Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Šlape nám na paty

25. ledna 2011 v 20:44 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Někdo říká, že na tohle téma se toho moc napsat nedá. Já si myslím pravý opak. Když se zamyslíme nad čímkoliv, nakonec by nás stejně něco napadlo. Dá se napsat spousta věcí - náš názor, nebo i "zážitek", úvaha, sebevražda a náboženství nebo kultura a v neposlední řadě taky (ne)souvislost sebevraždy a gothic subkultury. Asi napíšu články dva. :) Ještě před zamyšlením a vzpomínáním jsem si říkala, že můj článek bude něco jako taková ta úvaha plná otázek proč?, a nějaké to vysvětlování. Stačilo však zapojit mozek a můj budoucí (teda teď už aktuální) článek nabral jiný směr. Není přece napsáno, jakým stylem máme TT pojmout. Samozřejmě, že i k té teorii pár vět někde k závěru přihodím.


Po zamyšlení jsem se ani nestačila divit. Místo rádoby vědecké a dlouhatánské úvahy spíš napšu něco ze života. něco, čemuž bych nikdy neuvěřila. Slyšte, příběh vypráví o třech lidech, každý byl jiný, ale něco je přece jen spojovalo...

Psalo se září roku 2007 a já nastoupila do pátého ročníku. Tehdá ještě na staré škole, kde pracovala i mamka. Mamka pochází ze Slovenska, kde máme tedy fůru příbuzných a známých. Samozřejmě tam máme i mamčiny rodiče. Tedy babičku a nemocného dědečka. Děda měl spoustu diagnózu a všemožných chorob. jednou z nich byl taky Parkinson... Byl na tom bohužel dost špatně. Také pět let už vykřikoval, že brzo umře, že už tu nebude, až doháněl babičku k depresím. Ona vždy věřila, že na tom není tak zle, jak on myslí. Je pravda, že spoustu věcí si nejspíše vsugeroval. Když jsme tytéž prázdniny odjížděly, zdál se nám už hodně malátný. Děda zapomínal na sousedy, nevnímal nebo se ani vnímat nesnažil. Každý den chodil na procházku kolem domu a blízké řeky Kysuce. A jednoho dne bylo obvzlášť hezky a babička ho při návratu poslala znovu ven. A už se nám děda nevrátil... Našli ho v řece devět kilometrů za městem.
Mamka mi to přišla říct, když jsem šla na oběd. Celá rodina vedla debaty o tom, zda to bylo úmyslně, nebo tam spadnul. Jenže řeka a blízký chodník od sebe jsou trošku vzdáleny. A navíc prý děda hrozil smrtí atd.
Každopádně jsme se dověděly od bábi zajímavé věci např. o kartářce, jež tato den předpověděla a spoustu dalších. Hodláme se tomu přijít na kloub, třeba i spiritistickou tabulkou.

Další příběh je asi z roku 2003. Na slovensku jsem měli také prababičku. Moc si na ní nepamatuju, byla už přece jen stará a já zas moc malá. Ale nějaké záblesky paměti mám. Jednou nám prababička umřela. Jako malé mě to přišlo jednoduché - byla stará a letěla do nebíčka. Pravdu jsem zjistila asi před dvěma týdny. V noci, při pokecu s mamkou. Trpěla prý schizofrenními stavy stejně jako kdysi taky mamka. Jenže prababičce se to stále vracelo, k tomu také ještě "depkařila". Nakonec se prý oběsila. Pratetu málem chytil infarkt, když ji našla... Prý jsem jediná z rodinných dětí, co to ví.  Že je těch dětí požehnaně, ani je všechny nepočítám. Řekněte, co mám na to říct/napsat?

Poslední příběh už není z rodiny, ale z okruhu známých. Je z října minulého roku. To není tak dávno. Již jsem se o něm zmiňovala v tomto článku.Vemu to v rychlosti - kdo by měl zájem dovědět se víc, klikne. Náš rodinný kamarád Libor byl chlap, jež kdysi dělával u železnice, měl manželku a dceru stejně starou jako já. Táta s ním chodil na průmyslovku a občas k nám zašel. Ale našemu Liborovi se to všechno sesypalo - manželství, z práce ho vyhodili, přišel o byt. A dva roky jinou práci nenašel. Bylo to na něj asi moc, sednul si na koleje a počkal na pendolino... Nechápu to, tenhle chlapík se asi před rokem a něco u nás smál, poslouchali s tátou Maideny a takhle skončil. On, jež neměl nikdy veselosti málo.

Furt nám šlape na paty a bojím se, kdo přijde další. Proč zrovna v mém okolí musí být? A proč tolikrát? Jak jsem se zmínila o té schizofrenii, bojím se, že ta si mě vybere jako svou další oběť. Naši říkali, že to bývá i dědičné. Supr. Jo, málem bych zapoměla na můj "příběh".

Nad sebevraždou občas přemšlím. Ale nelekejte se, přemýšlím jako přemítám, rozhodně to nechci zkoušet. :) Zkrátka je to téma na přemýšlení. Často jsem si i představovala, jaké by to bylo, kdybych se zabila. Co ti "tady" - teda rodiče, přátelé? Jako úvahy je to zajímavé, ale udělat to ne. Proč taky? Vždy když jsem si myslela, že je všecko totálně v pr***i, ukázalo se, že to vlastně nic nebylo.
Se sebevraždou se mi spojil u nás dost známý most - je v Praze a jmenuje se Nuselský. Vždycky mě fascinoval. Chtěla bych mrknout, co je na něm vlastně takového, že se tam chodí lidé zabít. Je to sice zaručený způsob, jelikož kdyby tam někdo dopadnul, byl by na "kašu maltu". Dlouho si říkám, že bych se tam zajela podívat. Ale jak by na mě reagovali lidi, kdybych tam hodinu stála a koukala dolů (teda jestli by bylo jak, přes ty zábrany), ještě by si mě spletli se sebevrahem.
Můžu vám říct, že i přesto všechno jsem tam nikdy nebyla. Teda vlastně ano, ale v soupravě metra, jejíž trať je prý v něm vestavěná. jsem líná si tam jen tak dojet a zase když si tam už tolik lidí vzalo život...

Myslíte, že může být sebevražda vysvobozením z hodně těžkých situací? jenže pak podle některých už nebude nic. Zastávám takovou teorii - myslím, že duše neumírá, někam jde. Také si říkám, že se nerodí spolu s tělem. Takže když by se matka rozhodla jít na potrat, člověka, tu energii či duši nezničí, ale tělo ano. Duše by si hold vystála frontu na jiné tělo. To souvisí s reinkarnací. Otázka pak je, kde se samotná duše, ta energie rodí. Ale to je na jinou debatu, napíšu příště. :D Pokud by tato teorie byla pravdívá (což si nejsem jistá, ale rozhodně si mě získala), pak by tedy mohla být sebevražda pro někoho vysvobozením. Ale může to být všechno jinak po té smrti. A třeba by si duše v jiné posmrtné dimenzi uvědomila, že to vlastně na tom světě udělala zbytečně.

To bude ode mne nyní vše, možná napíšu druhý článek o spojení sebevraždy s vírou. Uvidíme. Mějte se a přidávejte svoje teorie či myšlenky o sebevraždě. Doufám, že jsem vás neunudila.

                                                                                        Monica Otmili
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anitey Anitey | Web | 25. ledna 2011 v 21:03 | Reagovat

Ahoj,koukni prosím na můj blog.Mám ho nový.Děkuju :)

2 screamers-fans screamers-fans | 25. ledna 2011 v 21:20 | Reagovat

Ahoj máš moc hezký blog. Jestli jsi fanynkou skupiny Screamers nabo jsi o nich už slyšela a chtěla by ses dozvědět něco víc koukni ke mně. No kouknout se můžeš i tak  díky caukky  
jestli se ti blog líbil můžeš nechat komentář

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 25. ledna 2011 v 21:27 | Reagovat

[1]: Když já začínala s blogem, k nikomu jsem reklamy nepchala, jelikož mi bylo jasné, že to všecky štve.

[2]: Ne, skupinu neznám.

Že by aspoň úcta k článku???

4 Hráblík=) Hráblík=) | Web | 25. ledna 2011 v 21:57 | Reagovat

Z toho článku mi drobet stují chlupy na zádech :)
Ještě ho nemám celý, ale jdu si ho pročíst
PS: Děkuji. :)

5 Dragita Dragita | Web | 25. ledna 2011 v 22:22 | Reagovat

je hrozné, když si někdo v tvém okolí vezme život(známí-příbuzní). Asi nikdy takové lidi nepochopím,když je člověk na dně, vždy je přece pro co žít i jen pro maličkosti;) Jinak sdílím tvůj názor na to, co se odehraje s duší po smrti těla. Reinkarnace je vemi lákavá teorie;)

6 dorian-gray dorian-gray | Web | 25. ledna 2011 v 23:06 | Reagovat

jénže duše asi vůbec neexistuje, a už vůbec se asi nemůže převtělit, tákže sebevražda je prostě konec, není to moc poetické ale je to tak. Nuselský most je zajímavá stavba s bohatou (již) historii, ale ke skoku bych doporučil spíše Burj Kalifa v emirátech, tam se člověk aspoň trochu proletí, než z něho bude dole kaša mlata

7 veruce veruce | Web | 26. ledna 2011 v 6:44 | Reagovat

Mezi příbuznými snad nemám nikoho, kdo by spáchal nebo se pokusil o sebevraždu (nebo o tom nevím), mezi známýmimi se těch, kteří se pokusili ale pár najde, někteří to zkoušli opakovaně.

Nuselák je výborný most, toho, že by tě měli za sebevraha se bát nemusíš, osobně jsem tam trávila dost času, sice je to magistrála a klidu na přemýšlení to opravdu neposkytuje moc, ale když člověk stojí a koukám dolů do údolí, leccos si v hlavě urovná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick