Předem říkám, že nemám talent (v tomhle případě ani vystříbřené napjaté ucho) na to, abych psala recenze, tudíž se o žádnou nejedná. V hlavě mi však dumá dobré hudební téma, navíc s novou deskou na kontě a já to nenechám bez povšimnutí.
Nechci vířit vody, i když jsem to nejspíš udělala, omlouvám se, ale mě to nenechá klidnou.
Nightwish. Kapela, která mě jednou navedla na jinou hudební cestu a otevřela mi rovnou dva nové hudební světy. Doma bývá puštěný převážně rock a metal, takže už od mala jsem měla tvrdší výchovičku. :) Prý jsem si ve třech letech běžně šla říct tátovi, aby pustil Maideny a pár dalších. Jako mladší (myšleno věk 8-10) jsem přičichala k věcem jako Big Country či Nazareth. Může za to táta a stejná záliba, nebýt něj, spoustu toho neznám. Když mi bylo 9, vydali jsme se celá rodinka do Uherského Hradiště za známými a následně na koncert Nazarethů. Můj první koncert tohoto typu, ten si zaslouží samostatný článek, ale to jindy.
Bylo mi jedenáct a já se často dívala na Óčko, když párkrát tam pustili právě Nightwish - Amaranth. Zalíbilo se mi to, něco jiného, než na Óčku hrajou obyčejně, zajímavý videoklip (pro mě jako jedenáctku tuplem) a já se rozhodla poslechnout si od nich něco dalšího. Když jsem pak zjistila, že jejich CDéčka máme doma, byla jsem nadšená a brzo se ze mě stal někdo, komuž by sedělo označení Nightwishofil. Rozdílné vokály jsem poznala okamžitě a brzo zjistila, jak to s nimi je.
Tarjovci vs. Anettovci. To už tady několikrát bylo. Dva rozdílné hlasy a mně se zalíbil víc ten Tarjin. Dřív jsem Anette fakt nemusela, snad kromě onoho Amaranthu. Věci psané pro Tarju zní v Anettině podání příšerně, samozřejmě až na pár vyjímek. I tak to prostě není ono. A právě proto, že to není ono, jsem se na to začala dívat z jiného úhlu.
Jakéže dva světy se mi otevřely? Označení "gothic metal" dělá své a já si myslela, že to co poslouchám je gothic. Začala jsem se o gothiku zajímat a poměrně rychle jsem i zjistila, jak se věci mají a přestala se za gothičku označovat. O mé cestě k pravdě se můžete dočíst v rubrice Gothic. Objevila jsem úžasnou subkulturu, okolo níž se můj zájem stále točí a taky si rozšířila hudební obzory. Nebýt toho, nedostanu se ke věcem typu darkwave či dark electro, industrial.
Ten druhý svět je metalový. Sama jsem si začala vyhledávat kapely, naposlouchávala ty, co jsem znala, zjišťovala informace a to vlastně pořád dělám. Na Nightwish nezbylo moc času a vlastně ani chuti. Poslouchám toho mnohem víc, ještě víc toho znám jen po názvu (mám papírový seznam se všemi kapelami, co si chci naposlouchat a že toho není málo), ta velká láska k nim opadla. Až do nedávna, kdy vyšlo jejich zatím poslední album.
Imaginaerum mě neskutečně nadchlo. Po Dark Passion Play, které si u mě nezískalo zrovna nejvíc sympatií (přesněji řečeno, že nástup Anette a celá ta změna mě zklamaly), je to velký pokrok. U Anette i u kapely celkově. Ten symfonický metal s operním hlasem Tarji je definitivní minulost, tohle je něco úplně jiného a kvalitnějšího než Dark Passion Play (alespoň já tak vnímám), něco co se hezky poslouchá. Když jsem slyšela Storytime, docela mě to navnadilo a jak poslouchám album po několikáté, říkám si jo, líbí.
Získaly si mě hlavně tyto skladby:
I Want My Tears Back, velkou roli v tom hrají ty dudy, folklórní nástroje v různožánrových využití mě dostávají.
Turn Loose the Mermaids
Slow, Love, Slow, byť se mi zdá, jakoby tam Anette napodobovala Tarju.
The Crow, the Owl and the Dove
Rest Calm
a Song of Myself, byť na mě někde působí víc popově.
A další si získávají víc obliby, za chvíli to bude celé album, jak to tak slyším. :)
Vezměme si takovou Scarytale a Sorytime, úplně jiné styly zpěvu. Taky závěrečná skladba Imaginaerum, projíždějící obsah celého alba je určitě dobrý tah.
Na živo se na ně nechystám (před dvěma lety bych šílela ale), především z důvodu, že nechci být zklamaná, víme, jak to na živo s Anette bývá.
Nechtěný, ale přece jen souboj Tarja versus Anette trvá pět let a asi bude nekonečný, já už nechci víc přilévat do ohně, Nightwish s Tarjou a Nightwish s Anette vnímám jako dvě rozdílné kapely se stejným názvem. A vy?
Jak u vás zabodovalo Imaginaerum? Máte taky některou kapelu s něčím pro vás důležitým spjatou?
)
Zde hledá
Máš pravdu, že Anette a Tarja jsou zcela rozdílné a taky máš pravdu že Imaginaerum se hoodně povedlo (víc než Dark Passion Play). Tarja je uplně jinný svět její hlas je nazapomenutelný, ale myslím si, že duety Anette+Marco víc ladí. A k výčtu písniček s Imaginaera bych přidala Ghost river. A jinak moc pěkný článek