Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Jedináčkův sourozenec

9. září 2011 v 16:24 | Monica Otmili
Jedináček, no, kdo to asi bude? Teď vám tleskám, protože většině z vás došlo, že i já pod tuhle skupinku patřím. A to hodně nerada.

Často se setkávám s tvrzením, že mi někdo závidí, že jsem jedináček. Rodiče mají jen jedno dítě, proto soustředí všechny jejich zájmy na něj, vkládájí do něj budoucnost. Děti bývají často rozmazlené, což není ale žádná výhoda. Někteří rodiče si přejí jen jedno dítě, aby mu mohli dopřát všeho do sytosti, aby nemuselo znát sourozenecké hádky a nebo jednoduše proto, že by dvě či více dětí psychycky neutáhli.
U mě tomu však bylo jinak.



Málem jsem se mámě narodila už v šestém měsíci, protože se přejedla švestek (naštěstí v ovocném skupenství, nikoliv lihovém, které je v naší rodině velmi oblíbené) a až čtvrtý doktor jí zachránil otázkou, co jedla. Jako jiné těhulky si však neodpočinula ani potom. Naši se nastěhovali k dědovi na Moravu, kde bylo práce dost. Žena v chalupě, která byla zčásti plesnivá, do níž ženská ruka nezasáhla dobrých 15 let bez jakékoliv normální pračky a koupelny v šíleném stavu. Děda si z ní udělal takzvanou puťku domácí, takže jako těhotná se tahala s těžkýma nákupama, zvedala králíky, kteří vypadli z králíkáren a starala se o drůbež. Táta pracoval od nevidim do nevidim a děda jí měl jako služku. A to se podepsalo na jejím zdraví. Při pordu byly nějaké komplikace jejichž výsledkem je pochramaná pátěř a deformace části hrudníku. Já byla jako mimčo na široko balená, protože jsem měla něco s kyčlemi. Od dědy se naši následně odstěhovali, páč dítě v takových podmínkách, kde kvůli němu ani nestiší televizor, to nejde.

Samozřejmě mamka si přála další dítě. V třiceti pěti už to bylo sice rizikové, ale neváhala se zeptat doktorky. Už i jména jsme měli vymyšlené. A měla čtyři možnosti. Otěhotnět a zhruba 25% šanci, že ona i dítě budou po porodu v pořádku. Otěhotnět a riskovat, že se dítě narodí postižené, nebo že ona skončí na vozíku, či hůř. Otěhotnět a riskovat, že zdravotní újmě dojdou oba. A nebo prostě neotěhotnět. Ze zdravotních důvodů si vybrala samozřejmě možnost čtvrtou. A tak jsem se stala jedináčkem. Asi i tím rozamzleným, zvlášť z tátovy strany. Ve škole jsem však došla k názoru, že zas tak zlé to se mnou není, jak s některými spolužáky.

Víte, co bych za takového sourozence dala? Za sourozence, který křičí, se kterým bych se mohla hádat, zažít klidné i bouřlivé období... Nezažiju. Moje rodina bude malá, protože z mojí strany určitě teta nebudu.
Proto nesnáším, když někdo tvrdí, že nesnáší svojeho sourozence. Jiní by dali cokoliv za to ho mít. Kdyby se jejich sourozencům něco stalo, za tuhle větu by si snad nafackovali i když teď tvrdí, že by jim to bylo jedno. Jak tohle vůbec může někdo říct? Setkala jsem se taky s tím, jak se někdo cítí být ten hloupější mladší sourozenec svého staršího geniílního sourozence, i s opakem jak se ten sratší cítí být zanedbanější, odstrčenější, protože se rodiče točí kolem mladší/ho sestřičky/brášky. Ale tihle lidé si klidně přáli sourozence další, nebo by ty svoje nevyměnili. A nebo později změnili názor.

Podle mě je lepší, pokud mají děti nějaké sourozence. Aspoň se naučí žít s někým starším, ale ještě pořád v jeho generaci (pokud teda rodička nerodí s dvacetiletým odstupem), nebo jak to funguje v rodině s malými dětmi. Přijít si pro radu ke staršímu, před kýmž byste se nemuseli stydět, nebo radit těm mladším, sledovat je od jejich prvních krůčků k založení jejich vlastní rodiny. Když to ale ze zdarvotních důvodů nejde, nedá se hold nic dělat. Dá tedy, ale táta adoptované dítě nechtěl.

Zamysleli jste se nad tím, proč jsem zvolila takový název článku?
I přesto, že sourozence doslova nemám, jednu sestru vlastně mám. A ní je moje máma. Poslední dobou se k sobě hodně chováme jako sestry. Někteří lidé si to i myslí. Máma vypadá ve svých dvaačtyřiceti na třicítku a chová se na dvacítku. Takže doma tancujeme pogo polonahé, hádáme se, ale ne tak, jak se obvykle hádá matka a dcera. Půjčujeme si věci, prachy, blbneme, problém nám někdy nedělá ani vzájemně si vynadat či si nadávat z legrace a vymýšlet různé přezdívky. Samozřejmě to někdy hraničí s drzostí, někdo by si ke svému rodiči nemohl dovolit to, co třeba já k jí a stydím se za to, když si někdy uvědomím, co vlastně jsem řekla. Píšu o ní některé články, kde jí nechápu, ale přesto bych jí nevyměnila. Máma se vlastně nechová někdy jako máma. Můžu v ní mít vidinu starší ségry, ale ona ve mě má pořád vidinu své dcery a někdy jí z těch srandiček taky přejde trpělivost. K naší rodině skrátka přísluší naše příjmení. (Ale to neprozradím. :P)

Co vy a vaši sourozenci? Jaký máte vztah s nimi a se svými rodiči? Nebo jste také jedináčci? Jaký je váš názor na počet dětí, jak důležití méhou být sourozenci? Jak se cítíte, když vám někdo říká, že svého sourozence nesnáší? A nakonec samozřejmě váš názor k článku. :) Jsem zvědavá.

Vaše Monica Otmili
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Babe Babe | E-mail | Web | 9. září 2011 v 16:58 | Reagovat

Mam ho prozradit já? :P :D

2 Meggy Meggy | Web | 9. září 2011 v 17:03 | Reagovat

Pěkný článek. Přestože sourozence mám, také nesnáším, když někdo tomu svému nadává a mluví o něm jakoby ho nejradši ani neměl. Přijde mi to smutný, viz můj článek na toto téma, kdyby tě to zajímalo. Podle toho co popisuješ, máš dost zvláštní vztah se svojí mámou. Nikdy jsem nic podobného od nikoho neslyšela.
Takže ti přeju, aby se ti nadále dařilo psát tak kvalitní články, jako je tenhle :)

3 marieke marieke | Web | 11. září 2011 v 11:27 | Reagovat

Jako vždy pěkný článek :-) Taky jsem jedináček a vzhledem k tomu, že pro babičku a dědu z mamčiny strany také jediné vnouče tak rozmazlovaný, to přiznávám. Ale sourozence bych chtěla. Často mi bylo doma smutno, navíc nemáme ani tátu, bydlíme s mamkou samy.
Je mi líto, že moje dítě nebude mít velkou rodinu, protože moje mamka je taky jedináček :-D Naštěstí aspoň taťka má 4 sourozence a z té strany mám aspoň tedy bratrance a sestřenice.
Můj přítel je taky jedináček :-D Ale žije sám, na rodičích už dávno závislý není a rozmazlený taky určitě ne, každopádně jsme se shodli, že dalšího jedináčka nechceme :-)
Jinak pro mě "sestrou" naše Eliška-pes, stejně jako před ní Meginka...a taky jsem dřív měla v hlavě fiktivní postavy. Myslím si, že každý, hlavně dítě potřebuje někoho k sobě.

4 Bezejmenná Bezejmenná | Web | 11. září 2011 v 19:38 | Reagovat

Mám bratra. Staršího o 4 roky. Bez něj bych to nedala. Je ot nejlepší člen naší rodiny. Sice jsme se už kolikrát hádali, ale to bylo kdysi, když jsem byla menší. Teď už se hádáme jne tak z nudy. Můžu mu říct všechno, a to je ot kluk, sedmnástiletý. A on mi taky řekne vždy všechno. Hranize našich debat neexisutje. Miluju ho jako svého bratra. Už hodně lidí nám říkalo že máem skvělž sourozenecký vztah. a já s tím souhlasím. Když s ipředstavím, ež bych ho neměla. tak se sai vzdám.
Zato moji rodiče,.. Můj otec, je jako mandžel příšerný. Mám ho ráda jako otce ale nechápu matku že s ním ještě je. Je to těžké. On mi na vše řekne ne, a protože se matka bojí říct svůj názor, (JEN PŘED NÍM) tak he vždy tak jak chce on. Moje rodina je taky malá, polovina nevlastních, ale co. Stačí mi můj perfketní bráška.

5 Lily Addams Lily Addams | Web | 12. září 2011 v 20:20 | Reagovat

Mám dva starší sourozence, oba bratři. Už s námi ani jeden nebydlí. Je fajn mít sourozence, ale přestává mě to bavit ve chvílí, kdy si ze mě začnou dělat něco co nejsem. Dále mám nevlastního bratra a dvě nevlastní sestry (všichni tři bez příbuzenského vztahu, tzn. děti matčiného přítele) A všichni jsou starší. Vztahy s rodiči? Otce nevídám, s matkou to není nic moc a jejího přítele moc nemusím a štve mě, když si někdo myslí, že je to můj otec....

6 Polgara Polgara | Web | 25. září 2011 v 13:44 | Reagovat

Hodně zvláštní a emotivní článek. Na jednu stranu tě chápu, rozumím ti, ale když se podívám jaký mám vztah se sestrou já. Je to jako na houpačce, někdy si rozumíme, povídáme si jako normální lidé a jindy se nemůžeme ani cítit. A to už jsme obě dvě plnoleté. Moc tomu ani nepomáhá skutečnost, že když od ní já nebo maminka něco chceme, div že nemusíme psát kolkovanou žádost...

7 Amia Amia | Web | 17. ledna 2012 v 10:50 | Reagovat

Každý chce to co nemuá, já bych svoji brašuli taky docela ráda vypakovala. Ne ho úplně nemít, to si nedovedu představit a ani se nepokouším protože to stejně nemá nejmenší cenu, ale...
Jo, vážně jsem byla naštvaná, když zrušili povinnou vojenskou službu právě od toho ročníku, kterým je můj brácha, protože se ho nezbavím ani na ten rok. Kdybych měla ségru, byly by války stejné, jen o jiných věcech (nebo možná o stejných - brašule je v té koupelně vždycky strašně dlouho). A tak dál.
Každý chce to co nemá. A hádky o tom, jaký počet dětí a sourozenců je nejlepší, jsou bezpředmětné :)

Jak se cítím, když někdo říká, že svého sourozence nesnáší? Pokývu hlavou a zeptám se, jestli si je nechce vyměnit :)

Já bych chtěla dvojče. Když už toho sourozence mám, proč jen to není dvojče? Nebo trojče, ááá, to bych přežila i toho jednoho navíc. Chciii...!
XD ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick