Ukončený osobní blog české šperkařky, jíž učarovaly korálky.

Dark creature

3. srpna 2010 v 21:09 | Monica Otmili
Tak vám tady zveřejním mou 1. tvorbu. Napsala jsem to asi před 2,5 měsíci a docela mi tahle povídka přirostla k srdci. Čím to asi bude? No nic, nebudu zdržovat - tady jí máte - smutnou, vystrašenou, životem zhrzenou - Anette.

Dodatek k roku 2012 pro náhodné čtenáře - prosím, je to pár let, co tohle vzniklo a dnes se nad tím poměrně směju. Čtěte, ale berte to s rezervou prosím. :)


Už to nevydržím! Vím, že si mne najdou zase znovu; přemítá v hlavě Anette. Ví, že si ji najdou i když třeba nepřijde do školy. A je na všechno sama, nikdo jí nerozumí. Kde by teď asi mohla být? No nikde jinde než u Layne. Ach, Layne! Nechce se mi na ni myslet, ale musím. S Layne to bylo úžasné! To ona byla ta jediná, kdo jí rozuměl a chápal. To Anette a Layne byly jako dvojčata. Na Anette a Layne všichni v MHD koukali, ale jim to bylo jedno. Byly dvě. Nejlepší kámošky. Ale to bylo před rokem, teď je všechno jinak.
Layne je mrtvá a Anette zůstala sama. Proto má teď "novou" přezdívku i od spolužáků - Anette Alone. Když byly s Layne ještě spolu, nikdo si na ně nedovolil. Dokonce snad i jakoby se jich tak trochu báli i učitelé. Ale teď je to jinak. Všechno... Spolužáci ji nenávidí. Proč? Za černočervené vlasy, za síťkové punčochy, za piercing. Za černou rtěnku, jinou hudbu, jiný styl... I Laynini rodiče ji nenávidí - už ji nemohla vytáhnout z ohně, spadla by. Z ohně z Tracyiny cigarety... A její vlastní rodiče? Pcha, přepracovaní, vyčerpaní, věčně se točící jen kolem mladšího bratra. Dark creature - Anette Alone.

Byl deštivý den. Jako každý jiný říjnový. A Anette zase sedí u Layne. Tedy spíš u jejího hrobu. Tady je teď skoro pořád. Ví, že je s ní, ví, že žije.
(dál vypráví Anette)
Je to už rok, a stále si to pamatuju, jakoby to bylo včera. Promiň Layne, nešlo to, naši to nedovolili. Pamatuju si, pár dní po tvém pohřbu jsem tě tu zahlédla. Byla jsi to ty. Určitě. Nechalas mi tady dopis. Dopis psaný krví. Tvojí, vím to. Mám před očima těch pár slov, co jsi napsala : Nezlobím se, musela jsi. Mám tě ráda. Layne. A pak jsem ucítila tvůj ledový dotek. A pak nic. Tma. Ale paměť se mi vrátila. A teď tě zde čekám. Každý den. Ať je teplo, nebo zima. Je mi dobře už jen tady. S tebou. Je mi fuk, že ve škole propadám, je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Jen ty ne, Layne. Vím, že ti něco dlužím. A čekám, kdy si pro to přijdeš... Možná bych tě udržela, i vytáhla, jenže to naši nedovolili. A stačilo se podívat dolů. A pak tvůj křik...

"Chachachacha, tady je naše Anette Alone!" Kdo? Co? "No jako vždy. Dnes jí něco ukážeme!" Jsou to oni, musím jít, promiň Layne! "Uvidíme ji v plamenech. Tak přeci skončila ta její Layne!" To byla Katie. Musím jít. "Anette, chtěla by jsi být zase s Layne? Za chvíli u ní budeš. Netěšíš se?" Smích. "Já bych se být tebou těšila." Jsou tu všichni. "Jste mi ukradený!!!,"zařvala jsem na ně. Mají pravdu, budu s Layne, a to ještě dnes! Běžím. Začíná bouřka. Běžím pryč, od nich, od světa, od života. K přejezdovému mostu. Neznámí lidé na mě zírají, inu jako vždy. Jen se podívejte, máte poslední možnost! Takhle jste mě ještě neviděli, a už neuvidíte.
Jsem na místě. Přelézám zábradlí. Naposledy mi skápne slza. Naposledy se dotknu rukou té druhé, zavírám oči, nadechnu se a pak...

"Ne, to nesmíš!" Co? "To ti nedovolím!" Je to pocit, jako bych se zbláznila! To je přece Laynin hlas. Otáčím se. "Layne?" "Ano?" Slyší mě, ona mě slyší! A já ji vidím. Má na sobě dlouhé černé šaty, martensky, její krvavě rudé vlasy jí splývají na ramena a na ruce v síťových rukavičkách. Vidím 3 její piercingy, tmavě nalíčené oči a rty. Sluší jí to. A ty její oči... Je přes ní vidět. Jdeme k sobě. Myšlenka, že se za nanosekundu obejmu s duchem je mi nyní lhostejná. Chci. Vrhám se do jejího ledového obětí. "Nedovolím, aby sis vzala život!,"šeptá mi, "to bych tě pak musela chytit." Obě se zasmějeme, ale já v tom trochu cítím výčitku... V tu chvíli nahmatám křídla. Velká černá křídla. "Layne, jsi v nebi nebo v pekle?" "Jsem s tebou a navždy zůstanu. Pamatuj, nic se ti nestane, mám to na starost. Vím, proč tu musíš zůstat." Najednou slyším její hlas jakoby v hlavě. Telepatie! Telepaticky se jí ptám proč. Ale odpovědí mi je jen ten její spokojený úsměv. Moje Layne. "Budu pořád s tebou. A na Katii a její partu kašli, pro ně nežiješ!" To je pravda.
Sedíme s Layne na zábradlí mostu a povídáme si. Je bouřka. Ale to mě nezajímá - nepraští do mě, Layne to má na starost. Ale i ona se musí rozloučit. Ale teď už vím, že je se mnou, už si nemusím dělat o ni starosti.

"Ne, to nesmíš!,"syším za sebou. Co? Ale to je jiný hlas, mužský hlas. Cítím jeho dotek na mém raměni. Má černě nalakované nehty. Jako já... Otáčím se. Může být tak o 2 roky starší než já. Má černé vyskoké, těžké boty, dlouhý kabát, na krku obojek s nýty, delší tmavé vlasy. A pletu se, nebo je nalíčený? A ten jeho úsměv... "Pojď se mnou odtud,"říká, "tady není nic dobrého." Natáhl ke mě ruku. Váhám. Ale nakonec jdu. Na chvilku se otočím, a co nevidím? Spokojenou Layne! Tohle mi vysvětlíš, říkám jí telepaticky s úsměvem. "Anette..." On zná moje jméno - odkud asi? Já jeho sice ne, ale to je jen otázka času. Jsem napjatá, co bude dál. Odcházíme spolu...

Jedno vím jistě. Přezdívka Anette Alone se ke mně nehodí. To nejsem já. Mám přeci Layne. A koho dalšího? To se uvidí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The The | Web | 3. srpna 2010 v 21:15 | Reagovat

Tuhle povídku mám docela ráda..ale přesto mám svou Vílu a Rakovinu radši, nezlob se :D
Jinak, nápad fajn, povídka fajn, není, co víc dodat :)

2 Miss-Joy Miss-Joy | Web | 3. srpna 2010 v 21:17 | Reagovat

Omlouvám se, že otravuji, ale potřebovala bych od tebe hlásek:) Stačí pár kliknutí, je to jednoduché:) Stačí kliknout "DÁT HLAS" a přihlásit na na e-mail nebo facebook. Děkuji moc. Potřebuješ taky někde hlásnout?
http://zena.centrum.cz/vsechny-jsme-modelky/?m=1162&i=1

3 Monica Otmili Monica Otmili | 3. srpna 2010 v 21:21 | Reagovat

[1]: Děkuju

[2]: Jéééjda... no uvidim co se dá dělat

4 Monica Otmili Monica Otmili | 5. srpna 2010 v 13:04 | Reagovat

[3]: Uvidíš, co se dá dělat? WTF? Ignoruj je..

5 The The | Web | 5. srpna 2010 v 22:19 | Reagovat

[4]: Panebože, co se to děje? To jsem vážně psala pod svojí identitou! Bylo to předtím, než jsem ti nastavila lay! A pod tvojí identitou bych nikdy nic nepsala!Sakra, what's going on?

6 Monica Otmili Monica Otmili | 6. srpna 2010 v 11:05 | Reagovat

No já si toho všimla. Ale někomu, komu to nedošlo to přijde akorát jako to, že jśem blázen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zanechte komentář, neboť zpětná vazba je motorem pokroku. :-)


Kopírování jakýchkoliv článků, fotek, obrázků a vytváření kopií mých šperků bez svolení je zakázáno! Umístěním reklamy souhlasíte s jejich okamžitou likvidací a označením vaší osoby vulgárním výrazem pro ženské (příp. mužské) přirození. Za reklamu pro hlasování hlasuju pro soupeře!

Design by Violett - pieklo.blog.cz
Autor obrázku v záhlaví: annick