Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Černá díra

7. září 2010 v 19:19 | Monica Otmili
Tak tady je ta moje slibovaná povídka. Je to sice už dost pozdě, ale nemám inu času nazbyt. Sotva se vrátím ze školy, honem shánět vše potřebné... A večer sotva "shlédnu" ksichtoknihu (omlouvám se The, ale já jsem si ten tvůj výraz nemohla odpustit) a potom padám únavou.
Zpátky k povídce. Hrdinka - feťačka Marie akorát dokazuje, jaké to je - přijít o přátele i o důvěru rodičů a mnoho dalšího jen díky fetu. S fetujícími "přáteli" to moc dlouho nepůjde a vlastně míří ke dnu. Stojí někomu za to dát někdy i život? Vždyť jiní si umí užívat i bez něj, tak proč ne oni? Parta? Deprese? Co? Nefetujte (já vím, slyšíte to všude, ale neberte to na lehkou váhu), přijdete o hodně, ne-li o život a to nestojí to za to.


To ne! Nechali mě tu samotnou, a zrovna teď! Bože... Skvělý no, byli jsme tu přece všichni a teď jen já. Sakra, a kde to vlastně jsem? A kdo jsem já? Cítím se jako na obrovské houpačce. Vím, že se teď už asi nezvednu. Ach jo, a jak se zdá, nic nepoznávám. Krucisakra, kde jsem? A kde jsou oni? Kamarádi? Hm, super, zbyl po nich jen bordel - stříkačky, flašky a taky zvratky. Jenže ty asi nebudou po nich. To bude moje "práce". No jo, brala jsem si tu dávku trošku nesvá, vím, že to bylo moc, ale...
Ach jo, zase zvracení. Bože mně je tak špatně! "Pomóc!," snažím se volat, ale z hrdla mi vyleze jen tichý chraptivý skřek a vše kolem se mi ještě více zamlží před očima. Co mám proboha dělat? Nemám vlastně nic. Prachy jsou v tahu - všechny padly na dávky a mámina kreditní karta už taky skončila ve spárech mých kamarádů. Kamarádů! Vždyť mě tady nechali! Ježiši, co když je to schválně, co když mě ta zvýšená dávka měla zabít? A když jsem omdlela, radši zdrhli. Vrazi, hajzlové to jsou! Ha, vždyť mám mobil! Zkusím aspoň napsat textovku. Stěží se doplazím k batohu, abych zjistila, že mobil je pryč. A navíc ten kolotoč bolesti začíná zase... Aaa.

(po 3 hodinách)
Tak jsem opět protrpěla fázi neskutečných křečí. To už pro mě není novinka. Musím se odsud pohnout. Sice si nic nepamatuju a pomalu ani nevidím na cestu (je mi tak špatně a ještě ke všemu se začíná stmívat), ale přece to musím tady znát. Zvedám se a pomalou chůzí začínám bloudit. Díky Bože za klacek, co se tu válel. Jestli se odsud vůbec dostanu, tak slibuju, že se na fet vykašlu! "P..pp..p...prrosím..m!" Nic. Hle, pletu se, nebo to tam vzádu je chajda? A je mi nějaká povědomá. Už jsem ji někde... Blbost! Kde bych ji asi tak viděla?

A jsem tu! Chajda malá je to. Asi v ní nikdo nebydlí. Nejspíš tady budu muset nocovat. Ale kudyma se tam leze? No sakra - dveře jsou zařetězovány. V trámech je ale díra. Dost velká na to, abych jakžtakž prolezla. To je divné! V té mini chajdě se jakoby svítí, nebo se mi to jen zdá? Vevnitř nic není. Žádné zařízení. Je jen posprejovaná. V tom mě to ale trkne! Na jedné z dřevěných zdí visí obraz! Lépe řečeno tlustý velký dřevěný rám svírající... Co? Mlhu? Fascinovaná z posledních sil dokulhám a "položím" ruku na tu podivnou mlhu. To co jsem ucítila se nedá popsat.
Jako bych nahmatala nicotu? A pak to začalo znova... Bolesti, křeče, řev..

"Pojď. Ukážu ti něco, co jsi ještě neviděla a pokud nepůjdeš, tak ani neuvidíš. Neboj se. Jen se proletíš černou dírou, jako již pár z vás." Nevím, jak je to možné, ale mně se to v tu chvíli zdálo jako úžasný nápad. Proletět se černou dírou! Já se proletím černou dírou! Bez přístrojů! Neváhám. Jdu za Hlasem. Hlas zní jako hlas andělský. Nemůže mi ublížit. Přistupuji k rámu Mlhy. Už jsem skoro celá někde pryč. Necítím. Naposledy jsem se otočila, co když se už nevrátím na toto místo? V rohu jsem ji uviděla - malou, ale zákeřnou - docela přehlédnutelnou injekční stříkačku. A začínalo mi svítat.

Jakmile jsem vkročila na druhou stranu, šlo to již neskutečně rychle. Cítila jsem se jako ovoce v mixéru. Několikrát jem se pozvracela. A zdálo se mi, jako bych viděla celý Vesmír. Jo, bylo na co koukat. Ale k čemu to sakra je, když lítám uprostřed černé díry a je mi jako v té nejhorší noční můře? Pomalu opět nevidím nic. Nepopsatelný pocit. A přichází zase ta bolest. Jenže tahle je silnější, šílená. Tlaková vlna, rychlost, všechny ty prkotiny, co nám říkali ve fyzice na mě působí. A náhle cítím, jak mě doslova něco rve na kusy. Nemůžu dělat nic. Proradný Hlas!

Probouzím se. Je mi ale jaksi jinak. Necítím sebe. Necítím nic, ani bolest, ani husí kůži. Ani to, jak mi bylo před chvílí. Ocitám se někde, co nevím co je. V jiné dimenzi. Kolem mě je samá bílá barva. Nic jiného. Nemohu ani nahmatat "zemi" na které stojím. Všude panické bílo. Hlas! Slyším ho zase! "Zvládla jsi to! Vím, co ti je a taky vím, jak se té hrůzy zbavit. Stačí zajít za Duchem černé díry. Budu tě provázet na pouti za ním. Stačí se mě držet." Jak se mám asi držet Hlasu, když ho nevidím? "Vím, že mě nemůžeš vidět, nejde to, a proto si tě k sobě přivážu. Nemůžeš mě totiž ani cítít. Jen slyšet." Nikdo se mě nezeptal, jestli vůbec chci, ale v tu chvíli se mi na ruce objevil provázek. Směřoval kamsi do výšky. A táhla ho Nicota. Tedy respektivě Hlas.

Dlouhá cesta. Nevím, jak dlouho jdu, nevím ani kam jdu. Hlas je nyní zticha a na mě začínají lézt ponuré myšlenky. Najednou jako by mi prolétl můj dosavadní život v hlavě. Zjistila jsem, že jsem de facto neudělala vůbec nic, co by bylo významné. Ani pro mě samotnou, ani pro ostatní. A pak mi to došlo! Smrt mne provází! Před smrtí se přeci každému mihne v hlavě svůj život! Začínám se vzpírat, volám na Hlas, ale on nic! "Nechci umřít!" Nevšímá si mě. Najednou se cítím jako v okovech, ten provázek byl snad ze železa! Nemohu pociťovat fyzickou bolest, ale ta psychická je čím dál tím větší. "Tudy už musíš sama,"říká mi Hlas, "a odtud už nevede cesta zpět. Rozběhni se a neohlížej se. Za chvíli na všechno zapomeneš. Tvoje tíha zmizí jako vítr." Provázek se mě pouští a já se tedy s pochybnostmi, ale přece jen, plnou parou rozbíhám. Běžím bílou nicotou. A tam v dáli je cosi jako postava! Běžím ještě rychleji, Už mě od ní dělí jen pár metrů, jenže...! Vítr! Silný, že mu nestačím vzdorovat! Já, křehká a on, silný. Nemám šanci. Snažím se běžet, ale nejde to. Odfoukává mne zpět! Letím pryč! "Próóč? Néééé!" Když už jsem tady, to to půjde celé odznova? "Ááááá! Nééééé!"

Píp! "Ááááá!Néééé!" Píp! Probouzím se prudkým zvednutím. Píp! Je mi zase špatně. Píp! Kde to jsem teď? Píp! "Á, slečna Marie se konečně probrala! Píp! Řekněte to primářovi!,"zvolal někdo. Píp! A pak mi to došlo. Byla to sestra. Nemocniční sestra. Už mi to je jasné. Vedle mě sedí moje uplakaná máma a drží mě za ruku. "Maruško,"říká máma v pláči,"já se o tebe tak bála! To mi už nesmíš udělat! Co jsem se natrápila!" "Jak jsem se sem dostala, vždyť ta bílá nicota... "To byly halucinace, zdálo se ti to. Nepřišla jsi hodně dlouho domů, tak jsem se tě vydala hledat. Nebyla jsi na tom vašem obvyklém místě, tak jsem běžela k lesu, do té chajdy." Chajda, už to chápu. "A tam jsem tě našla bezvládnou na zemi. Volala jsem sanitku. A teď jsi tady. Díky Bohu včas. Maruško, slib mi, že už nikdy, nikdy nebudeš fetovat!" "S..ss..slibuju." Řekla jsem to s takovým vytížením a s úlevou zároveň, že Černá díra, Hlas i Duch byli jen halucinace, sen.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gavrielle gavrielle | Web | 8. září 2010 v 18:18 | Reagovat

od fetu radši dál...máš to pěkně napsané

2 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 8. září 2010 v 18:31 | Reagovat

[1]: Díky

3 The The | Web | 8. září 2010 v 20:18 | Reagovat

Takže, prostě a jednoduše: potvoro, jsi ve psaní povídek lepší než já xD
Ne, to byl vtip. Je to vážně pěkné, máš dar "psaní" a já ti to přeju :)

4 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 8. září 2010 v 20:31 | Reagovat

[3]: Taky děkuju, ale soutěžit s tebou nebudu, vyhráváš na plné čáře :)

5 Terý Terý | 12. září 2010 v 20:26 | Reagovat

jedno z mála co sem od tebe četla zatím sice ale budu určitě pokračovat, protože je to super! =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick