Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Težce nabyl, lehce pozbyl?

14. listopadu 2010 v 11:47 | Monica Otmili |  Názorově-úvahové okénko
Když si odpustíme fejsbůkaření a spoustu známých a kamarádíčků, kolik vlastně máme opravdových přátel? Opravdových, na které se můžeme spolehnout, vypovídat se, aniž by ten druhý obracel oči v sloup. Těch, se kterými bychom byli za jakékoliv situace. Ti, kteří za námi stojí a my za nimi, pokud máme problém a naopak. Někde jsem četla moc hezký citát: Pravý přítel je ten, kdo se nebude odvracet, když zvracíš, ale bude ti držet vlasy. Kolik takových je? Nevím jak vy, ale já mám takové 3. Teda vlastně čtyři. Jenže s tou čtvrtou už si nejsem moc jistá. Nevím, čím to je, ale prostě mi to tak přijde. Má snad cenu slepě věřit v přátelství, když já jí věřím, svěřím se jí, pomůžu jí, ale když se chce ona svěřit, běží za někým jiným. A já jsem ta druhá? Kdysi jsme si hodně rozuměly, sedávali jsme spolu v lavici. Ale teď mi přijde, že se někde něco pokazilo…

Budování přátel je těžká věc, ale krásná. Ne že by byla zas až tak těžká, ale budování vzájemné důvěry, spolehlivosti, to chce čas. A je to těžký oříšek, když na první pokec objevíme skvělou osobu, ale možná jsem do spřátelení nějak hrr a teprve později zjistíme, co je vlastně zač. A mnohdy zbudou jen vzpomínky… je smutné, když se v přátelství dostaneme do fáze, kdy jsme dvě těla a jedna duše, ve všem si stoprocentně věříme, pak se něco stane, třeba jen nepatrná hádka a všechno je ztracené. Přesně tohle se mi stalo s jednou hodně dobrou kamarádkou. Skutečně skvělá osoba. Známe se 10 let. Jako malé jsme blbly ve školce, jako starší jsme se setkávaly na hřištích, měly jsme spoustu tajemství, dokonce jsme chovaly tajně i zvířata. Když jsme byly ještě starší, vždycky jsme našly téma na dobré poklábosení. A pak se to pokazilo. Kvůli pitomé malicherné hádce, kvůli pitomému autobusu. Následoval měsíc plný hádání. Žádná jsem nebyla schopna to říct té druhé do očí. Mám asi pět dlouhých dopisů od ní a ona ode mě. Ale navzdory všemu se nám povedlo se zase usmířit a zase se z nás staly kamarádky. Ale už nikdy nebude to pouto takové, jako když jsme byly mladší, jako to bylo dřív. Možná bychom na to měly zapracovat, ale co já vím, chce ještě? Já rozhodně ano. Nemá cenu se vykašlat na něco takového. Musím ji zas vidět, třeba hned dnes. Vždyť je krásně, svítí sluníčko. :D

Na staré škole jsem patřila k jedněm neoblíbeným. Byla jsem za šprtku a divnou nemoderní holku… Jednou jsem si řekla dost a podala přihlášku na školu, kde chodí právě ta kdysi tak dobrá kamarádka a teď celkem také, o níž jsem se zmiňovala. Poznala jsem spoustu nových lidí. Tihle lidé mě brali, je s nimi spousta legrace. Celkem jim věřím, táhneme za jeden provaz. Ale ne tak pevně. Celkem jim věřím, jenže zase nejsou to ti lidé, na které bych se stoprocentně spolehla, vyplakala se jim na rameni a se kterými bych mohla řešit milion problémů světa a najít super pokec. Jako někdy ano, ale vidím, že to jaksi není úplně ono. Snáz se naštvou - někteří, třeba kvůli debilitám. Někdo by rád ovládal lidi… někdo se neumí chovat… Ale je pravda, že jsem v nich našla osoby, na něž nezapomenu a budu převážně v dobrém vzpomínat. Ony se dají nějaké ty chyby přehlédnout. Ale cožpak je někdo dokonalý? Ne, tak co tu teda řeším? Co já vím, třeba to tak v pubertě bývá. Jednou super, podruhé na nic. Nevím. Třeba teď za to může i ten podzim. Že se každé ráno poslední dobou netěším do školy na lidi, bez kterých se ale zároveň neobejdu. Nevím, kdo co bude mít za náladu, nevím, co se na mě zase "přichystá" či přilepí. A tak se raději stahuju do svých světů a nějakou tu malou výměnu názorů zametu hudbou. Třeba za to můžu já, že na mě ten podzim negativně působí.

Věříte na pravé přátelství? Já ano. Ovšem vše musí být vyvážené. Buď ať nikdy neskončí, nebo a´t se lidé rozejdou v dobrém. Není hezké pokazit dlouho budovaný vztah kvůli maličkostem, zapomenout na krásné zážitky a vzpomínat na bývalého přítele/přítelkyni ve zlém. Opravdové přátelství se netvoří jen kliknutím na FB na tlačítko: Přidat do seznamu přátel. Chce to roky trpělivosti a budování z obou stran. Ale výsledek stojí za to.

Jsme jako strojvedoucí vlaku - jen na nás záleží, jakou cestou objedeme svět, zdali naší cestou doputujeme společně šťastně, nebo se někde vybouráme, srovnáme, ale už nikdy nebudeme pokračovat tak hladce. Nebo vjedeme do tunelu, z nějž už není cesty ven.

Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.
                                                                                        (Věřte nebo ne, ona je to pravda.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 xixiry xixiry | Web | 14. listopadu 2010 v 12:11 | Reagovat

však jo my jsme taky 3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick