Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Psi a já

2. ledna 2012 v 17:30 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
K zamyšlení ohledě mého vztahu k psům mě dokopalo včerejší setkání s Opheliou, malovaly jsme v nádherném počasí - dešti na vyhlídce Pražského hradu. Ophelia s sebou neplánovaně vzala jejího pejska Balúa.
Kdejaký milovník psů mi to bude mít za zlé (už i s tímhle jsem se setkala - kdo nemá rád psy, nemá rád lidi), ale já vám povím, proč se s pejsky tolik nekamarádím.



Mám moc ráda zvířata, to jo. Doma jsem měla jednu dobu dost velký zvěřinec, ale pejsek jeho součástí nikdy nebyl. Nejspíš by byl, pokud bych se psů nebála. Ne, že bych je neměla ráda. Lidi mi říkají, že je divné, bát se psů. Vždyť každý druhý člověk má psa. Denně je potkávam v MHD, na ulici, všude. Pes se stal nejlepším přítelem člověka. Jet v tramvaji se psem, procházet kolem nich, to mi nevadí, ale jakmile si chtějí hrát, leknu se. Nevydržím to.

Mamka mi říkala, že jako malé mi nějaký skočil do kočáru. To si pochopitelně nepamatuju, i když paměť mám dost dobrou, nejstarší vzpomínka je z doby zhruba tak dvou let.
Když jsme se přestěhovali do Prahy (byli mi 3), sousedi měli voříška. A ten si se mnou chtěl hrát, já před ním s brekem utíkala, on štěkal a běhal za mnou... Toho psa jsem se hojnou dobu bála.
Jakmile jsme jeli někam, kde měli psa, museli ho přede mnou zavřít, přivázat, cokoliv, jen aby po mě neskákal.
Zlatý retrívr mě prohnal na dovolené v Liptovském Jáně až do vedlejší vesnice. Mamka říkala, ať se na něho nedívám, jenže já se podívala, on zaregistroval můj pohled a šel ke mně...

Pak nastala doba, kdy jsem si na psy začala zvykat. Někdy jsem je i pohladila, ale pořád jsem si držela takový odstup. To bylo tak ve čtvrté třídě. Dokonce jsem plánovala, jak si jako dospělá pořídím psa. Na Slovensku se za mnou přitoulalo malé štěňátko a já si nechala olíznout botu.
Ale ten strach začal zase nanovo. Prostě jakmile na mě začnou skákat, nejde to. Vím, chápu, že si chtějí hrát, že mi nic neudělají a blablabla, jenže to člověku, který se jich zatraceně bojí, budete vysvětlovat těžko.
V tom se mi líbí Opheliin přístup, nezačala mi vnucovat, ať si ho pohladím, že on je hodný, že si chce jen hrát a radši Balúa krotila.

Když jsme jeli do Anglie (reportáž zde), vyplňovali jsme dotazník o nás pro rodinu, kde nás ubytují. Byla tam otázka, zda máme rádi zvířata (aby nás mohli dát do rodiny se zvířaty). Vždycky jsem napsala, že ano, když nás jednou do takové rodiny dali, měli chinchilly, křečky, morčata, kočku... bylo mi jasné, že nás můžou dát i k pejskovi, ale říkala jsem si, že to přežiju, když po mě nebude skákat.
Rodina měla černého psa, co byl velký snad metr a ve tmě mu svítily oči. A taky králíka, co byl pěkně tlustý (doufám, že ho nechovali na pekáč) .No já byla úplně po*raná strachy. Host-mother mi vysvětlovala, že se nesmím bát, že to musím překonat, protože ten pes to vycítí, začne si dovolovat a pak mě kousne. Fajn. Jak to zařídit, to mi nikdo ještě neřekl.
Vím, že to vycítí, ale to mi nevysvětlíte, já se jich stejně budu bát.

Přemýšlela jsem, čeho se na nich vlastně bojím. Když jsou malí, bojím se míň, mám radši malá domácí zvířata, ale kočky mám taky ráda. Je to o velikosti? Možná. Nechám se "očuchat," ale když začnou skákat... Skoky.
Možná možnosti, že mě můžou kousnout. Ale jak mi lidi říkali, když se bojím, kousnou mě. Tak co teda.
Fobie to byla možná dřív, teď je ráda pozoruju, pohladím, ale nesmí být moc hraví.
Něco v nich mě nutí mít z nich respekt a strach.
Co by mohli lidé, přestat mě přesvědčovat, ať si je pohladím, když se bojím a taky po nich víc uklízet. O cpaní jich do načančaných šatiček ani nemluvím. Zvíře je němá tvář, těžko poznáme, jak se v tom cítí.

Na závěr ještě jedna příhoda se psem.
Chodila jsem do školky, už jsme bydleli tam, kde teď, sousedka nad náma měla jezevčíka. Myslím, že pracovala někdy i v noci, zkrátka pes byl doma často sám. Taky ranních hodinách, kdy potřeboval vyvenčit. Pět, šest ráno, pes začal výt jak blázen a to se táhlo až do oběda. Budil nás, a i když už jsem se naučili ho zaspat, jakmile mě mamka vzbudila, pes už dávno řádil. Když ho sousedka šla venčit, bála jsem se ho, teda vlastně jí, protože si se mnou chtěla hrát. Táta si myslí, že psi nepatří do paneláku. Nemají se kde proběhnout, když jsou doma sami. Jistým způsobem souhlasím, ale když je člověk miluje, tak si je pořídí bez ohledu na sousedy, není na tom nic divného.
No a jednu noc fenka nejspíš něco rozbila, protože sousedka na ní řvala něco typu: "Kdo má furt kupovat nový, no podívej se na to!" (Příběh oné noci znám jen z vyprávění táty.)
A bylo ticho. Pes neštěkal, sousedka chodila bez něj. Prý je na dovolené, bylo nám řečeno. Trval tak rok a pořídila si psa nového, taky jezevčíka. Ten štěká už jen zřídkakdy a začíná později. Ale je to stejně otravné. Naštěstí jsme našli způsoba, jak ho zklidnit - hvízdnout do větráku.

Co vy a psi? Máte doma pejska?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verloren Verloren | Web | 2. ledna 2012 v 18:14 | Reagovat

Já se psů taky bojím, ale na rozdíl od tebe jen těch cizích. Našeho (kterého už nemáme) ani babiččina psa jsem se nebála nikdy. Ale jakmile na mě nějaký neznámý začne štěkat, je mi fuk, jestli je za plotem, prostě přejdu na druhou stanu silnice. No a když nás náhodou nedělí ani ten plot, můžu zaručit, že se ten pes postaví přede mně a začne na mě vrčet. Sice mě ještě nikdy žádný nepokousal, ale po každé takové příhodě jsem rozklepaná ještě půl hodiny.

2 Karol Dee Karol Dee | Web | 2. ledna 2012 v 18:32 | Reagovat

s takovými traumatizovanými lidmi je to těžké. Já psy miluju a nebojím se jich, takže je pro mě těžké to pochopit, ale už několikrát jsem se s podobnými lidmi setkala. Já nikdy neříkám, ať si mého psa hladí, ve skutečnosti přesně naopak :D

pokud bych ti mohla něco poradit, přečti si knížku od Turid Rugaas Konejšivé signály. Když jsem jednou v noci potkala vrčícího a štěkajícího ridgebacka - celkem velký pes, kdyby mě pokousal, byla bych ve velkém problému - vážně mi pomohlo, že jsem věděla, co dělat. Začala jsem dělat vše, co jsem si v rychlosti vybavila - popošla do oblouku, natočila hlavu na stranu, zívla. Pes se uklidnil, přestal štěkat a vrčet, přišel až ke mně, očichal mi ruku a pokračoval pryč. Je úžasné, že to funguje.

Nicméně bych ti radila se psům vyhýbat, většinou tě ignorují, pokud je ignoruješ taky. Hlavně se jim nedívat do očí, že. Když s ním musíš nějakou chvíli žít, je to horší, ale v zásadě platí, že pokud na něj nesaháš a nepřiblížíš se třeba k jeho misce, nic ti nehrozí.
A když si chtějí hrát, taky je ignoruj, pokud to jde. Hlavně neutíkej, to tě začnou pronásledovat, sice z legrace, ale člověku to nažene strach...

3 Karol Dee Karol Dee | Web | 3. ledna 2012 v 16:04 | Reagovat

ten šnek, to je právě oblovka, konkrétně Achatina reticulata. :) Jinak děkuji za pochvalu...všeho :D

4 Ophelia Ophelia | E-mail | Web | 4. ledna 2012 v 20:00 | Reagovat

[2]: ty věci s očima jsou blbost. takhle si bude myslet, že se na něj nemá vůbec ani podívat. taky to pes pozná, když bude ona pořád odvracet obličej. to znamená podřízenost, jak asi dobře bys měla vědět.
a to s tou miskou funguje jen u špatně vychovaného psa. ten má být naučen, že na misku mu může šahat kdokoliv. těch psů, co se jim nemůžeš ani přiblížit k misce, by se měl bát i milovník. pes tě musí k misce vždy pustit a klidně ti musí dovolit aby ses v jeho misce hrabala rukou. pokuď tohle u svého psa nemůžeš, tak je špatně vychovaný. a tohle mi přijde důležitější než i třeba stoprocentní přivolání.

5 punerank punerank | E-mail | Web | 6. ledna 2012 v 16:40 | Reagovat

To je blbý, bát se psa a zároveň vědět, že on to vycítí... taková past. já když se nějakýho leknu, jsou to spíš ti malí agresivní rafani. moc nemusím lízání obličeje a psy v posteli, ale jinak mám hafany ráda. jednou si vodícího pořídím...
Nenuť se do přátelství se psy, bez toho se dá v pohodě žít... třeba to přejde pozvolna.
Kéž by někdy šlo vymazat zážitek z dětství, proč má fungovat, když si na něj nevzpomínáš?:)

6 marieke marieke | Web | 19. ledna 2012 v 11:10 | Reagovat

Možná je tvůj respekt opravdu z toho, jak ti ten pes skočil na kočárek...nemusíš si to pamatovat, ale třeba to máš někde v podvědomí :-) Já psy miluju, i když jako malá jsme měli děsně protivného pražského krysaříka, který mě kdysi rafl do nosu :-D (já prej jeho praštila kufříkem, když mi bral piškoty z ohrádky-ale to jsem byla malinká, nevolejte na mě ligu na ochranu zvířat! :-D)a jednou mě kousl malamut mojí kámošky, že mám doteď jizvičku, ale to byla moje chyba, byla jsem trochu napitá a šla jsem si ho hned pohladit :-D
Teď už jsem rozumnější a můj pes je pro mě nejlepší přítel. Ale chápu, když má k nim někdo odstup a určitě takovým lidem nevnucuju, aby si ho hladili a hráli si a držím ho před nimi na krátko ať neotravuje :-)

7 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 6. února 2012 v 9:39 | Reagovat

Máš dvě možnosti: Smířit se se svým strachem a pejskům se vyhýbat, nebo ten strach odstranit. To jde autosugescí, ale podle intenzity strachu to může trvat dost dlouho.
Já se psů nebojím. Jednou mě jeden kousl, ale to byla moje chyba. Chtěl jsem ho pohladit a dával jsem na něj ruku z moc velké výšky. On se asi lekl. Většina psů je přátelská a bezdůvodně nezaútočí. Můžeš samozřejmě docela dobře žít bez nich, ale o něco tím přicházíš.

8 Saimonko Saimonko | Web | 25. února 2012 v 9:27 | Reagovat

Ahoj ~
Prečítala som si tento článok celý, ale tiež milujem psy (neskutočne), takže nemôžem pochopiť to skákanie. Mám borderku Saimona (stredne veľký pes) a stále skáče a olizuje, takže kebyže ho ku tebe donesiem tak neviem... No ale to o tom vycítení poznám. Raz došiel jeden známy aj s jeho psom Darwinom. Darwin je Bullterier ("bojové plemeno"). Mám ho neskutočne rada, ale sníval sa mi sen že som sa mu pozerala do očí a potom ma pohryzol. Tak na druhý deň som sa mu ja sprostá samozrejme pozerala do očí a on taký zlý, som sa začala báť a on ihneď vrčať, ale máme dobrý vzťah, čiže som sa mu proste nekukala do očí taký týždeň (dokiaľ som sa nespamätala) a bolo v pohode :) Mne sa tiež stala príhoda, keď som bola malá, tak som utekala pred susedovim psom (labrador) a vraj ma uhryzol (mohla som mať 5 a aj tak si to nepamätám) ale ako menšia som sa strašne bála psov, no už som to prekonala, dokonca som v takých 10 vošla aj do susedového dvora a kľudne som prešla aj keď ten ich pes bol vypustený. Už sa psov nebojím, neskutočne ich milujem. Ale keď je za malým plotíkom (taký čo by mohol preskočiť) nejaký veľký zúrivý pes, tak to sa už bojím :D

Saimonkova panička Inu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick