti takového těhotenství. Zní to až krutě, když to píšu. Přemýšlím nad kde čím, takže i tady už mám předem nějaké možné závěry. Ale jak se říká, dobře a s klidem se se mluví, teoretizuje, ale jakmile dojde na lámání chleba, člověk jedná intuitivně a naučená moudra mnohdy nevyužije.


S mamkou jsem se jednou bavila, že kdybych měla být těhotná, nemám se bát jí to říct. Myslím, že s tím bych opravdu problém neměla, protože zatajováním bych akorát oddalovala to, co se stejně ukrýt nedá a tím problém nijak nevyřešila, krom toho tady je třeba každé minuty. První velké znevýhodnění je v tom, že mám ukončenou zatím základku. Ještě nedávno jsem měla závěr jasný. A prakticky i máma. Pokud bych otěhotněla díky svému neuváženému jednání, hezky si sníst to, co jsem si nadrobila. Souhlasím s tím, i když by mi to totálně změnilo život. Na téma potrat by se dalo diskutovat na samostatný článek a zkrátka po určité době to vidím jako vraždu, byť je to do 12. týdne legální. Vnímám dítě v břiše jako člověka i s duší, která vnímá. To moje "po nějaké době" vidím jeden měsíc, maximálně měsíc a půl, kdy už se pomalu mění zárodek na plod, lidskou existenci. Každopádně moje první "rozhodnutí" by bylo nejít na potrat a dítě si nechat. Možnost poskytnout dítě k adopci pro mě neexistuje. Už jen proto, že když bych to odnosila, nechtěla bych se ho vzdát s myšlenkou, že je to navždy. Velký strach bych měla určitě z porodu a kdejakých vyšetření typu odběr krve, protože bolest celkově špatně zvládám.
Nechat si dítě v mojem věku, byl by to trest a zároveň obrovská životní zkušenost. Teoreticky to může být skutečnost poztivní. Jestli by i to však pomohlo dospět a zkrotit mou ztřeštěnou povahu, to pochybuju. Avšak na blbosti by času moc nezbývalo.

Bála bych se, že jako matka selžu. Hlavně v pozdějších letech, co se týče výchovy. Cítím se jako dítě občas (a nebylo by na škodu přiznat si, že jsem furt, ne jen občas) a cítím, že bych mateřství nezvládla. Chtěla bych být dobrým rodičem, dobrou matkou, ale ty schopnosti na to zatím nemám. Je tu taky možnost, že by se do výchovy pustila mamka, zůstala na mateřské ona a já chodila i do školy. Ale nejspíš do jiné, než do té, kterou jsem si vybrala a i tak bych se do péče o dítě aktivně zapojovala.

Ten druhý závěr je novější a navazuje na to necítění se na takovou zodpovědnost. Už jen péče o dítě, což teprve ta výchova... Myslím, že by zrovna mně nějaká poporodní deprese postihla a o dítě bch se nebyla schopná starat, což bych ostatně stěží a s pomocí zvládala i v případě první možnosti. Proč si to myslím? Poslední dobou si u sebe všímám jakéhosi nového vztahu k miminkám. Ano jsou roztomilá, jsou jich plné reklamy, dětský tovar je byznys. Všude se na nás dívají ty usmívající se tvářičky a lidi se nad nimi rozplývají jak červánky. Ale když mám před sebou skutečné mimčo, vidím ten rozdíl mezi mnou a jím jako šok. Člověk je zázrak (a zároveň možná i velký omyl) přírody (teorie o našem původu nechme na jindy), přitom jak strašný rozdíl je mezi dospělým a miminkem. Jako holé myší mláďátkovůči dospělé myši, tak mi připadá miminko vůči dospělému. V celé přírodě je to stejné. Jenže u myši mi to přijde logičtější, že se to rychle vyvine, samotná dospělá myš je v poměru s námi malinká, bezvýznamná, přitom každý máme ve vesmíru svoje místo. Navíc je to zvíře, které nemá naše schopnosti.
Miminko - nevyvinuté, fungují základní reflexy, zírá a přijde mi takové nedokonalé a neuvěřitelné, že jednou bude v takové formě, jako já. Tím nechci říct, že člověk je dokonalý. Je to zčásti děsivé, cítím z nich špetku strachu. Zvlášť, když má dané mimčo velké oči. Že je za nimi ta duše a ono je závislé na matce, nepřežilo by bez ní.
Ne, že bych miminka neměla ráda, nevadí mi s nimi být, hraju si s nimi, ten malý strach je spíš jako pohled z druhé strany. Nevím, jestli bych po porodu v sobě objevila mateřské pudy a byla to děťátko schopna zahrnout láskou (+ péčí). Určitě bych se na to necítila teď. A tak jako druhá varianta by se volila interrupce, pokud by doba trvání těhotenství nepřesáhla můj limit.

Kdybych v brzké době otěhotněla, zvažovala bych obě možnosti a stresovala by mě skutečnost, že mi běží na to rozhodnutí čas. Sázím na to, že by nakonec zvítězila první možnost. Jestli bych byla dobrá matka, to si vůbec jistá nejsem.
Jako malá jsem chtěla mít v budoucnu hromadu dětí. Pak přišlo období, kdy jsem vlastně nechtěla žádné a nyní jsem tak u dvou, tří. V blízké době však ani náhodou. Kdo ví, prý každé ženě začnou biologické hodiny jednou tikat, tak třeba se tomu někdy kolem třicítky stane i mně, já se zbavím těch obav, budu toužit po děťátku a to všechno i přesto, že teď cítím, že ani kolem té třicítky bych na to neměla.

Kéž bych mohla říct "Dám vám vědět, jak to dopadlo." :)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 23:53 | Reagovat

Líbí se mi, že považuješ rodičovství za odpovědnost. Kéž by tak přemýšleli všichni budoucí i současní rodiče. Nevím, jestli se vůbec někdo může dokonale připravit na výchovu dítěte. I kdyby ti bylo těch 30, pořád bys nevěděla, jaké tvoje dítě bude. Ale máš-li touhu být dobrou mámou, pak se jí taky můžeš stát. Rozhodně s tím nepospíchej! :-)))

2 Adelaine Adelaine | Web | 28. srpna 2012 v 0:01 | Reagovat

Já dítě nechci ani teď, ani za dvacet let. Nechci. Jsou lidé, kteří prostě mají na to být rodiči a tak dále, ale já vím že bych na to nebyla dobrá a nebudu nikdy, není to pro mě.
Minulej měsíc jsem dostala spoždění krámů asi o dva dny. Tak nic říkám si, sice to mívám den předem nebo stejný den, ale nemám se čeho bát. Třetí den, čtvrtý den, pátý a šestý už jsem měla fakt kurva nervy. :D Já vím že je to hloupost, ale já byla fakt úplně paranoidní, i když je to vzhledem k mému "sexuálnímu životu" (=žádný) nemožné. Ne fakt, děsím se, že bych kdy měla neúmyslně otěhotnět. Asi bych se zbláznila. Chtěla bych to dát hned pryč nebo tak něco. Na tohle nejsem. Ať si zastánci potratů říkají co chtějí, já jsem člověk, co nemá být rodič, cítím to tak.

Jedna spolužačka, když jsem chodila ještě na základku, byla taková trochu kurvička. Ne tak úplně, měla jednoho kluka, ale byl asi o čtyři roky starší, a každý tělocvik jsme mohly slyšet jak mu poškrábala při víkendový šukačce záda do krve a podobně. No a jednou se jí to zpozdilo když zrovna neměli kondom. O pár dní. Pane, ta byla nervózní. :D Ale upřímně řečeno, chtěla jsem aby v tom byla, nakonec se to "nepovedlo" protože.. já nevím. Mě třeba baví sledovat ty lidi. Někteří jsou šťastní, někteří to zvládají, někteří ne. Na rodičovství vlastně nevidím nic špatného, ani když má holka dítě v 16ti. Může to zvládnout, má to své pro ale i proti. Jen.. nevidím v tom nic dobrého u sebe.. :D

Neříkám že se úplně bráním myšlence mít dítě.. Možná až někdy dýl, adoptovat nějaké. I když pochybuju, že se uvnitř změním. Ale svoje ne-e. Nedělá mi špatně představa, že bych si tu odžila jen s manželem v pěkným malým domečku, se psem a pár kočkama, pěkně v klidu. Ale kdoví..

3 Babe Babe | Web | 28. srpna 2012 v 7:24 | Reagovat

Ty snad máš někoho, s kým bys v brzské době otěhotněla? :D To se mi musíš svěřit! :D

4 Jadvinka Jadvinka | Web | 28. srpna 2012 v 8:51 | Reagovat

jen tak náhodou jsem si otevřela tvůj blog a začetla se.Myslela jsem,že to píše nějaká mladá žena,která přemýšlí o tom jestli se stát teď matkou.A ejhle ona to 16ti letá dívčina,ale velmi přemýšlivá,rozumná a na svůj věk má velmi chytré úvahy.
No já už jsem dávno babička a své dítě jsem porodila právě v 17ti letech.Takže ledacos o tomto vím.Taky jsem ani na chvíli nezauvažovala o tom nechat si dítě vzít.Nikdy jsem toho ani nelitovala.Dnes má můj syn 33let já už jsem od něj 3x babičkou a jsem šťastná.A jestli bych-kdybych mohla -něco v životě změnila?NE! Měli jsme s mužem děti velmi mladí,ale hodně nás to naučilo,poprat se s různými problémy,nepolevit a přitom všem ukázat,že i mladí mohou být dobrými rodiči.Dnes si už život víceméně užíváme a radujeme se z toho jak se nám vše podařilo zvládnout,ikdyž nám nikdo nedával ani 50%šancí na úspěch.Neměli jsme nic ,jen to dítě a dokázali jsme toho docela dost.Myslím,že dnešní mladí až moc plánují a pak když to nevyjde jak si představovali tak se jejich vztahy rozpadají.Má dcera má 30let a ta až příliž plánuje a není to dobře,léta ji utíkají-no snad se vnoučátka dočkáme.Doufám,že se nezlobíš ,že ti tu píše ženská,která by mohla být když ne tvá babi tak určitě mamka :-D

5 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 28. srpna 2012 v 11:15 | Reagovat

Nedávno jsem na podobné téma chtěla napsat článek, ale nějak jsem nedokázala zformulovat věty tak, aby přesně vyjádřily mé stanovisko. Možná to bylo i z toho důvodu, že mám hrůzu z doktorů a slova jako těhotenství a porod mě děsí. No a pokud si tyto slova nějak spojím do jedné souvislosti, tak mám z toho husí kůži. Vytáčí mě, když někdo tvrdí, že je povinnost ženy mít dítě a že já ho určitě jednou také budu mít. Možná ne, možná jo, ale to není důvod aby mi to někdo vnucoval. Navíc se mi ani trochu nelíbí ta představa, že na mě všichni budou koukat jako na matku a bavit se jen o dítěti, nelíbí se mi, že bych dítěti měla obětovat všechen svůj volný čas a také jakousi tu intimitu vztahu...

6 Christina Christina | Web | 28. srpna 2012 v 19:10 | Reagovat

Aneb když má dítě dítě.
Představ si že otěhotníš a to dítě je jako tvoje sestra... vlastně, chovala by ses k ní jakožto ke svojí sestře nebo by jsi měla první mateřské pudy?

Já jsem to měla stejně jako ty, jako malá holčička jsem chtěla mít hrozně moc dětí (jako smetí) (a zvířat a farmu, ale to odbíhám od tématu) pak jsem měla období že jsem nechtěla žádné a teď, stejně jako ty - jsem na dvouch.

A o těch potratech, co když by to dítě bylo by postižené? (máme kamarády, kteři mají postiženou holku starou jako já, její mámě řekli, že nebude nikdy chodit a nebude schopna mluvit, nic-jen ležet. nakonec chodí úplně v pořádku, ale je opravdu hodně postižená
a  její chování se zastavilo na školkovském věku. Vím jaké s ní mají hrozné problémy. Vlastně samo o sobě to dítě není chudák, ale ty rodiče, kam ji jednou dají?... )V tomhle bych možná i když je to kruté potrat podporovala. Nechci být navždy uvázaná jako pes ke svému dítěti.
Jinak bych si- než bych měla dítě chtěla sama něco zažít(myslím, že nikdy není pozdě na to mít děti) a  pak- vlastně se těším až budu vychovávat svoje děti!  Je skoro něco jako mít domácího mazlíčka :D (připravujeme se na mateřství s potkanem :D))

7 Ku-li-na Ku-li-na | Web | 28. srpna 2012 v 19:53 | Reagovat

Krásný blog, to nemá chybu.

8 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 28. srpna 2012 v 21:34 | Reagovat

Do 25 let jsem zcela vážně tvrdila, že děti nikdy. Bála jsem se, že jednou budu vychovávat jako máma a to radši žádné děti. Pak jsem po nich začala toužit, ale pořád se bála. Byla jsme zcela nezralá a ten strach bych na ně přenášela. Pak jsem začala na sobě hodně makat (terapie, meditace, výcviky atd.) a od 28 let jsem už věděla, že to zvládnu a budu si to užívat. Kuba se narodil, když mi bylo 31 a půl. Mít děti dřív, tak bych to nezvládla. Díky Bohu, že mi to došlo a neblbla jsem :-)

9 Lilly Lilly | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 12:52 | Reagovat

[4]: Úplne súhlasím. Fakt na 16 rokov si ... geniálna. Tiež mám 16, ale takéto myšlienky by ma nenapadli. Klobúk dole :)

10 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 29. srpna 2012 v 14:23 | Reagovat

[1]: To rozhodně ani nehodlám, pospíchat.

[3]: Zklamu tě, tohle je jen čisté teoretizování, kde mužio nehrají žádnou roli. :D (A ne, nejsem feministka.)

[4]: Vůbec se nezlobím. :) Že to naučí na život, to je jedno z těch poziziv, co na tom vidím.

[5]: To je taky pravda, že okolí začne na tebe pohlížet jen jako na matku. A věnovat celý život dítěti, možná právě toto je i jeden z faktorů, proč bych to te´d nezvládala. ě v těch třiceti se budu cítit sebevědoměji a budu zvládat dítě i volný čas.

[9]: geniální? To je přehnané, ale děkuju. :)

11 hnedoockaVer hnedoockaVer | Web | 30. srpna 2012 v 20:43 | Reagovat

Bohužel někdy je to tak,že mladá holka se stane proti své vuli matkou a dejme tomu 30tiletá žena by si dítě přála a je na něj připravená,ale příroda jí hází klacky pod nohy:-(Škoda,že jsi nestačila dát článek pod TT,moc se ti povedl:-)

12 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 4. září 2012 v 12:41 | Reagovat

Je zvláštní uvažovat zrovna nad tímto teoreticky. Líbí se mi přístup tvé mamky, je vidět, že u ní bys našla podporu a to je strašně důležité. To s tím okolím je těžké, opravdu záleží na tom, kde bydlíš apod., ale na lidi, kteří si rýpnout do všeho a pomluvy jim nejsou cizí, jsou asi všude a jen tak to někdo psychicky neunese. Ale hlavní by byla ta rodinná podpora,  skterou bys to, myslím, zvládla. Z toho, co jsem si přečetla, soudím, že bys dobrá matka být mohla. U každého ta zralost přichází jindy, ale už jen ten fakt, že by jsi otěhotněla, tě nějakým způsobem změní a podle mě bys sama intuitivně vycítila, zda si dítě nechat vzít nebo si ho nechat. Po porodu se může stát cokoliv, to je pravda, ale na to bych případně nemyslela, protože to je něco, co moc neovlivníš. Ale můžeš se na jednu stranu uklidňovat myšlenkou, že kdyby se náhodou něco stalo, tak tě v tom nikdo nenechá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick