A pod jeho zdrojem je tma největší. Jako v pytli asi ne, protože mám před sebou igeliťák a ten je, světe div se, průhledný.
Potvrzuje to zážitek ze života. Hledala jsem brýle a měla jsem je na sobě. Taktéž jsou průhledné.
Tma je fascinující i děsivá a beze světla by to nebyla ona. Všechno pochází ze tmy. (Někdo by řekl, že z hovna jako v jednom filmu, jehož název neznám.) A pak začalo Velké pogo, jak s oblibou po letních cimbálových kurzech říkám, a všechno se proměnilo. Jaký mám vztah ke tmě? Co mě napadá?
Na téma nekonečna jsem už filozofovala a to proto, že ho "vidím" bíle. Nic, žádný prostor, to je taktéž zahalené do bíla. Bílou jako barvu nemusím, možná to dělá ten strach z ničeho, představa, že nic neexistuje. A tma je proti ní takový protiklad. Černá je taky nekonečná, ale ta je hluboká, kdežto bílá ne. Je ostrá a bije do očí tak, že brzo rozbolí. Lidi se mi to snažili vymluvit řeba na příkladu vesmíru. To světlo je tam kvůli hvězdám. Jakmile budou svítit, tma nebude, jakmike záhadně zmizí pryč, bude tma. To je pravda, ale nekonečna se spousta lidí děsí, ono to je děsivé a zároveň fantastické a já se v černém cítím líp, než v mrazivě bílém, takže to mám naopak. Nikdo mi to nevymluví, že to mám špatně, cítím to tak.
Ono totiž se mi z fotek i představ zdá ve vesmíru mnohem více světla, než v pokoji plném svíček, nebo klidně i rozsvíceném pokoji. Je to snad astrální světlo, světlo bytí? Hlavně je to světlo přírodní. Miliardy přírodních světel. A ty září úžasně, že si je přibarvuju, nebo taková jsou doopravdy a vidím je správně. (Doufám, že pochopíte, jak to myslím). Rozsvícený pokoj se jim nevyrovná, byť je tam světla víc. Tady půjde o světlo v duši, tak jak já ho cítím. Vznášet se vesmírem musí být fantastické a moje představivost tam zalétává čím dál častěji.
Tma a světlo, dvě skutečnosti, které jsou na sobě závislé a jedna bez druhé neexistuje. Jako Jing & Jang, hned napadlo mě přirovnání. Pořád dokola, jedna honí tu druhou. Byly na počátku. Těžko říct, co bylo dřív. Asi ta tma, i v Bibli jako první Bůh vyřkne: "Budiž světlo." Takže prý tma, ale to Nic bude pro mě vždycky doslova odporně bílé.
Máme X druhů světel a díky nim i X druhů tmy.
Světlo denní, Slunce, životodárné světlo vesmírné hvězdy. Noc vytváří tu nejkvalitnější tmu, nesvítí-li hvězdy a je nov, plnou děsivých stínů. A když svítí, hvězda na hvězdě a jako král Měsíc odrážející zase Slunce, jak je možné vidět ve vesničkách, někde mimo město, je krásná noc v níž se za chvíli rozkoukáme a tma je příjemná. Ono nás nenechá bez dozoru nikdy, než v novu.
Něco podobného jako Slunce dokáže oheň, ničivá síla a děsivější je i tma kolem svíčky a stíny po zdech. Zároveň je v ní něco romantického.
Žárovka. Ta co svítí hezky žlutě. Tmu zahání a dělá světelný bod, místnost. V pokoji nemá tma moc šancí, kde se ukrýt. A taková obyčejná je v místech, kde končí žárovčin rozsah.
Barevná světla, fosfory, barevné žárovky. Na spestření fajn, na normální používání na nic. Máme jednu modrou žárovku a když se ta lampička rozsvítí, je to až nepříjemné.
Úsporná žárovka, zářivka. To je prosím něco, co se snaží dělat konkurenci příjemnému světlu i tmě. Nedocílí to ničeho. Nelíbí se mi její svit, byť je to možná úspornější či ekologičtější. Vyvolává to pocit nechutné umělosti, psycho. Teď k tomu ještě pustit industrial a nechat žárovku blikat a atmosféra jedné vize budoucnosti je tu. Děkuji, nechci. Takže nakupovat staré dobré žárovky ve velkém, ať nám vydrží do konce života.
Fiu, světel je tolik, dám vám úkol, vymýšlejte další. :)
Co já a tma?
Skvělé prostředí pro snění a relaxaci.
Respekt k ní. Stejně tak k vodě. Obojí je něco, co mám ráda, vodu přímo miluju, tmu už tolik ne, ale vím, že je to silnější než já, má to větší moc.
Z čehož panuje strach. Když je kolem mě víc lidí, cítím se uvolněněji, když můžu ležet ve tmě. jinak ve mně vládne ostražitost a na zvuky kolem jsem mnohem háklivější, ale to asi každý. :)
Takže radši si doma rozsvítím, bůhví, co kde na mě číhá, ale v přírodě či představách se jí nebráním. Stejně tak tomu světlu s vyšším posláním, co mám tak ráda a cítím ho ve vesmíru. Cítím ho v sobě. Ne, že bych měla to poslání, ale vím o oném dokonalém Světlu.
O místě, kde žije existuje tma a světlo v harmonii. O místě, ze kterého pocházíme. O místě, které má moc. O Vesmíru.
Zde hledá
Taky mě pořád něco svádí k filozofování, myslím, že skoro až v nezdravém množství.