Jak se asi cítí den, když mrzne, až praští? Jakou má Vesmír náladu? Jsou čtyři Dny a ty se střídají podle ročního období? A ono i v létě bývá zamračeno, stejně tak v zimě, nebo je zase sluníčko. Poslední dobou často filozofuju. Ale nechtěla jsem psát o pocitech dnů, ale mých pocitech.
Přemýšlím a sním. Furt, všude a o všem možném. Tenhle mráz na mě nějak působí. Každodenní stereotyp do školy, odpoledne jsem ráda, že jdu domů. Už se tam ani netěšívám, nevím, jakou zas bude kdo mít náladu a jak se k němu chovat, aby nebyl oheň na střeše. Za některé lidi tam jsem opravdu ráda. Od začátku šesté jsme se dvěma kamarádkami držely spolu. S tou jednou já ještě dřív, přešly jsme spolu. Byly párkrát spory, ale nikdy netrvaly dlouho a za to jsem opravdu moc ráda. Když jsme přibraly třetí slečnu, okolo bylo vždycky dost lidí, se kterými jsme se bavily, někdy tak na střídačku, avšak vždycky jsme nějak měly to pouto a byly spolu.
A lidi se mění, nebo my je lépe objevujeme. Bohužel jsme zjistily, že společná kamarádka dokáže být arogantní mrcha musíc' si prosadit svou. A taky zjistily, že jiná kamarádka je moc fajn. Takhle poklábosíme u oběda, občas mírně drbeme. (Ono to někdy musí být, ale rozhodně víme, kde je hranice).
A strašně si přeju, aby se z tohohle nestala od září jen minulost. Ze všech lidí ze školy, s nimiž si mám co říct a považuju je za přátele.
Přátelé. Nemám jich tolik, jak jsem si myslela, ale nestěžuju si. Poslední dobou jsem si všimla, že mi vyhovuje být sama. Těším se domů, až si budu sama číst knížku, nebo pojedu sama do hudebky a koukat z okna se sluchátky v uších, sama číst vaše články, sama sedět v pokoji a přemýšlet. Jsem s tím spokojená. Jako bych měla útlum společenského života. Nemusím být všude, jako dřív jsem chtěla. Nechci se ale na nikoho vykašlat.
Potkala jsem nedávno kdysi mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme se jaksi udobřily, ale už to nefunguje a vidíme se málokdy. A ona...mi normálně zdrhla.
Kamarád si ze mě udělal vrbu v záležitostech osobních vztazhů. To si vybral tu pravou, ale je spokojen se svým stromem a provokuje mě přezdívkou Spálená duše. Pokoušel se o i to, udělat si vrbu z jiných lidí, ale jsem jediná, komu to (zatím) nevadí. A taky pisatelku erotických povídek přesně na míru (možná se s dílem pochlubím :D) Upřímně su ráda, že nemusím řešit určité problémy. Ale dá s s ním dobře popovídat i filozofovat.
Víte, co mě napadlo? Kdysi jsme řešili otázku, zda bylo první vejce, nebo slepice. Výsledek byl kohout (...) Bůh taky stvořil jako prvního Adama. Když kohouta vypustím, došlo mi, že první musela být slepice. Beru-li fakt, že většina ptáků na vejcích sedí a tudíž kdyby bylo vejce samotné, nic by ho nezahřívalo, nevylího by se z něho nic. Nevím z jakého prapředka pochází slépka, ale zrovna ty na vejcích sedí.
Kromě filozofování se často zasním. Směju se něčemu s někým, něco mě napadne, zasním se a ptám se oné osoby, čemu že se to vlastně směju? Nebo třeba dnes, jela jsem mamce pro kosmetiku do Sephory, je nemocná. jela jsem dobrovolně v tom mrazu. Zamilovala jsem se totiž do jízdy v MHD. Zasnila jsem se na zastávce a zírala na lidi kolem či v tramvajích. Číslo 20, tou jsem měla jet a já si jí nechala ujet. Došlo mi to samozřejmě až potom. V nákupáku jsou eskalátory, a já jdu, zívám na místo nástupu a přejdu ho kolem. Jen co mi dojde, co dělám za volovinu, obejdu to kolem dokola a nakonec chci nastoupit do protisměru. Úsměvné. :)
O čem že snívám za dne? Přemýšlím nad budoucností a o sobě. Jaká přesně jsem. Hledám pozitiva i negativa. Říkali jste si, když jste byli malí, jaké to bude, až budete velcí, bude vám třeba patnáct? Člověk očekával ledacos a ono vlastně nic. Jen ze zrdcadla na mě kouká patnáctiletá holčina, co na to nevypadá a snad se tak ani necítí, s červeno-zeleno-blonďato-hnědými vlasy.
Půlrok uteče jak voda a naše třída bude fuč. Právě proto doufám, že si přátelství z ní udržím. Budu v nové, na škole, o níž jsem minulý rok ani nepřemýšlela. Zvládnu to? Jací budou lidi, vemou mě? Na zkouškách byli všichni fajn, ale nikterak jsme se nepoznali.
Vidím vzducholodě, letadla a sebe v kokpitu, možné vztahy s neznámými osobami, často taky sebe za cimbálem či mikrofonem v kapele. Živit se hudbou, pro mnohé životní sen. A já jen tak přemýšlím, jaké by to asi bylo. Jenže i pro tu nejjednodušší formu, být ve svém oboru dobrá, dělám sakramentsky málo. Ono možná důvodem je to, že si představuju něco jiného, chci hrát něco jiného. Ne, že by se mi skladby co hraju povinně nelíbily, ale srdce k tomu tolik nepřilne. Nemůžu s učitelem nacvičovat něco, co on nikdy nehrál, věci pro kytaru jsou pro cimbál často nepraktické. Neumím dotáhnout věc do konce, jedná-li se o tohle. Ať bych hrála Za našima humny, bulharské tance nebo věci od Metallicy. Rytmus mi pokulhává a já to v tom uchu prostě nemám. Chci to změnit a nekašlat na to tolik. Teď bych se ráda něco málo naučila na fujaru. V létě jsem jí měla na táboře, ale jak ve stanu bává, navlhla a vydávala pochybné tóny.
Na kreslení teď nějak kašlu, na vyrábění, na cimbálování, dokonce i na čtení. Ten stav přejde, mám holt myslící období. :) Nejsem ani špatně naladěná, ani nijak extra veselá, i když to spíš, protože každý den se směju. Nedělá mi problém smát se v tramvaji, chodit s úsměvem na tváři. A chci, aby se mi sny zdály zase i v noci, ne jen přes den.
Nehledejte v tomhle článku smysl, jen zápisek osoby ve zvláštním období, ale chcete-li se k něčemu vyjádřit, máte prostor. Přesto se vás na něco zeptám, jestli jste dočetli až sem. Sníte přes den, s otevřenýma očima? Zasníte se a děláte něco, o čem nevíte? Jak vnímáte mrazivé dny? Jakou má Vesmír náladu? A bylo první vejce, nebo slepice?
Lily Addams | 
Jdu na uměleckou s oděvním zaměřením.
Zde hledá
Hezký blog :)