Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Vidina mojí země zidealizované jako Babička

27. března 2012 v 17:54 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko

Minulý týden byl pro mě fakt frmol, nakonec jsem nestihla napsat ani článek na Téma týdne, které se mi hodně líbilo. Nicméně to neznamená, že myšlenky na téma "moje země" nechám upadnout do zapomnění.


Mohla bych se rozepsat o státech, které mi nějakým způsobem učarovaly. O mých oblíbených zemích, o Finsku, Grónsku, Kiribati a mnoho dalších méně, ale pořád oblíbených, mezi něž patří např. i Uganda. Mohla bych psát o mém imaginárním rozmanitém světě, kde běhají elfové po rosou pokropeném mechu, ale já sama v něm jsem jen jako pozorovatelka. Což je problém, pokaždé když si vytvořím nějaké místo, nikdy do něj nezapadnu tak, abych se cítila součástí, vždy jsem jen pozorovatel. Asi právě proto, že moje místo je tady, na Zemi. V neposlední řadě bych se mohla rozpovídat o mých pár květináčích a životech v nich nebo o státečku Prdel, který jednou založím.
Ale já budu psát o mém Česku.


O zemi, kde se v dnešní době člověk pobaví, ale také může obdivovat její krásy.

A co, že je naše vláda taková a taková, že budou Kinder vajíčka brzo levnější, než vejce skutečná, že si prezident vzal pero z Chile, tunel Blanka ještě není dostavěný, nepřizpůsobiví v Šluknovském výběžku i všude jinde pracovat nepůjdou, Kalouskovi dlužíme každý včetně nemluvňat 121 tisíc, na Šumavě máme kůrovce (který by nebyl tak početný, kdyby se u nás nevysazoval jeden druh stromu), ceny se zvyšují, platy, Bártovy soudní tahanice jsou k popukání a tak dále?

Musíme si přiznat, komentování této situace je vlastně zdrojem nekončící zábavy. Na co jiného se dá zanadávat i se zasmát tolik? To jsou jen světské problémy a většina z nich by existovala, i kdyby náš národ žil na místě dnešní Guatemaly. Myslím, že bychom neměli soudit zemi podle toho, jak si ji lidé utvořili. Její duch, energie v ní ukrytá a příroda, to je to, co jí dělá krásnou. A lidé také, jsou její součástí, ale některé lidské činnosti bych do toho nepočítala. Lidské myšlenky, radost, bezstarostnost, láska, přátelství, to je ono, jako v každé zemi. A ne těžba ropy, která ukazuje, který stát má navrch a který by byl v …, kdyby zavřeli kohoutky ropovodu.

Proto se mě někdo bude možná ptát, co vidím na Grónsku, ledové ploše, nebo na Ugandě.

Největší váhu pro mě má dojem, jaký na mě zanechá příroda. I ledová krajina musí být krásná. Potom obyvatelé a lidové umění, jejich tradice, mytologie, jejich filozofie a způsob života. Lidé žijící a tvořící v ledové krajině své umění jsou tak jiní od těch našich.

Zajímají mě prostí lidé. A tímto způsobem je i Uganda krásnou zemí.

Zaměřuju se na folklór, asi už to mám zabudované po našich, to folklórní vnímání. Miluju řecký, finský, africký, slovenský i moravský folklór (k strakonickým dudákům mě to nikdy bůhví proč netahalo). Miluju kanadskou, tichomořskou, severskou, tropickou africkou i latinskoamerickou, chorvatskou, slovenskou i naši přírodu.

A proto mě tak mrzí, že jsem byla několikrát v zahraničí, ale nikdy pořádně na Šumavě. Ráda bych pojezdila české hrady a zámky, na návštěvu spousty z nich mám zálusk. Ale kdo se mnou pojede, když naši ne? Podívat se na Macochu, projít se Holašovicemi, sjíždět řeku, prohánět se celý den po lese v květinových šatech, které normálně nenosím, s lukem a šípy na zádech jen tak pro okrasu, jeden večer se bavit u cimbálovek a pak poslouchat pohádky o rarášcích, po cestě si pískat na slovenskou fujaru, jiný večer s kytarou, na kterou neumím, u ohně, v noci spát ve stanu. Za celý den nepotkat člověka, který by mě nedoprovázel. Ale kdo se mnou pojede? Chápu, že tohle běhání s lukem po lesích nemá s našim folklórem moc společného, ale je to můj sen, tak mi ho neberte. :) Poslouchat ptáky a hučící vodu a nechat k sobě dýchat naší zemi…

Těším se na cimbálové kurzy na Soláň, opravdu moc. Je tam úžasné ticho, které ruší jen chalupa plná lidí a zvuk cimbálů už od šesti ráno. Chalupa, z níž je už tak úžasný výhled a komu by se nelíbilo, ať vyleze o pár metrý výš na vrchol Soláně a rozhlédne se. Nezapomenu na večerní válení se v trávě, sledování západu slunce a čtení si, později pozorování hvězd. A ani na skvělou partu lidí. Tam na mě doléhá naše, moje země, tam se cítím šťastná.

Výhled z chaty Soláňky.

Ten západ slunce.
(fotka dílem nejspíš mého učitele Jarina)

Přiznám se, babičku Boženy Němcové jsem nikdy nedočetla do konce, ale ten film mě dostal. Knížka je dost zidealizovaná, podobně, jako ta moje vidina Česka (a nechci dělat žádné rozdíly mezi Moravou a Čechy, tahle pseudoválka je naprosto zbytečná), ale to je na tom to nejkrásnější. Když člověk chce, bude to vnímat tak, jak si přeje. Němcová se cítila šťastná u Ratibořic, pamatuju-li si správně, já tady. Víte, už ani ta Praha na mě nepůsobí tak cize, jako dřív. Zkrátka mi to tu přirostlo k srdci a jestli se jednou rozhodnu odstěhovat do zahraničí, nebo být dlouho na cestách po přírodě severu či jihu, bude se mi to tu těžce opouštět a určitě se vrátím.


Tahle písnička nemá s článkem už mnoho společného, cimbál v ní neuslyšíte, ale mně se stejně líbí. Za povšimnutí u ní stojí určitě i pasáž, kde se zpívá o snech, kde leze po skalách u moře. Pocit krásných zemí mám z mnoha metalových písní, byť to folklór není.

Co vy, kde se cítíte šťastně?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 27. března 2012 v 18:36 | Reagovat

No, nedivím se, že se těšíš na Valašsko. Tam jsem byl prvně v životě loni a od té doby už tři krát. Měli jsme tam jet začátkem března, ale byli jsme nemocní. To je opravdu pěknej koutek světa!
Jinak mojí zidealizovanou zemí je Švýcarsko. Myslím si, že bych tam žil docela rád, ale nikdy jsem si to ještě nezkusil. Třeba kdyby tam člověk žil, viděl by i to všechno negativní, co tam zákonitě taky musí být a přišel by o iluze. V Česku není život ideální, ale přesto díky Pánu Bohu, že jsem se nenarodil někde v Uzbekistánu.

2 Madrak Madrak | 27. března 2012 v 20:50 | Reagovat

Jak jsem psal - včera: v česku se člověk opravdu zasměje, a vždy může být hůř, takže by jsme mohli být šťastní. Já sám jsem na Česko celkem hrdý. Stejně ale jednou tu Prdel založíme :-D

3 Šeříková Šeříková | Web | 28. března 2012 v 15:49 | Reagovat

Líbí se mi, jak jsi ze smutného udělala něco k zasmání - z politiky pomateného cizince, co se touží uchytit se svými hláškami a návrhy. Kéž bychom všichni viděli Tvýma mírumilovnýma očima!

Nejlépe se cítím v sobě, v zemi, kde netahám své tělo :)

PS: Ahoj, to jsem já, (Ta)jemná kakaová, opět utíkající na jiný svět - tedy do šeříkového ráje, kde nikdy nevládne bezhvězdná noc. :)

4 Livien Livien | Web | 30. března 2012 v 19:06 | Reagovat

Tak teď mám plnou hlavu myšlenek, které bych chtěla sdělit, ale to se mi asi nepodaří. Snad jen - souhlasím s tebou. Bylo to neskutečně zajímavé téma, které mohlo shrnout opravdu neskutečné množství námětů, k smíchu i k pláči.
Jinak o Ugandě jsem nedávno četla takovou hrozně krásnou reportáž v jednom časopise. Chápu tvůj zájem.
A taky by mě zajímalo, jestli tu Babičku někdy někdo opravdu dočetl. Já už se o to snažila asi třikrát. Marně...

5 František František | Web | 5. dubna 2012 v 23:22 | Reagovat

Z Babičky si pamatuji pouze jednu neoficiální hlášku:"Do prdele půjdete a ne na zámek!".Vždy si na ní vzpomenu, když se řeší aféry našich politiků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick